Po letech zákazů (muži museli potupně čekat pod zamřížovanými okny porodnic) a době uvolnění (emancipovanější porodnice „dovolovaly“ přítomnost otce v porodnici, samozřejmě za nesmyslný poplatek) dnes nastala doba tekutá. Z v překladech ztracených citací nám (tedy hlavně rodičkám a jejich osvíceným partnerům) strakaté časopisy předkládají kampanovitě se přelévající u mužů oblíbený segedínský svíčkový guláš (buď pod maskou dobově se měnících „odborných“ názorů, viz i zítřejší blog Porod jako obchod, nebo se škraboškou masmediálně senzačních ale odborníky samozřejmě velmi kritizovaných tzv. babských blábolů).
Příloha LN (2. 8. 2014) přinesla poněkud výhružný článek Josefa Žídka Muž u porodu a Madonin komplex, který je ovšem daleko osvícenější, než jsem čekal. V podtitulu naznačuje stejné „rozpaky, pochybovačné otázky a varování“, o kterých se opakovaně rozepisuji i já. Přesto a právě proto mám několik dodatků a výhrad, především co se týká grafického zpracování: vím, autor do toho grafikům a editorům nemá co mluvit, ale přece jen si čtenáři u tak závažných témat zaslouží nějaké to zdůraznění, zvláště tam, kde obvykle nastává zamlžovací proces zglajchšaltovávání. Celkově tak článek trochu míjí terč tak potřebné osvěty. Zmíněný Madonin komplex je totiž jen další králík z klobouku MUDrlantů a psychologizujících mužů, ochomýtajících se kolem porodnic a porodů (tedy důsledek, ne příčina). Pozornější čtenářky (a čtenáři) nechť si navíc rovnou kliknou na můj starší alternativní blog na totéž téma. http://blog.baraka.cz/2012/03/muz-u-porodu/
Pokusím se nabořit hned několik převládajících postmoderních trendů a mýtů velmi málo informovaných k porodu se chystajících rodin. Ti alternativněji orientovaní asi tuší, že (na rozdíl od inkvizičních manter na porodech vydělávajících lékařů porodníků) porod v nemocnici (tzv. porodnici) není bezpečnější než porod jen s porodní asistentkou nebo dokonce doma. Naivně a Velkým bratrem vnucená bezmezná víra a důvěra (já jí říkám syndrom bílého pláště) v odlidštěný a na výkon a zisk orientovaný systém nejen českého porodnictví (medicínského a farmaceutického komplexu, termín S. Komárka) stále strhává naprostou většinu současných rodiček na tobogán generačních setrvačností: jejich matky rodily v utrpení, zakrvácené nástřihem hráze a nesmyslně hladové a žíznivé, a nuceně opuštěny svými partnery, takže dnes (v rámci nevědomě sebenaplňujícího se proroctví) učí své dcery, že když jsem to já přežila, přežiješ to i ty. A dcery líně setrvačně opakují vzor a jiný než oficiálně pohodlný názor často i velmi pejorativně odsuzují.
http://blog.baraka.cz/2009/01/psychika-rodicky/
http://blog.baraka.cz/2009/01/pindy-o-nadhernych-zazitcich/
Dalším novodobým (zlo)zvykem je také současná převybavenost nahrávacími možnostmi: ještě před dvaceti lety fotografovali tatínci své čerstvé maminky a děťátka až po příjezdu z porodnice, pak se dostali na porodní sály a začali dokumentovat svou otcovskou spřízněnost (často za hledáčkem kamery nebo digitálního fotoaparátu, spíše skrývající vlastní bezmoc jinak k akci vychovávaného mužství). Mimochodem, právě akceschopnost a uspěchanost porodníků (mužů na lovu jelena), kteří traumatické porody a nic jiného tolik let na fakultách studovali, je jen jiná maska téhož typu.
Rodící žena už statisíce let potřebuje především šero, teplo a bezpečnou intimitu. Jinými slovy, cítí-li se být pozorována (očima porodníka, anesteziologa, nebo donedávna klidně i partou mediků na vizitě), porod se zastaví. Objektivy kamer a fotoaparátů přitom jen postmoderně maskují oči a vyjukanou zvědavost o těchto tělesných partiích a procesech nepoučených a bezmocných mužů za nimi, a rodičkám se pak už dobře rozeběhnutý porod jakoby z ničeho nic zastaví: přiskočí moderní medicína a začne rutinně zasahovat… třeba injekcemi umělého oxytocinu nebo aspoň monitorováním srdíčka plodu, tedy všemi těmi mašinkami co montypythonovsky dělají Cink! Jsou to jen další verze pozorování pro mužskou mysl nepochopitelných procesů, které by tak rádi měli pod kontrolou, ale ono to často nejde. Shrnuto: fotoaparáty jsou právě tak invazivními a přirozený porod komplikujícími aspekty, jako je i přítomnost při sebemenší kapce krve omdlévajícího a dlouho předem vystrašeného muže intelektuála na porodním sále.
Termín Madonin komplex je jen dalším pokračováním pokřivených (z extrému do extrému se vychylujících) mužských odborných omylů a koncepcí: tak dlouho k porodům nepřipouštěným, a tedy psychicky poníženým a do azylu hospody vyhnaným tatínkům je z ničeho nic, bez přípravy, umožněn přístup a pohled na v moderních porodnicích zbytečně často krvavé operace. Muži pak přestávají vnímat svou ženu (milenku) jako objekt sexuální touhy a vidí v ní jen jakousi Madonu s Jezulátkem. Ona v porodnici trpěla, on nebyl schopen jí pomoci (selhal ve své roli ochránce), a je pak pečlivě starostlivý, ale před jakoukoli intimitou raději prchá. Psychické újmy na partnerských vztazích trvají půl roku, ale někdy i daleko déle, a jedním z důsledků je i to, že tatínkové stále pociťují sexuální potřeby, ale jen vůči jiným ženám (citace kurzívou, i ty další, jsou z článku v LN).
Totéž v bleděmodrém se ale stává i mnoha tradičně a masmediálně zmanipulovaným a tedy mužsky myslícím a vylekaným rodičkám, které si připadají trapně, a mají pak pocit, že nejsou pro své muže dost přitažlivé. Ale v obou případech je to jen důsledek předchozího muži nalinkovaného a řízeného vývoje porodnictví, a pak metod typu pokus omyl (první muž byl u porodu ve znojemské porodnici v roce 1984, čeští muži ale začali houfně k porodům chodit až v tomto století). Mimochodem, o tvrdohlavém konzervatismu jiných porodníků (zaštítěných vědou a bílým pláštěm) svědčí jak život doktora Semmelweise, tak například oficiální propagace Sunaru a pohrdání nehygienickým kojením.
http://blog.baraka.cz/2009/01/flop-a-horecka-omladnic/
Zpět k jádru pudla: odhaduje se, že se kladně k přítomnosti u porodu staví dvě třetiny českých mužů, dvanáct procent říká, že muž u porodu nemá co dělat. Jistým i když velmi částečným řešením jsou předporodní kurzy, které přece jen budoucí tatínky tak trochu připraví na to, co se může dít v porodnici. Ale i odborně osvícená (spíše zakomplexovaná) společnost se cele míjí se základním evolučním naprogramováním těla ženy rodičky: jsou to právě feromony z mužova potu, které pomáhají urychlit produkci těch hormonů v těle rodičky, které zajistí hladký a bezpečný průběh (přirozeného, tedy lékaři nepřerušovaného) porodu, včetně vyloučení placenty a absence poporodních komplikací. Dámy, muži jsou většinou opravdu z jiné planety, a při porodu (a také po něm) zoufale bezmocní. Teprve zamilovanost, a potom partnerská tolerance s společný život obrousí nedorozumění a napomůže k realizaci ideálu celoživotního, vzájemně se (i na jemnohmotných energetických úrovních) doplňujícího partnerství.
http://blog.baraka.cz/2009/01/muzi-jsou-citit-jinak/
http://blog.baraka.cz/2009/01/po-porodu-se-zmenil/
I další soudobý mýtus o tom, že u nás dnes nejslavnější „přirozený“ porodník Michel Odent je proti přítomnosti mužů u porodu, je důsledkem promíchání jablek příčin (a dlouhých let zákazu přítomnosti otců u porodů svých dětí, vysvětlovaných hygienou), s hruškama důsledků (a také z kontextu vytržených a v překladu ztracených ironických a zjednodušených větiček). Prý „velký odpůrce“ přítomnosti otce u porodu, Michel Odent ve skutečnosti není proti přítomnosti na to připravených a soucitných a ochraňujících partnerů, tedy mužů u porodu: on je proti přítomnosti neinformovaných, nepřipravených a psychicky nejistých intelektuálů, jejichž vystrašená zmatenost ženu rodičku samozřejmě znejistí a nejenže nepomůže, ale naopak porod zkomplikuje. Byl jsem totiž osobně u toho (dva metry od slavného porodníka, stručně odpovídajícího na otázku), když tento novodobý mýtus vznikl. Později Odent svůj názor dovysvětlil: (nepřipravený) muž u porodu je rušivý element… ale jen ve smyslu jeho předchozího slavného výroku, že počet komplikací u porodu roste s počtem přítomných osob. To vše jsou ale jen sémantická nedorozumění a pozdější komentáře k tak dlouho podminovávaným (z extrému naprostého zákazu k naprosté otevřenosti oscilujícím) poměrům „na sále“… kam především přirozený porod téměř 90% zdravých českých žen (jak přiznávaně odhadují sami porodníci) vůbec nepatří!
http://blog.baraka.cz/2009/01/michel-odent-porod-a-koreny-nasili/
http://blog.baraka.cz/2013/04/prirozene-funkce-orgasmu/
http://blog.baraka.cz/2013/03/materstvi-a-porod-drina-nebo-navaly-lasky/
Popis pod ilustrativní fotografií na závěr článku skromně naznačuje logicky rozumné řešení (a nebezpečí zjednodušení) uměle a z neinformovanosti vyplývajícího problému: Partner má ženě u porodu zajistit bezpečí v odcizeném prostředí nemocnic, ne vždy má ale jeho přítomnost pouze pozitivní výsledek. Selský rozum naznačuje, že optimálně by manžel a otec měl (tak jako Michel Odent a jeho slavná pletoucí asistentka) tiše čekat někde vedle, až ho, a jestli vůbec, rodička bude, v poslední fázi porodu, opravdu potřebovat.
P. S.: Starší megablog pro pokročilé čtenářky s množstvím odkazů na další blogy:
http://blog.baraka.cz/2011/09/neinformovana-nedochudcata/
