Tak zní má nevyžádaná rada sňatkuchtivým mladým českým mužům, jakkoliv vypadají jejich motivace ušlechtile rytířské. Partnerské multikulti totiž, kromě kultur a zemí, kde jsou smíšené sňatky běžné celá staletí (což je ovšem v dnešním globálně, či spíše macho teroristicky a džihádově na jedné, a feministicky a genderově emancipovaně propojeném světě na druhé straně), stále vzácnější, nefunguje. Ono nefunguje ani v oblasti sociální, jak se o tom přesvědčují genderově vybarvení politici a političky současných rozvinutých demokracií. Kdybych nebyl co jsem, mohl bych a měl se omluvit za přímočarost a zenově břitké věty, ale právě tohle je ode mne očekáváno (servítky jsem si v tomto ohledu přestal brát již před lety), tak tady to, jen pro otrlé, je:
Jinými slovy, na počátku by mladému muži na Cestě mohla pomoci nevyslovená, ale ve vzduchu poletující podotázka: Až dosáhnu osvícení, to už budu moci žít s kteroukoliv ženou na světě? A provokativně individuálněji: neutíká hledač sebe sama od svého skutečného zadání pod falešně průhlednou záminkou pomoci jinému (zde jiné)? Zenové pravidlo pro západní hledače duchovnosti zní překvapivě sokratovsky a freudovsky: poznej především sám sebe! Moje zenově upřímná odpověď tedy zní: Nikoliv, ve věcech manželství (a vztahu ke tchýni a příbuzenstvu, natož k jiné kultuře a zvykům a přeprogramování partnerek – kromě těch šikmookých z chudých oblastí Asie apod.) je, jak vědí taoisté, kteří to odpozorovali, i ten nejduchovnější mistr jako nezkušený a hormony zpitý začátečník…
Už ona běžně nevyslovená a sexuálně nadrženými (a hormonálně zblblými) mladíky nevnímaná realita, spojující každou mladou ženu s její vlastní rodinou a příbuzenstvem (které si svatebním rituálem opilý mladý muž v transu zamilovanosti lehkomyslně zavazuje vzít do svého života „dokud je smrt nerozdělí“), postaví zamilovanému novomanželovi dříve či později vysokánskou zeď nedorozumění. Ano, brutálně zevšeobecňuji (co když ne?), ale mám k tomu soucitně laskavý důvod předchozích zkušeností i odpozorovaných a vyčtených životních příběhů (i když samozřejmě musím konstatovat, že ani já bych se vv porodné situaci, bylo-li by mi pod čtyřicet let, neposlechl). Věřte nebo ne, pánové (a dámy nechť si samy přeberou, jak to myslím, a pocítí-li potrefenost, nechť nehází kameny), ale v zemích rozmazleného kapitalistického přepychu a blahobytu (což je i Česko) se i ta nejskromnější Nastěnka po dvou třech letech manželství vybarví podobně lakotně jako ona rybářova žena z Puškinovy pohádky o zlaté rybce. Věřte nebo ne, ale skromné a o své mladé muže (a poté i děti) pečující mladé ženy by snad bylo třeba vychovávat v izolovaných klášterech a v nějakých podobných azylech je i po svatbách udržovat…
Z jiné, praktické strany, radívám mladíkům (i mladicím), aby si co nejdříve zjistili přesné datum narození partnerky (či partnera) a v běžně dostupných knihách si nalistovali vzájemnou kompatibilitu: jak běžný zodiakální, tak především o pár tisíciletí starší horoskop čínský (japonský) jasně naznačují, že jen čtvrtina „znamení“ k sobě pasuje. Jinými slovy, právě toto zjištění ušetří mladému adeptu na ženění (včetně jeho vlastní rodiny a kultury) tři čtvrtiny budoucích (do kamen nepochopení tradičních multikulti rozdílů vyhozených) finančních a emočních výdajů. V současném světě babylonského zmatení pojmů, a v univerzálně (rozuměj: globálně) narušených nevědomých metodách (např. porovnávání genetické kompatibility – původní deodoranty nevypnutý mechanismus vomeronasálním orgánem v nose a feromony ověřená kompatibilita) už nejen mezi příslušníky stejné národnosti, natož mezi cizinci, nefunguje.
S čímž úzce souvisí další aspekty evoluční nutnosti mladíky a mladice v období zamilovanost opít hormonálním rohlíkem (přičemž se odhaduje, že tohle období netrvá déle než dva tři roky). Pak musí zamilovanost na první pohled (jak hollywoodskými filmy programuje v dnes již mnoha generacích panenek v koutě evokovaný eufemismus) nahradit partnerská láska (hormony postupně vyprodukovaná a ustálená právě společným životem: společné dovolené, společné životní zkušenosti, společné slasti a hlavně i strasti, časté prohlížení fotoalb rostoucích dětí partnery, kteří jsou tak k sobě i zvykově stále tolerantnější)… ano, naznačuji tisíciletími ověřené zkušenosti indických astrologů, kteří dokáží vybrat dvojice, jenž k sobě horoskopicky patří, a pak, přestože se poprvé vidí třeba jen týden před svatbou, se do sebe zamilují a vydrží jim to, na rozdíl od západní iluze lásky a věrného partnerství, na celý život)… I ty nejkrásnější nohy někde končí, zní totiž moudrý, protože životem ověřený aforismus z poloviny minulého století. Každá ji má, a každá má tu svou jen za jedinou, zpívává jeden český písničkář již čtyřicet let, a teprve teď, po jedenácti dětech a mnoha partnerstvích, je spokojen: Poprvé mám ženu, která se mne nesnaží předělat, konstatuje šťastně a spokojeně dnes.
Respekt a vděk svým manželům za vysvobození z kulturních (zlo)zvyků některých rozvojových zemi (viz životní příběh dr. Středy) ovšem ani těmto děvčatům s velkou pravděpodobností nevydrží: dnes totiž v soudobém konzumním světě prakticky žádná mladá žena, zvláště je-li cizinka, ve vší své skromnosti, pod nátlakem katalogových možností nesnesitelně snadno vyměnit obnošený svetřík nebo použitého partnera, nevydrží. Ostatně i naše malá ale česká či moravská kultura znávala své Jeníky, Maryši či jiné vztahově až k zešílení zklamané Viktorky.
Když k tomu všemu, co jsem naznačil, přidáte ještě kulturní rozdíly (nesmazatelně vepsané v genech novomanželky cizinky)… začnete tušit, jak naivní a nemožné je to původní přání a zadání. Současný mladý muž to dnes nemá snadné ani sám se sebou, a svou příliš rychle a zbrkle se transformující kulturou, natož když si život a Cestu k mužství zkomplikuje seberytířštěji motivovanou svatbou s cizinkou (přičemž slovo cizí evokuje význam nepochopitelný či nesrozumitelný): každá žena je pro každého muže nerozluštitelnou záhadou, zvláště je-li navíc cizinka (a rozmazlené a věčně nespokojené jsou nebo brzy budou i zatím skromné a schopné pečovat o muže, tedy i Slovanky).
Nabízí se úvahy i o tom, jak asi byla pro naše předky výhodná instituce veřejných domů, které přebytečné sexuální napětí nezkušených mladíků přijatelně rozumně a investičně ventilovaly. A jistě ne náhodou ještě donedávna v Číně dostávaly novomanželky o svatební noci pod polštář červenou knížečku, v Indii vznikla Kamásútra a institut chrámových tanečnic, a z druhé strany ne náhodou bývaly kláštery všech duchovních kultur jen pro muže (přirozeně rodící ženy přitom dostaly od evoluce dar orgasmického porodu a možnosti se porodem zrodit v Ženu, myšleno i duchovně).
Abych nekončil tak pesimisticky: naději mladým velmi inteligentním a pracovitým Čechům ajťákům skýtají manželství s například u nás vyrostlými a českými školami snadno procházejícími Vietnamkami, jejichž rodiny zde již pár desítek let žijí. Tyhle velmi chytré a náročné, i když ještě stále pracovité a konzumně stále poněkud nezkažené dívky mají, stejně jako oni mladí čeští mužové, nastartováno rovnou do Evropy či Světa: společné zájmy pak snad překonají vzájemné (genderové, kulturně historické i emancipačně) soudobé rozdíly.
Je to jako vyhrát v loterii: jistě, tak jako je možné odejet na naleziště zlata a nějaký ten valoun najít, je jistě možné potkat tolerantní a s českým mužem i českou kulturou kompatibilní cizinku. Je to možné: ale nanejvýš nepravděpodobné. Mission nearly impossible…
