Když jsem se naučil pamatovat si, zapisovat a později i ovládat své sny, snil jsem si, protože realita byla jiná, o rocku nebo sci-fi sny (a čistil si tak mysl, aby mé sny a vize byly pozitivní a tím účinnější). Jako literárně oneironautický dodatek ke včerejšímu blogu Sen nejen o Amalgamu (kde je toto umění komentováno i všeobecněji) přidávám dokumentárně ale i snad inspirativně zápis čtyř typických snů z konce roku 1981, pro pobavení, ale i poučení – protože to byla promyšleně terapeutická metoda, jak vydržet optimistický a aktivně tvůrčí. A snad nějaký student při pátrání po materiálech pro svou diplomovou práci o tehdejší době (nebo, a to by bylo lepší, o umění snít) vypátrá i vázané samizdatové (ve čtyřech kopiích vydané) čtvercové knížečky Rockové sny a Sci-fi sny (některé jsou v podobně adjustované vázaném sešitu dokumentů a fejetonů formátu A4 Markonoviny, viz jedno číslo na mém blogu dole vpravo).
Pako (de Lučíja)
Zmatek. Na nějakém zájezdu autobusem s partou a Helenou, bydleli jsme v hotelu jako v Budapešti, na ulicích davy zpívajících mladých lidí jako ve Varšavě, a překupník mi za 500 zlotých prodával desku McLaughlina s Pako de Luciou. Jenže se tam nachomýtl Polák s xichtem natřeným leskle na modro (byla to tam nějaká móda) a prý dá 600, naštvalo mě to a začal na něho křičet anglicky, špitl že je z Milána, tak jsem křičel ať táhne domů, že tam maj desek dost a dost, a nechám mne dostat se k hudbě mého srdce. Ale on že to má pro pražáka, jmenuje se Olda Janota, já že ho znám a půjčím mu to nahrát, on se usmál, že teda jo a já desku dostal, měla krásný rozkládací obal, byl k tomu papírovém pytlíček a v něm dvě minibaterie jako do foťáku, a místo desky jsem měl najednou v ruce malinkém japonskej foťáček.
Večer předtím přijel korejském zenovej mistr, potkali jsme se náhodou už na nádraží, scházeli jsme dolů po schodech jako do metra, ale vyšli jsme v nepoužívané tělocvičně, kde se asi měl odehrávat seššin. Chvíli jsme zdvořile konverzovali, nikdo nešel, tak jsem ho usadil na kufr a šel někoho shánět, nahoře další sál, hromady zvláštních matrací, a tak jsem začal instalovat místo na zazen, jenže mne upoutala parta kluků jak si čtou noviny, přišel jsem blíž a koukal, střih, najednou jsme se dívali na televizi a tam byl dokument o Maďarsku z roku 1956.
Prohlížím si ten foťáček, třeba je to zajíc v pytli, ale zkušebně ho nabíjím filmem, který jsem vytáhl z batohu, a vydal se Hradem dolů na Malostranskou k autobusu, protože Nerudovou, která končila na zelené louce před nějakým parkem a vzdálenými vládními budovami, se valily davy zpívajících mladých lidí.
Asi se schylovalo k nějaké demonstraci a já tušil, že se to bez asistence policie neobejde a chtěl jsem se Hradem dostat pryč než se to semele. Nedávno jsem ve Varšavě viděl velký dav lidí, kteří měli na praporu Krista a zpívali Nechte nám našeho Boha v docela hezké melodii.
Jenže jsem už zdálky viděl, jak zavírají hradní hlavní bránu, šmarjá, to jsem ale pako, říkal jsem si, to to slíznu obuškem, a nadával si za svou hamižnost, protože jsem tu drahocennou minutu ztratil tou hádkou s překupníkem, mohl jsem už být v bezpečí, a vzpomněl jsem si na Kodyma, kterej říkal, že před Vánoci přijdou do Supraphonu nějaké desky z Jugošky za stovku a mezi nima i McLauglina s Paco de Luciou! A probudila mne dcera… (sen ze 7. 10. 1981)
Čínská opera
Probudila mne zima, i když jsem spal pod třema dekama a v kulichu. Ale načasovaně, protože se mi dozdál nějaký hudební výstup: byl jsem členem nějaké profesionální skupiny čínské opery, hrajeme nějaký experimentální kus, i když v tradičním oblečení, v maskách, hudba je ale přece jen nějak současnější. Je to něco mezi Clavelovým Šógunem, mými vzpomínkami na čínskou operu v televizi v Tokiu před lety, a tím jak jsem před dvěma dny u Jakuba Nohy listoval v programu čínské opery o přestavbě přehrady s typickými propagačními obrázky.
Na vysokém pódiu (asi jako na Rychtě) za klavírem potaženým rudým suknem, mám černé velké kimono a velmi plandavé kalhoty. Publikum reaguje na každý pokus o mimiku, protože jsem správně čínsky pomalován i v obličeji, a když mi končí výstup je mým úkolem hudebně oznámit divákům, že teď bude přestávka.
Mám na popruhu velký soudkovitý čínský buben, podobný tomu co mi visí doma na stěně, a v tradičním polodřepu se sunu doprostřed jeviště. To už všichni vědí, že mám oznámit přestávku, neudělám chybu ve způsobu, jak tradičně sundám buben, a rituálně začnu bouchat, docela mi to jde, protože když dobubnuju, ozve se potlesk a nadšený pískot, a já předpisově odtančím se stejnými pohyby končetin i mimických svalů, mezi klavírem a kulisou, do zákulisí, a probouzím se… (18. 10. 1981)
Co je dobrý to je zakázaný
Hrajeme na jednom festivalu s Kocábem a Pavlíčkem (Hrubeš nesmí) a tak se snažím. Spousta přednatočených rytmů s digitálníma bubeníkama Kotrubenka. Stojíme v zákulisí a kecáme s bigbýtama o tom srabu tady. Pak hrajeme my, zní to chvílemi jako „můj život v křoví plným duchů“, ale šlape to, naprogramovali jsme s Viktorem v druhé půlce tisícinové zrychlování, tak se to líbí.
Někdo utíká, otevřenejma dveřma je vidět, jak i ostatní máničky utíkaj, bouchaj dveře aut a neklid vzrůstá, došlo mi to a popadám tabla i bez obalu a metu si to k zadním dveřím, ale to už vidím dvě volhy, kvílej brzdy, zabočím za roh a dělám, že jakoby náhodou jdu kolem, ale už volha přede mnou, volha za mnou a Občanský průkaz…vytahuju i legitimaci nočního hlídače, ale neodvažuju se tvrdit, že jdu do práce, aby z toho nebyl průser…
U výslechu stále držím před sebou tabla, stupidní otázky, ale vrtá mi hlavou jak to, že přišli zrovna dneska, když jsem nakonec měl hrát místo Hrubeše, dyk to měl bejt Výběr a ten se přece může… Nakonec to nevydržím a rovnou se zeptám. Vyslýchající tvrdí, že on nic, dostal rozkaz, kdo ho vydal? Náčelník, můžu s ním mluvit? Ale jó, soudruhu náčelníku, volá, a ze dveří vychází pidimužík v červené košili a zelené kravatě. Pyšně mne vede dozadu, otevírá na heslo velké pancéřové dveře, za nimi množství ciferníků, pod malinkejma obrazovčičkama ještě menší displeje se špatně čitelnými nápisy nad nimi, jako Lucerna, Palác kultury, Reduta, Parnas, Amfora, Dvojka, Rychta… jsou tam všechny sály velké Prahy, na některých je rozeznat, že se tam hraje, ručičky voltmetrů běhaj, a mužíček pyšně vysvětluje že to jsou ty decibely, teď se koukej, něco mačká a na hlavní obrazovce se krásně zelenejma sinusoidama vlní výslednice všech zrovna probíhajících koncertů. Nechápu souvislosti, ale mužíček prohlásí Co je dobrý a hlasitý, to je zakázaný, a ukazuje, jak zrovna v Lucerně zpívá Tina Turner v tělovém trikotu, a zelená křivka v nějakém rokenrolu vyběhne do červeného pole a crrr, popláách, zavelí náčelník a nestará se o mě, a já na obrazovce vidím, jak VB obkličuje Lucernu.
Vycházím jak zmoklá slepice, ani nemám radost, že mi zapomněli vzít otisky prstů, jdu ulicí a hlavou mi probleskuje playback k dalšímu koncertu, hlavní písnička bude o tom, že nějaká provozářka řídí životy obyvatel neomezenou mocí, sbor by ječel ópébéhá a kánonicky přes to by několik zpěvaček ječelo provóózááářkáááá a já parlativem deklamuju story o kamnech typu Magnuss z NDR, který nejsou k dostání…
Chodím na burze mezi deskami a civím na ty ceny, krimsni mi utekli, a v tom Pavlíček, nemáš nějaký nový desky, loudí nahrávání jako vždycky, ale ano, a on: víš že to byl omyl? Nechápu, a on vysvětluje: Víš jak nás posledně zakázali? Mluvil jsem s fotrem a on povídá, že náčelník se omlouvá, vypadl jim tranzistor v kalkulátoru decibelů a ukázalo jim to v červeným a tak vyjeli, ale byl to planej poplach.
A já se probouzím s myšlenkou, no jo, dyk taky ta naše muzika zase až tak dobrá zrovna nebyla. No proto…(22. 12. 1981)
Omotesando na Václaváku
Jdu s bongama od Kodyma, asi je zkusit prodat. Něco jako burza, sedí tam hodně lidí, něco jako na Omotesandu v Tokiu, od Haradžuku k vyslanectví, po celé délce sedí mladí a prodávaj a hrajou, příšerně postrojený, s náušnicemi v uších atd. Jdu dolů po jedné straně, pak po druhé, a tam stolek a u něho Hrubeš s Trnavským, prodávají nějaký knížky a taky bonga, jedna knížka je životopis nějakého reggae zpěváka, ale druhá je jakýsi složený velký plakát od Cutlera, vymyšlený nový písmo, jakoby spletený z vlasů, no nádhera.
Ale to už se blíží policajti, já držím bonga pod paží a snažím se být nenápadný, jeden policajt mne sleduje z auta a usmívá se, já už už myslím, že se mi podařilo dostat se až k vstupu do metra, ale za domem lahůdek vidím asi deset volh za sebou, to bude nějaká obrovská akce, tak jen projdu a jdu pěšky Vinohradskou nahoru.
Jsem v divadle, abych zmátl poldy, sedíme s Jakubem Nohou, on komentuje mé komentáře, snažím se chovat uvolněně ale asi je na mě vidět napětí, v řadě vlevo přede mnou se otáčí xicht padesátníka a ten říká: Ale Marku, ty sis myslel, že se ti to podaří? Tuhnu, v tom se zháší, a přede mne do řady usedá velká mladá žena a jí na klín nějakej děda, asi aby ušetřili za vstupenku…
(Poznámka vysvětlivka: na konci každého snu jsem si pak už pravidelně nechal zdát něco tak překvapivého, a jiného, abych se v klidu spolehlivě probudil a mohl si sen zapsat).
