Když jsem v nedávném zamyšlení o šesti mladých ženách několikrát negativně použil slovo vzdělání, chtěl jsem na konci provokativně zmínit, že nemám nic proti vzdělání klasickému, ještě za mne uznávaného gymnaziálního (jaksi všestranného) typu, ale že mi spíše vadí ono mužsky pokroucené univerzální nalévání nesouvislých a v praktickém životě neuplatnitelných informací do hlav hochů, ale hlavně dívek. Současné univerzitní vzdělání (původní záměr středověkých učitelů, nejen Ámose, býval totiž realizován nikoliv hromadně, v přeplněných aulách českých vysokých škol, ale podobně jako ve starém Řecku jen v malé skupince studentů kolem jednoho moudrého a k různostem povah intuitivně tolerantního učitele), a nejen matematika, statistika, ale i právní a jiné sociologické, a odvozeně k tomu genderové vědy, podle mne poškozují feminitu (ženskost).
Už jsem kdysi (i v oblasti traumatických porodů, nebo psychických a jiných pubertálních nebo vývojových potíží) několikrát zmiňoval, že nic není ztraceno, že téměř vše se dá nějak vylepšit, nahradit, opravit (pravda, vždy vzpomenu jak kdysi Hrabal použil větu z tehdejší socialistické čistírny: Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky). A popisoval jsem nejen současně zmateným mužům, ale především jen teoreticky vzdělaným a sečtělým adeptkám na různé ty rádoby keltské či pohanské bohyně (plodnosti nebo sexu), že je zdravé a prozíravě moudré mít kromě new age knih (a pozvánek na ženské a tantrické semináře) ještě nějaké to tělesné hobby: naučit se třeba poskytovat masáže, pečovat o zahrádku… Viděl jsem totiž nejchytřejší a nejkrásnější ženy mé a další generace, jak afektovaně ulítávaly na (ne vlastním přičiněním) nabyté posametové svobodě.
Většina potíží současných vzdělaných žen totiž pramení spíše z luxusu: nikdy se u nás ženy neměly tak dobře, myšleno materiálně a (až na výjimky) zdravotně, jako se mají posledních dvacet let. Kdyby se narodily v Afgánistánu, Sýrii nebo mezi Tuaregy, nebo kdyby se musely postarat o pět šest dětí jako jejich prababičky, naprostá většina myšlenek na emancipaci (která ve svých rychlokvašených variacích české ženy dlouhodobě spíše poškozuje, než osvobozuje) by je ani nenapadla. Už před téměř padesáti lety jsem obdivoval hrdost a kuchařskou a ruční dovednost, ale i psychickou vyrovnanost babičky mé první ženy, která se coby původně venkovské děvče ze Šumavy ve Vídni vyučila hospodyní (její diplom byl právě tak krásný a společensky uznávaný, jako diplom učitele nebo úředníka pod penzí).
Naznačuji, že namísto nepraktického a kariérního vzdělání by nejen ženám samotným, ale i jejich dětem a manželům a celé společnosti pomohlo daleko víc nějaké to tělesné dělání. Použiji floskuli našich politiků: dovedu si představit, jak by dnes tak nesnesitelně snadno se rozpadajícím rodinám pomohlo nějaké to typicky ženské, pravidelné dělání… od (i v porodnictví) tak chybějícího pletení, háčkování (zaplaťpánbůh za módu barevných gumiček), až po levnou léčbu neplodnosti či společenskou renesanci laskavých a pochvalami vychovávajících učitelek (vyrostlých a vz-dělaných například v lesních mateřských školkách)…
Jeden student, právě proto že cvičíval a učil tai-či, a překládal z angličtiny (knihu svého čínského mistra), v poslední době vyhledává v mých blozích jak mnohovýznamné věty (a dělá z nich úderná haiku), tak dokonce i slova etymologicky naznačující i jiné než povrchní roviny významů (typu in-formuje, po-chopit, vz-dělání, anebo tvrzení, že Bůh je sloveso). Za poslední rok satsangů udělal veliký pokrok jak v pozitivním myšlení, tak právě v umění číst i mezi řádky a být otevřen i ne tak běžným výkladům již zprofanovaných slov. Zatím ho ale ještě musím vyzývat, aby si vždy, když se v AHA! okamžiku pochopení rozzáří, dal pašáka. Zcela jistě přijde i doba, kdy si začne dávat – dělat – pašáka sám od sebe.
Protože tahle ručně vykonaná pochvala sebe sama (dvojí nejraději mužsky hlasité protože rázné poplácání rukou po vlastním rameni) je také zvláště dnes tak potřebné dělání… Pokud si totiž člověk jen v duchu pomyslí, to se mi povedlo, je to je jen virtuální softwarový akt, který fyzicky, v hardwaru, pranic nezmění. Tělo si ale přece jen pamatuje hlouběji (o čemž snad budou moci v budoucnu vyprávět vrcholoví a dnes i různí ti adrenalinoví sportovci a amatérští maratónci, a proto jsem tak rád a často učil třeba zpívat mantry: i pohyby hlasivek (a bránice a břišních svalů při dýchání) jsou takovým mysl uzemňujícím děláním… Proto to bývávalo s Čechy i za horších dob lepší: dokud děti hodinu denně ve škole, a jejich rodiče každou neděli v kostele, zpívaly(i). Proto se Židé i Arabové při modlení i učení aspoň kývají dopředu a dozadu.
Ostatně není náhoda, že v klášterech (a dnes v zenových a jiných moderních centrech) bylo každodenní dělání (práce na zahrádce, v kuchyni, úklid, šití a oprava oděvů a sandálů atd.) odjakživa rovnocennou (protože jaksi harmonizačně sebezáchovnou) součástí duševního vz-dělání. Aby mniši nezpyšněli (jak se to stává a stávalo ve všech úspěšných a hromadných náboženstvích) a ženy nezblbly (rozuměj: nepomužštily si myšlení vší tou tzv. emancipací). A nebyla náhoda, že jsem i na svých seminářích (kromě meditací, zpěvu manter, meditační chůze či dlouhých vycházek do skal s dalším povídáním v přírodě) ordinoval denně hodinku práce v kuchyni, při úklidu nebo na zahrádce, a každé ráno postupně zvládnutých až 108 poklon.
Vizionářsky navíc naznačuji, že dělat hmatatelně a třeba i hlasitě dobro a pochválit se pašákem (nejen virtuálně) je dobré, ale ještě lepší je umět si u-dělat pašáka vždy, i když se člověku nedaří (a je to přitom třeba): možná tak obnoví a naučí se používat to, čemu se odjakživa říká boddhi mind, buddhovství (a samsára se stane nirvánou).
