Cestou do jedné čajovny jsem loni hlasitě vzpomínal na svou první přednášku pro tehdejší undergroundové máničky počátkem 80. let min. stol. v Mladé Boleslavi. Zakouřená hospoda a pivo teklo proudem… takže jsem sice podal obvyklý hvězdný výkon, ale odjížděl s trochou lítosti, a obav, jestli se vůbec něco z povídání o Japonsku a indické duchovnosti (tedy o možnosti nechat se inspirovat anebo něco z toho uplatnit i tady v Česko-slovensku, dokonce i mezi pivem pravidelně uvolňovanými a nesmyslně pronásledovanými máničkami). Vida, tehdy to dopadlo jinak, ale dobře, a i teď jsem strávil velmi příjemný večer v domku s mnoha místnostmi (zaplněnými čaji a drobnostmi a soškami buddhů z Himálaje a knihami a dvěma kočkami a holčičkami) a na svahu s mnoha terasami, na jedné z nichž trůnila metrová socha učícího Buddhy. Joj, to byla Cesta!
Majitel domečku a čajovny v Korozlukách, vlasatec (mánička), byl před více jak dvaceti lety na mém koncertu tibetských mís v Litvínově, mezitím zkoušel zen a vést čajovnu přímo v Mostě, pak dostudoval (napsal diplomovou práci o meditaci, poslal mi ji, já ho pak pozval na pokec do Prahy, a tak jsme se seznámili) a postupně budoval a vybudoval tibetskou duchovností, ale i hledáním toho nejlepšího současného piva, které svým hostům kromě čaje nabízí, laskavostí a mírem nasáklý ostrůvek pozitivní deviace. Uprostřed stále poněkud nepřirozené vesnice a přírody je najednou dokonalý duchovní a přátelský azyl!
Prožíval jsem jakési undergroundové zadostiučinění: mé přednášky pro tehdejší máničky nakonec přinesly ovoce! Nejenže řada tehdejších tak (kvůli dlouhým vlasům a ostentativní vůli nepodlehnout nátlaků místních strejců a esenbáků) pronásledovaných tehdy mladých lidí vydržela (někdy i za cenu emigrace), ale dnes mají rodiny, a jejich děti (jako v případě organizátora někdejší mladoboleslavské přednášky, a pozdějšího výrobce prvních bubnů džeme a didžeridu Milana Č.) dokonce vystudovaly německou Waldorfskou školu. Děti Davida zase (ó, ty se mají!) nedojíždí denně do obyčejné a drezurní školy, ale učí je jejich máma a táta doma. A tak někdejší mařena se svou ženou našli svou Cestu!
Tehdy koncem 70. a počátkem 80. let jsem nadále jezdil po vlastech českých a dokonce slovenských a kromě hraní pořádal přednášky jak pro jógíny, tak pro underground (a dokonce přednášel pro disidenty v rámci bytové univerzity), tak vytvářel časopis pro Sekci mladé hudby, a udělal rozhovor s Chrisem Cutlerem, londýnským bubeníkem a organizátorem Rock in opposition. On tehdy s partičkou přátel a spřátelených rockových a improvizačních kapel, připravoval vlastní koncerty, ale také nahrával a vydával vlastní na zavedených společnostech zcela nezávislá elpíčka, a ty poštou na dobírku distribuoval prakticky po celém světě! Zatímco já byl hrdý jak alternativní jsem (a nepřítel byl viditelný), Chris dokázal být a žít stejně a více alternativně i v říši třeskutého kapitalismu (s Mikolášem Chadimou jsme si na něj pak na přelomu tisíciletí, v časech kdy i Čechům docházelo, že demokracie se nerovná kapitalismus volné ruky trhu, a zvonění klíčů na Václaváků a na Letné v listopadu ´89 nezměnilo charakter národa a estébáky, často vzpomněli). Chris tehdy v rozhovoru na mou otázku, jestli se vyplatí (protože tak jsme to dělávali my) nacvičovat půl roku komponovaný pořad, jednou ho zahrát, a pak nacvičovat pod jiným jménem další, odpověděl: I kdybys ovlivnil jednoho jediného člověka, on zase ovlivní další, a tak všechna ta opozice smysl rozhodně má!
Dodal tak (a opodstatnil) smysl nejen mé další koncertní, překladatelské, samizdatové a jiné činnosti (za kterou mne pak v roce 1986 na dva měsíce zavřeli a o rok později odsoudili za „podvracení zájmů republiky v cizině“), Mikoláš založil svou „společnost“, a vydával nahrávky alternativních kapel na kazetách. O to víc jsem pak obdivoval tvrdohlavou vytrvalost dlouhovlasých mániček kdekoliv v zemi… kteří se rozhodli ubránit nejen své dlouhé vlasy, ale i vnitřní svobodu. Ostrůvky pozitivní deviace (a jednotlivci, pořádající „ilegální“ koncerty a přednášky, pilně se doma vzdělávající) pak pomohly uchovat hudební, samizdatovou, koncertní a niternou svobodu stovkách tehdy, a jak se ukazuje, i dnes aktivních lidí, kteří s sebou nenechají vláčet a manipulovat.
Sen nechat se vyfotit s oním sedícím buddhou se po necelém roce naplnil: cestou z ekofarmy jsme si záměrně zajeli a pobyli v příjemné a hezké společnosti buddhů i lidí. Celé roky nabádám adepty duchovnosti, aby nejen meditovali, zdravě jedli, ale aby si pečlivě volili, jakou hudbu poslouchají, s jakými přáteli se stýkají, a aby se nebrali zase až tak vážně. Můj underground byl alternativa, zen a jiná hudba. Ale i tohle současné propojení undergroundu (vždyť i Buddha odešel ze svého princovství do podzemí) s vlastní cestou ke svobodě a čaji je důkazem, že to jde: kdekoliv a kdykoliv. Není cesta k undergroundu, i Óm čajovna v Korozlukách (tedy Davidův underground) může být a je Cesta.
