Mediální poprask okolo nového filmu (Zmizelá) režiséra Daniela Finchera (pamatujeme si třeba Klub rváčů, Muže kteří nenávidí ženy atd.) a nutnost nějak se vyrovnat s množstvím otázek, který v divácích (zde v divačce) vyvolává, donutila kritičku Alenu Prokopovou použít pro svou recenzi v LN (2.10. 2014) titulek Manželství jako forma zločinu. A protože se mi krátce a i po letech stále spíše urážlivě ozvaly dvě emancipované bitevní kočky, a protože stav rozvodovosti je u nás 68 % a do manželství vstupuje stále méně lidí, a stále více mladých mičurinovsky vyznává polyamorii (formu vícečetného volného svazku), a protože muži se už až (kromě reklam na hořké pivo či pití) bojí být muži, a galantně (a samozřejmě kontraproduktivně) se snaží sypat si popel na hlavy, využiji citací, abych přilil oleje do ohně genderového diskurzu, který se, pro tuto dobu a současné emancipované ženy symptomaticky, nejen dobývá do nesprávných a navíc otevřených dveří, podle mne pláče na nesprávném hrobě, ale je i ve své pokřivené podstatě nebezpečený.
Titulek (tohoto úmyslem laskavého leč formou negalantního a na toto shrnující téma posledního metamegablogu) chce hlavně nově příchozím čtenářkám (a třeba i uječeným bitevním kočkám, které stále nepochopily, že se dá a někdy musí psát prognosticky negativně, aby se varovalo a předpovězené se nestalo) z jedné vody načisto naznačit, že mezi partnery (jak vím z vlastní zkušenosti, ale jak se mi také svěřují zklamaní muži) dnes mizí doba, kdy vládl vzájemný (evolučně daný, ale dnes rozumem a rádoby vzděláním zakrývaný) obdiv, ale i základní lidský, natož partnerský respekt.
A že přestávám být sám, kdo slyší trávu růst, a dívá se i za roh a horizonty… V americké sci-fi povídce z roku 2009 se píše o kosmodromu, kde si přestupující cestující nakupovali zboží osvobozené od cla a nechávali znovu nabít své konkubíny: trendy už tu jsou, viz i dávný blog na téma dr. Středa). Jakkoliv upřímně (rozuměj, vůči partnerům bezohledně) míněné snahy lesbiček a emancipovaných žen-umělkyň (které hledají či dokonce tvrdí, že osvobodily svou vagínu a našly samy sebe) jsou od počátku kontaminovány (dobově a celospolečensky) negativním vztahem ke své roli, tedy i k menstruaci, porodu, mateřství. Dokud tohle není narovnáno a napraveno, je vymýšlet lepší ženské příští (říkám takovým aktivistkám rozsévačky větru) potenciálně ale i reálně kontraproduktivní a dlouhodobě i společensky nebezpečné.
Víc než mužů je v příběhu žen, které prostě jen hrají své společenské role, píše a současnou situaci vystihuje recenzentka. O nesnesitelně snadné a přitom hlubinně negativní roli příliš feminizovaného školství, ženských (strakatých) časopisů, mediální a jiné, zvláště televizní reklamy, jíž nelze nepodlehnout, jsem v dobrém úmyslu, laskavě leč varovně, psával často, a jak jsem zjistil i na vlastní zkušenosti, marně: o nebezpečí plynoucím z pokeců s rozvedenými kamarádkami jsem věděl, varoval před nimi, ale nakonec stejně prohrál.
Zmizelá dívka z originálního názvu by se mohla vztahovat k tradiční představě ženy jako empatické a křehké bytosti, již mají muži chránit, souzní režisér i recenzentka s mou i všeobecně česky mužskou zkušeností při první krizi opouštěných mužů. O možných důvodech, například o tak rozšířeném kouření dívek a žen (a tím i ztrátě schopnosti základní empatie), rychlokvašené emancipaci, seminářových bohyních i rychlokurzech tantrického sexu jsem psal dříve a dost často. I o tom, že emancipační snahy žen jsou nakonec i pro ně dlouhodobě kontraproduktivní (viz také speciální deodoranty a plastické operace mužů, kteří se zoufale snaží svým partnerkám či milenkám vyhovět).
Mrazivě jízlivý režisér si tak ve vztahu k ženám nezadá s P. Verhoevenem a jeho Základním instinktem (1992). Vzdává se však naděje na mírumilovnou koexistenci muže a ženy v rámci rodiny, ze které se vyznal S. Kubrick v nedostižných Eyes Wide Shut (1999). O rozbitých a na celý další život poškozených morálních základech mnohých mužů, takto nevyléčitelně naprogramovaných v dětství, vyprávěl i Malickův film Strom života. O důsledcích společností až trestuhodně tolerovaných traumatizovaných porodů a autoritativní výchově píši celé roky (a právě tak trpělivě se snažím psát o možných řešeních).
Zmizelá neskrývá ani sociálně kritický tón: zábavychtivá, prostoduchá, ekonomickou krizí deptaná veřejnost totiž hltá unifikovaně šťavnaté lidské příběhy, aniž by ztratila základní ponětí o (rozuměj: negativní) realitě… Psal jsem také o nevnímané, ale o to plíživě nebezpečnější negativní moci iluze filmu (a televize, respektive reklamy). Ale také o tom, že tělo dívku a ženu neomezuje, ba naopak.
Pomsta za zmarněné naivní naděje je šílená, vzájemná, a nikdy nekončí. Intimní gesto opravdovosti se s uplývajícím časem změní v symbol lži, a manželství se zdá být jednou z nejnebezpečnějších, a přece nepostižitelných forem organizovaného zločinu. Hm, rozvodoví soudci by mohli vyprávět (ale raději ne). Rytíři jsou vysmíváni a opouštěni, vztahově uspěchané a navíc pomstychtivé podvodnice a internetové podvodné seznamky vítězí. Potíž je v tom, že poškození traumatickým porodem, atmosférou boje proti mužům, mamonem, a rozvedenými kamarádkami kuřačkami, nenávratně roste v každé další generaci. Vypadá to, že technologický pokrok a emancipace žen předběhly naši schopnost s nimi zacházet (parafrázuji Güntera Anderse).
Zmizelá je tak výjimečným zábavným a hořkým filmem, kterému by se měli vyhnout optimisté. Pokud existují. Zaplaťpánbůh za ty upřímné dary, chtělo by se konstatovat… přitom o tom, že jakkoliv dobrý film (román, koncert) ale ani za mák nezmění způsob vnímání, natož životní postoje diváka či uslzené divačky na víc než pár minut, než si vyzvedne kabát ze šatny, jsem také psával. Naznačuji, že jakkoliv výjimečně zábavné a hořké umělecké dílo, a ani bezprecedentně zábavná ale hořká doba není sama o sobě lékem (lidé jsou nepoučitelní, a subjektivně zhrzená žena zneužívající svého skrytého ženství ještě umanutěji nepoučitelnější).
Nepochybuji, že lidstvo všechny krize nějak překoná. Jen mne mrzí, že kvůli pouhým emočním a vztahovým nedorozuměním (a vývoji ve smyslu rčení Nevadí, že zkratka je delší, zato je méně pohodlná) se toho nedožijí ani mé vnučky, a že za stavu, kdy spěcháme tempem krok dopředu a zbytečné dva zpátky, řešení zatím není. Celospolečenské trendy zvrátit nemohu, co ale mohu, je laskavě ale přísně varovat (před pastmi, do kterých především ženy v posledních dekádách s klapkami emancipace na zmalovaných tvářích a očích nesnesitelně dychtivě a zbrkle padají).
Nepíše se to lehce, ale až na výjimky totiž českým ženám jakoby (z)mizel nejen respekt k partnerovi, ale také k daru původního ženství v celé jeho dívčí, mateřské a babičkovsky šťastné (intuitivní) moudrosti. Copak ona empatická a křehká bytost ženského pohlaví z našeho světa zmizela?
Řešení (i když jen dlouhodobá, několika generační) existují, ne že ne: stačí přiznat si, že jsme (jste) v pasti, abychom z ní vůbec mohli (co nejméně poškozeni) vykulhat, a začít znovu, tentokrát od počátku (rozuměj: od početí) pozitivně (už i věda, embryogeneze, začíná tušit, jak moc je budoucí človíček ovlivněn jak psychikou matky, tak vlastním prožíváním subjektivity) .
Jsou to přitom ženy, které vytvářejí atmosféru rodiny a školy a tedy společnosti, a které jedině mohou změnit svět. Začít mohou tím, že se pokusí změnit ne sebe, protože původně jsou dokonalé, ale svou současnou a snad jen dobově a dočasně pokřivenou (chcete-li genderovou) roli. Změna nebude okamžitá, dámy, ale stačí se rozhodnout, znovu uvidět ve svém těle a ve svých partnerech a dětech zázraky, začít je neustále chválit a pečovat o ně… a ony se stanou.
