Když jsem si tehdy užil přednáškový den (hodinu a půl cestou tam jsem přednášel řidiči, který mne tam vezl, dvě hodiny pro přítomné maminky a žvatlající mimina, a hodinu a půl v autě, když mne nadšený muzikoterapeut odvážel zpátky do Prahy), doufal jsem, že něco z mého nadhledu (věděl jsem jistě, že to je výjimka, protože mne, po letech udolala nadšení aktivní organizátorky a nové generace aktivních maminek, a tak jsem požádal o natočení) v rámci přednášky nazvané organizátorkou Nová doba porodní (místo konání: Bio Central, Hradec Králové, 15.5. 2014) zaujme. Po (dvanácti) letech se totiž sešlo tak padesát maminek nové generace, z nichž polovina už měla s sebou nějaké to žvatlající a na koberci si hrající většinou doma porozené batole.
Za mnou groteskně barevný plakát na nějaký ten americký kreslený film, vedle organizátorku, moderátorku, pokládající otázky (ze kterých jsem ale měl tendenci vybíhat a celé pětiminutovky jsem povídal a povídal), a dalšího muže středních let, muzikoterapeuta, který na závěr také vyprávěl svůj příběh, a kolem se sem tam prošli nic netušící návštěvníci regulérního filmového představení. Měl jsem pocit, že mé myšlenky jsou nesouvislé a odbíhám od tématu, ale při shlédnutí videa ve formě padesátiminutového záznamu (editorka na mé přání vystřihla prostojové okamžiky a zbytečného terapeuta, který dostal svou šanci vyjádřit mi obdiv, protože mne vezl do Prahy, celou cestu jsme si mohli povídal, ale moc se neptal, tak jsem přednášel dál). Jinými slovy, po (osmi) letech jsem přednášel opět na své nejdůležitější téma (přirozeného porodu a jeho výhod pro děti, rodičky i stát) a posluchačky jsem nešetřil.
Po půl roce je tedy ke shlédnutí a spíše k poslechu (kamera byla staticky na stativu namířená jen na improvizované pódium) důkaz, že maminky už chvályhodně vědí, co a jak, a buď díky vlastní pozitivní zkušenosti, nebo díky tomu, že se poněkud horší zkušeností a střetem s molochem zdravotnictví, tedy nemocnictví, nenechaly rozhodit, byly daleko otevřenější a připravenější na mnou stále jen platonicky očekávanou změnu. Říkal jsem si ty měsíce poté, že jako obvykle jedna hradecká vlaštovka jaro změny porodnického paradigmatu nedělá, ale přes léto se začaly pomalu, ale pravidelně dít věci (po letech).
Česká televize se jako obvykle velkopansky vyjádřila v pořadu 168 hodin k fenoménu domácí porody (tak jsem autorce pochvalně napsal, ale připomněl, že jí z textu vypadlo to nejdůležitější), a vida, můj dopis otiskli! Po letech marného psaní omyly napravujících nebo téma rozšiřujících dopisůí! Ozvala se i další mladá a umanutě doma rodící ekonomka, další právnička, hájící právo českých těhotných žen volit si místo a styl porodu atd. I časopis Reflex (41/14) otiskl delší článek na toto téma, a po měsíci dokonce v rubrice dopisy i mou reakci: jako připomínku toho, co v příspěvku zmíněno nebylo, posílám link na svůj blog Mateřství – dřina nebo návaly lásky.
No a v poslední době se rozmnožily i přece jen rozumnější diskuse na FB (jedna maminka a dula mi je poslala): Vaše myšlenky z Nové doby porodní a dalších knih krásně dostaly do hlav mnoha žen. Mnohem častěji než dřív už neslýchám ty bojovné výkřiky, ale trpělivě vysvětlující hlasy, že ti, kteří se k porodům staví levohemisférově (Váš termín používají už často :o)) jsou poškození špatným porodem a výchovou.
Teď třeba diskusemi otřásl článek a stránky jednoho běžného porodníka. Některé komentáře k němu ocituji, psala chebská dula:: …Tedy, rodit s porodníkem, který tvrdí, že: „Porod je bolestivá, extrémně nebezpečná, krvavá, brutální, hnusná záležitost.“ bych vskutku nechtěla… Pokud toto někdo ženám a porodníkům vtlouká do hlavy, není se co divit…
Vlasta píše, že tady ti porodníci a politici jsou svým způsobem prostě chudáci – narodili se škaredým způsobem, nepřirozeným a proto si to nesou sebou dál. Já je lituju no. Je potřeba to přetrhnout, tak bychom mohli rodit přirozeně dál, ať si kterej porodník říká co chce – tak jak cítíme. Brala bych je prostě s rezervou – že neví – že jsou nevědomí a hotovec.
„To přežiješ“, „na to si zvykneš“… kdy už tyhle programy zmizí? Já chápu, že pan porodník neví… jak by také mohl, když (troufám si tvrdit) nikdy nerodil… problém vidím spíš v tom, že z pozice autority (pro řadu žen) tvrdí takové věci… a patrně ho ani nenapadne divné mluvit o tom, co v (tomto) životě neprožil a ani neprožije. Ale tak ho nechte, vy víte jak to je, tak se snažte o to, aby vaše slova vyslyšelo víc žen. A snažte se vychovat právě syna/syny, kteří BUDOU VĚDĚT. Starýho psa novým kouskům nenaučíš. Já jsem to celé, ten celý kolotoč pochopila, jakmile jsem si přečetla Marka. Pánbůh za to zaplať.
Jak ta komunita a diskuze stále sílí, komentuje dula, je už jasné, že ty názory mají smysl, navíc je už mnoho žen, jejichž přirozeně porozené děti jsou dost velké na to, aby bylo jasně vidět, jak se pozitivně liší od těch ostatních. Tím už i ty bojácné ženy začínají uvažovat, že by to také chtěly takto… Každý týden se objeví nádherný text o zážitcích z domácího porodu, radost… Tahle dula mne (po letech) vyprovokovala i k sepsání dalšího zamyšlení právě na téma jestli by dula měla již mít předchozí zkušenost z porodu…
Koncert u příležitosti oslav prvního vystoupení jisté rockové skupiny byl prý po (čtyřiceti) letech velmi úspěšný (i všichni aktéři byli spokojení), a můj příspěvek o důchodcích Extempore jaksi zapadl: reakce žádné. Ale za ty roky psaní a publikování (od samizdatu až po blog) jsem se naučil být trpělivý, a vida, poslední dva dny, kdy se to objevilo na FB, se zájem cunamicky projevil a dokonce prý vypukly ovace. Po letech…
V novém čísle ekologického dvouměsíčníku Sedmá generace vzpomíná jedna mladá nadšenkyně na svůj pobyt v Schumacher college, takže jsem si rád přečetl, že je to tam, i po (dvaadvaceti) letech stále jako kdysi… vzpomněla i zakladatele, Satiše Kumara. V editorialu jsem četl: … nad jejími slovy „ležela jsem v trávě, a cítila lásku, kterou mě Gaia poutala ke svému nitru“ se může naše racio ošívat, někdy je však nezbytné přeladit na jiné frekvence… Hurá, po tolika letech změna? Ne že by se o přeladěných frekvencích už běžně psalo a mluvilo, ale aspoň jsou mladí redaktoři tolerantnější… Po letech! A také o tom píšu v příštím blogu na téma samsára a nirvána… protože po letech přišla (i když jen částečně) správná otázka!
Na a (použiji oblíbenou floskuli) v neposlední řadě, po (sedmi) letech, mi dámské (oficiální) vydavatelství Metafora vydá (asi během měsíce) knihu Chvála přítomnosti: zen pro každého (bude k dostání v běžných knihkupectvích!). Vybral jsem a upravil a někdy i aktualizoval blogy, které se týkaly a týkají zenového buddhismu, přesněji jeho českého praktického uplatnění. Na závěr pak provokativně uvádím článek Čtyři pravdy pro pokročilé, jakési alternativně současné a vizionářsky pozitivní zpracování základních čtyř Buddhových pravd, protože za těch třicet let praxe už mám tolik veselých příhod z natáčení, tedy meditace a hovorů a odpovědí na dotazy studentů, že mohu psát o pravdách pro zdraví, štěstí a probuzení.
