Dvoustránkový bilanční článek v srpnovém čísle časopisu Rock & Pop přinesl (ke čtyřicetiletému výročí prvního koncertu amatérské rockové skupiny) spoustu údajů, které ovšem těm, jenž Extempore a její protagonisty osobně neznali, nic moc zajímavého neřeknou. A protože jsem s Jardou Neduhou první pravidelně koncertující verzi skupiny spoluzakládal, a podílel se na základech jejího pozdějšího směřování (dodnes např. kapela používá mnou navržené logo), pokusím se, bez nároku na přesnost a objektivitu, naznačit i některé soukromější zajímavosti ze života, a hlavně současného lidského stavu těch, kterých se všechno to zkoušení, cestování a umanuté rockování před čtyřiceti lety týkalo.
Mimochodem, k tomuto výročnímu koncertu (26. září 2014 v 19 hodin v Paláci Akropolis) připravuje rozsáhlejší materiál i sám Jarda, něco vyjde oficiálně později, hudební novinář Jaroslav Riedel k tomu nedávno zpovídal právě zakládající členy Extempore, a na mém blogu je k přečtení celá řadu vzpomínkových a ledacos z pozadí Extempore a doby osvětlujících článků (viz hypertextová propojení pro zájemce o podrobnější čtení v textu).
Jarda Neduha celý život skládal a zpíval své písničky (a kreslil drobné obrázky a komixy). Jen v různých obdobích, jednak vlivem vnějších okolností, jednak díky kolegům, se kterými hrával, zněly folkově, rockově, lucernovsky nebo nachtazylově. Po nespočitatelných vypitých pivech (mimochodem, mně pivo tehdy vůbec nechutnalo a Jardu jsem pro jeho téměř každodenní počet více jak deseti vypitých půllitrů obdivoval… do doby jeho přiznání, že mu první tři taky nechutnají) a vykouřených cigaretách, a po vyhnanství v Rakousku dokázal celou tu dobu zůstat jak vizuálně, tak písničkářsky stejný jako na konci 60. let min. stol. na Karlově mostě. Nakonec našel ženu, která se ho, poprvé v jeho tak intenzivně prosouloženém, prokouřeném a propitém životě, nesnaží změnit, a tak by měl být konečně usazen a šťastný (leč stále se na svět starostlivě mračí, viz současné foto). Z předchozích vztahů má celkem sedm dětí (nejmladší jsou ještě školou povinné) a dva vnuky.
Džery Tomášek (na čtyřicet let staré fotografii stojící vpravo) oč nenápadněji o to spolehlivěji tvrdil muziku na baskytaru, ale plácal se životem v Česku podstatně kratší dobu. Po všech peripetiích nakonec zůstal v hraní v Extempore stejný, ale v životě osobním začal žít jinak: od roku 1981 je v cizině, nakonec zakotvil nadobro v Kanadě, tam občas hrál třeba v divadle, je téměř vegetarián, má svůj domek na ostrově a téměř v lese, fotí kytky, a vlastně tak medituje… moc mne tím potěšil (viz jeho úsměv na fotu důchodců). Děti nemá.
Jirka Hradec (na fotu vlevo) byl jediný skutečný profesionál (dokázal se hraním na kytaru i baskytaru a další nástroje uživit i v nejrůznějších divadelních i barových kapelách, a zároveň na koleně zbastlit nejpodivnější zdroje nejpodivněji elektronicky zmršeného zvuku). Posledních dvacet let se pře s OSA a televizí o honoráře za hudbu k různým pořadům a inscenacím. Nedávno byl docela těžce nemocný, ale stále je zázračně tu (vždycky jsem obdivoval, jak jeho tělo může zvládat celé roky převrácených denních a nočních rytmů, a tisíce štanglí salámu s chlebem a hořčicí místo pořádného jídla). Ženat nebyl, děti nemá. Vše podstatné vrchovatě na www.jirihradec.cz
Vlasta Marek (zde uprostřed, na pamětní fotce výše klečící s kocourem) bubeník první rockové formace, organizátor jammů, koncertů, vydavatel časopisů psaných tehdy na psacích strojích stejně laskavě sršatě (ve čtyřech kopiích ke kolování v malostranských hospodách, snad je někdo ještě někde má, a možná jsou i k nahlédnutí v Libri prohibiti) jako tento blog, pak léta zkoumal zvuk a hudbu ve stále tišších variantách (hrával na konga a domácí udělátka folk s Jakubem Nohou, na indická tabla s Emilem Pospíšilem hudbu vycházející z té indické klasické, s kytaristou Zdeňkem Hráškem jazz ovlivněný flamenkem, a nakonec na tibetské mísy). V roce 1979 překvapil bývalé kolegy i tehdejší spoluhráče a na Pražských jazzových dnech i nabitou Lucernu konceptem koncertu, v rámci kterého se poprvé u nás objevil amalgam stylů, zjevů i vlivů, tedy tzv. world music, ještě než byla vymyšlena. Dostal se do Japonska do zenového kláštera, ale i do vazební cely věznice Ruzyně (v roce 1986, za pokus zorganizovat koncert na gongy na Letné), meditoval, zduchovněl, a po sametovém převratu vydal dvacítku profesionálně udělaných časopisů (Mana a Baraka), napsal a vydal několik knih o tom, co je za hudbou, celé roky pouštěl a komentoval hudbu new age jak na poslechových přednáškách a svých seminářích, tak v rozhlasech, a nakonec je dnes jeho hudbou ticho. Je dvakrát rozvedený, z prvního manželství má dvě dcery a čtyři vnoučata.
Další kolem Extempore se tehdy motající: Aleš Drvota (na pamětním fotu třetí zleva), kterého přes odpor ostatních členů kapely bubeník zval jako perkusistu, si nakonec několik let vychutnával slávu tehdy největšího českého zpěváka reggae (zahynul v roce 1987 při dopravní nehodě v Budapešti).
Jirka Munzar, nadšenec v pozadí kapely, jenž v a na svém Trabantu combi dokázal vozit celou aparaturu, se obětavě a umanutě pokoušel zvučit a také zvěčnit koncerty Extempore na kotoučový magnetofon (a zdokumentovat dění kolem). Má čtyři děti, brzy už šest vnuků, a je invalidní (parkinsonův) důchodce se stále velmi pozitivním pohledem na svět. Pamatuje si stále texty tehdejších písniček, vymýšlí slovní přesmyčky, a protože ho třas naučil, že myslet pozitivně prospívá, napadlo mne (jeho) heslo: Chcete se naučit myslet pozitivně? Pořiďte si Parkinsona!
Pavel Turnovský, pozdější vyhlášený astrolog a výtvarník, zažil v 70. letech min. stol. (coby skladník skladu potřeb pro výtvarníky) jak tamní setkávání budoucích členů Extempore, tak umanuté (na dřevěných napodobeninách bicích!) trénování kolegy skladníka (který se rozhodl že bude bubeník, aby Jardovi Neduhovi a pak všem pochybovačům a skeptikům dokázal, že i v Čechách se dát hrát původní český a kvalitní amatérský rock), celodenní poslouchání Zappy, King Crimsonů, Pink Floydů, ale i Jethro Tull a dalších z kotoučového magnetofonu, a objevil se s Extempore i jako manažer (a později i s MCh bandem dokonce na pódiu coby pouštěč předpřipravených magnetofonových smyček). Dnes má tři děti: Kryštofa (*1991) s bývalou manželkou Elenou, Vandu (*1997) a Emila (*2011) se současnou manželkou Janou.
Syn Jardy, dnes saxofonista (a profesionální studiový hráč) Bharata Rajnošek v pěti letech uslyšel s maminkou a třicítkou stejně malých dětí (a s jejich maminkami) v Karlíně v sále restaurace U Zábranských předamalgamovskou hru na hrnce, skleničky, čajové šálky a poklice z kredence, a po čtyřiceti minutách do třeskutého ticha tehdy prohlásil: Mami, já už v životě nemusím na žádnej koncert…
