Neinformovaná nedochůdčata

25.9.2011

Vítám zkušené a nepředpojaté čtenářky, jakož i zvědavé mladé ženy, které se nechtějí v patřičný čas, jako ovce, neinformovaně dostavit do porodnic, aby z nich to dítě vytáhli. Tohle je blog – kláda, náročný na čtení a domýšlení souvislostí. Internetově gramotné a i-pady či nějakými čtečkami (s připojením na síť) vybavené mladé ženy nechť zpozorní: tento článek navíc není tím, čím se jeví být. Vypadá obvykle, ale obsahuje navíc asi třicet odkazů (z nichž některé odkazují na další hypertextovou rovinu), takže je to ve skutečnosti e-kniha (na stáhnutí), kterou chtít přečíst znamená zorganizovat si pár dnů po pár hodinkách nerušeného času na soustředěné a burcující čtení.

Šprtky si pak zcela jistě budou na síti ověřovat řadu odbornějších termínů a vyhledají jména těch porodníků (a porodních asistentek), kteří (a které) také již pár desítek let marně plédují pro změnu porodnictví. Protože doba, kdy rodičky musely rodit a mlčet, snad končí. A kdy skončí, záleží na nich (k čemuž se snažím pomoci i video-přednáškou Rodit jinak na youtube). V sázce, kromě zdraví a pohody další generace, je sama existence tohoto národa. Vím, předsevzal jsem si již na toto téma nepsat, ale vyrojilo se pár příslušnic nejmladší rodič(k)ovské generace, které mne a mé názory objevily až nedávno: musím jim odpovědět, takže tak činím takto, hypermega článkem:

„Po roce 89 se začalo hodně diskutovat o humanizaci porodnictví. Z porodnic socialistických mělo velké množství žen traumatické zážitky. V kostce je lze shrnout tak, že byly jen jakýmsi anonymním strojem na výrobu dětí a o jejich individuální potřeby se nikdo v nejmenším nezajímal. Všichni – a především všechny – jsme po Listopadu věřily, že takový přístup se už v porodnictví opakovat nebude, že situace se pomalu a postupně, leč nezadržitelně, zlepší. Že porod bude považován za něco velmi intimního a zároveň přirozeného, nikoli za nemoc, a personál v porodnicích se podle toho začne chovat. A jestli se nějaká matka rozhodne rodit doma, že s ní příslušná porodnice bude samozřejmě spolupracovat,“ píše Michaela Marksová-Tominová v článku Liberalismus není pro rodičky.

 „Není tedy divu, že se některé ženy rozhodnou pro porod doma,“ pokračuje matka a politička. „A to přesto, že zdravotnický personál jim místo poskytnutí požadované součinnosti aktivně hází klacky pod nohy. Nicméně žen rodících doma z vlastního rozhodnutí je u nás velmi málo, dle statistik méně než v řadě vyspělých zemí. I to málo ale představuje pro někoho takový trn v oku, že zde máme návrh zákona, který chce domácí porody znemožnit úplně.
Tato vláda se ohání liberalizací všeho možného i nemožného, stejně jako tvrzením, že jí je svatá svoboda jednotlivce. Jsme vyzýváni k tomu, abychom si sami vybírali svoje lékaře a lékařky a dali tak svobodně najevo, kteří jsou ti nejlepší. Diskutuje se i o tom, že se pacienti mají podílet na rozhodování o vlastní léčbě. Na porody to ovšem neplatí. Ačkoli trend civilizovaných zemí a doporučení mezinárodních organizací, že rodící žena má mít právo si vybrat, mluví jednoznačně, tato vláda těhotným ženám žádné právo na svobodné rozhodování přiznat nehodlá. Zato jim vzkazuje: roďte a mlčte.“

 Chystané zákony, které připravuje Ministerstvo zdravotnictví (samozřejmě silně podmazáváno gynekologicko-porodnickou lobby), kterými chce omezit domácí porody (pokutováním porodních asistentek a rodiček) jakož i výroky „odborníků“ na toto téma svědčí o přetrvávající a fatální neinformovanosti jak žen, tak porodníků a pedagogů na lékařských fakultách. Zaplať pánbůh za přece jen poučenější názory.

 Petr Holec napsal do Reflexu 37/11 ironický článek o kuchařském pořadu Ano šéfe s hubatým kuchařem Zdeňkem Pohlreichem. Ve Svitavách prý na šéfa čekala typická česká restaurace s typickými českými kuchaři, čímž autor myslí, že mají odvahu prodávat typicky české blafy stejně jako je hájit. Přitom ani jeden z mladých kuchařů neuměl správně udělat ani omeletu. Jak má ten pokrm správně vypadat pochopí, až jim to předvede Pohlreich. Holec pak dál píše: „Na fiasku s omeletou ale bohužel není nejhorší, že ji ti dva neumějí. Nejhorší je, že si oba upřímně myslí, že má vypadat tak, jak si ji oni představují, protože nikdy neměli šanci vidět ji – stejně jako většinu ostatních jídel – ve správné podobě. Hospodské blafy se totiž dětí z generace na generaci… Jídlo zde slouží jako metafora. Zločiny komunismu, o nichž jsme si před dvaceti lety bláhově mysleli, že je nenávidíme a už neuvidíme, s námi totiž žijí dál v jiných oborech lidské činnosti. Jeden americký majitel pražské restaurace řekl, že dnešní mladí číšníci a barmanky kradou v podnicích skoro stejně jako mladí číšníci a barmanky před dvaceti a více lety, kdy to považovali za kolektivní ctnost.“

 Poslechnu výzvu a posunu to metaforicky ještě dál. Nahradím slovo jídlo či omeleta slovem porod nebo porodnictví (a slovo kuchař slovem porodník): Nejhorší je, že si čeští porodníci myslí, že porod má vypadat tak, jak si oni představují (a jak se to naučili na fakultě), protože jej nikdy neměli  šanci vidět v přirozené správné podobě. Medikalizované porody se totiž dědí z generace na generaci (od socialismu ke kapitalismu).

 Barbora Sengrová se ve svém eseji (LN 7. 9. 2011), inspirována dvěma rozsudky, týkajícími se práv rodiček (oba soudní spory vyhrály, kupodivu, matky, které žalovaly porodníky), na téma porodů doma napsala:  „Jestliže je tolik žen ochotno po jednom porodu v nemocnici riskovat porod doma, vydat deset tisíc korun bokem a obrnit se dulou, manželem, porodním plánem, epidurálem a psychiatrem na telefonu, pak se v porodnicích děje evidentně něco neblahého. Ačkoliv zbytečné procedury a pitomé řeči jsou ponižující (navíc se dnes a mnoha porodnicích opravdu snaží, dokonce dají rodičce napít), musí to být cosi sice fatálního, leč subtilního. Pěkně mi to vysvětlila lékařka v Motole, když jsem se věcně a zdvořile zeptala, jak budu rodit, když je dítě otočeno koncem pánevním a má čáku na pět kilo, odpověděla doslova toto: To není vaše věc, jak z vás to dítě vytáhneme.“ Nadpis jedné kapitoly citovaného eseje zní pro tuto dobu (stále ještě porodnického temna) příznačně: jste jen věci naplněné dětmi. V jiné pražské porodnici ještě letos těhotné ženě na dotazy o způsobu porodu odpověděli: A proč chcete rodit u nás, když máte tolik otázek?

 K čemu mířím: Barbora Sengrová dokáže věcně a lehce ironicky kritizovat stávající podmínky v porodnicích, ale ani ona netuší, že i její názor už je předem kontaminován přezíravým lékařských přístupem k porodům, zvláště těm doma, a řeší nepodstatné věci. I ona je totiž obětí a důsledkem mnoha generační indoktrinace (bolest při porodu a traumatické porody téměř jako normalita, stovky možností jak se to či ono může zvrtnout, a všemocnost lékaře, pána  tvorstva). I ona nebyla porozena doma, ideálně (orgasmicky), a nedochází jí, že v optimálním prostředí a v optimálním duševním a emočním stavu (a v intimitě, teplu a šeru známého a bezpečného prostředí domova, tedy bez přítomnosti muže lékaře, který studoval jen patologie a nemoci) je rodička naprosto v bezpečí (a k traumatům a krvácení a potížím s odloučením placenty a poporodnímu blues či laktační psychóze prostě nedochází). Ani jí nebylo dovoleno zrodit se v Ženu.

 Domorodé společnosti totiž, na rozdíl od hospodářsky vyspělých společností, vědí velmi dobře, že porod je příležitost pro dívku zrodit se v Ženu. Obrovské hormonální změny v jejím těle a mozku, ke kterým ale nedojde, když je porod „veden“ lékařem (tedy přerušován, provázen přílišnou medikalizací a rutinou nesmyslných procedur, které pomáhají porodníkům, nikoliv ženám), pak skutečně fungují tak, jak se o tom současné „vědou“ zmanipulované a hollywoodskými i našimi filmy zbraingwashingované ženy neodvažují ani snít. Svědčí o tom porodní zápisky těch odvážných mladých žen, které se odvážily a porodily doma. Nedávno jsem tu měl jednu takovou na návštěvě : má tři děti, a všechny rodila doma.

 Paradox a geniálně přirozené a tedy jednoduché řešení tkví v prostém uvolnění. Když není rodička psychicky vystresovaná (cizím prostředím cizími lidmi, nesmyslnými dotazy personálu), a stažená (nikdo jí neporadí, má pocit že obtěžuje, a musí projít řadou nesmyslných a zbytečných  procedur), její tělo sice namáhavě, ale přesto jaksi bezbolestně (právě tak jako nebolí vášnivé milování) zafunguje. Právě proto je její mysl uvolněná a racionalita vypnutá – aby žena nepřekážela tělu, a po porodu byla za pár hodin zcela fit a mohla skály lámat (lékařské zásahy a přerušování tak, překvapení, nepřeruší produkci hormonů, které se postarají o hladký rychlý a prakticky bezbolestný orgasmický zážitek).

 „Tato vláda se ohání liberalizací všeho možného i nemožného, stejně jako tvrzením, že jí je svatá svoboda jednotlivce,“ končí Michaela Marksová-Tominová: „Jsme vyzýváni k tomu, abychom si sami vybírali svoje lékaře a lékařky a dali tak svobodně najevo, kteří jsou ti nejlepší. Diskutuje se i o tom, že se pacienti mají podílet na rozhodování o vlastní léčbě. Na porody to ovšem neplatí. Ačkoli trend civilizovaných zemí a doporučení mezinárodních organizací, že rodící žena má mít právo si vybrat, mluví jednoznačně, tato vláda těhotným ženám žádné právo na svobodné rozhodování přiznat nehodlá. Zato jim vzkazuje: roďte a mlčte.“

 Za posledních jedenáct let se navíc tahle situace, pro nás všechny (kromě porodníků) tak devastující a škodlivá, přes vnější kosmetické změny, ještě zhoršila. Tak jako se číšníci a barmanky nezměnili, a správnou omeletu neznají, protože ji nikdy neviděli, tak, až na světlé výjimky, ani porodníci (a bohužel i většina rodiček) nikdy neviděli přirozený, neřku-li orgasmický porod.

 Prakticky každá současná rodička je tak, ne zase až tak vl.vinou, z duchovního a lidského hlediska jen jakési nedochůdče (nebo metaforicky jinak: housenka, která se nikdy nevylíhla v motýla), které neví nic o tom, že by porod mohl a měl být radostnou, orgasmickou záležitostí (a že co je pro housenku smrt, je pro motýla zrod nového života): a tak se ženy (až na statečné a teď výhledově perzekuované a trestané výjimky) plácají v problémech a rodí další generaci nedochůdčat. Jsou jen oběti obětí. Nikdo jim o jiné možnosti a budoucích  výhodách a zázraku přirozeného porodu nikdy neřekl. Nikdo jim neřekl o obrovských evolučně daných potenciálech, které mají ženská těla. Nikdo jim neřekl o tom, že právě ony mohou (tím, že porodí přirozeně, nejlépe orgasmicky), za dvě tři generace zbavit svět utrpení.

 Jinými slovy, kdyby (zdánlivě) informovaná Barbora Sengrová věděla, co všechno jí porodníci zatajili, o co všechno připravili, a jak dokonalou bytostí by mohla být, přestala by jen psát (i když si v téhle paradoxní době zaslouží pochválit), a začala by organizovat demonstrace, a když už ne zdravotnické defenestrace, tak alespoň hromadné žaloby (a čím dřív, tím méně dětí bude poškozeno, viz ony první dvě vlaštovky vyhraných soudních sporů) na arogantní lékaře a anesteziology (protože to, co dělají a hájí, jsou zločiny, a v budoucnosti, bude-li jaká, bude obžalována celá jedna medicínská profese). Protože to kvůli nim jsme všichni, muži i ženy, co se týká našich potenciálů a možností (zdraví, inteligence, emocí a efektivity našich mozků, tedy duchovnosti), jen taková neinformovaná nedochůdčata.

Jak z bryndy ven? Nezdržujte se, dámy, a nekažte si evolučně dané pozitivní naladění ženského těla vůči těhotenství a porodu bojem s mocí a systémem (reprezentovaným menšinou zištných, protože špatně porozených „odborníků“). Prostě se samy pro sebe rozhodněte a změňte systém tím, že změníte svůj pohled na těhotenství a porod (a zvolte ne velkovýrobu poškozených miminek, ale intimitu a bezpečí domova (nebo malých porodnic, kde to bude JAKO doma). Ano, obé by mělo a mohlo být nejkrásnějším obdobím v životě každé zdravé ženy (a evoluce tak chtěla): tak si to znovu od života a svého (k tomu dokonale připraveného) těla vezměte. Informujte se (k čemuž vám pomůže i tento blog-kláda) a pozitivně přispějte k tomu, že i české dívky se budou přirozenými a nejlépe orgasmickými porody opět rodit v Ženy.