Tohle v křížovkách oblíbené slovo označuje výměr, rozměr nějaké plochy, místa, nejčastěji soukromého pozemku, anebo celkový počet zastavených metrů čtverečních v domku. Ještě za totality jsem na seminářích občas přítomné ženy vykolejil metaforickým poučením o tom, jak si nevědomky vyhání partnery z bytu (a života) pro ně nevinnou instrukcí při vytírání podlahy. Pokusím se některým pořádkumilovným ale jinak své partnery jistě dosud milujícím ženám naznačit (a myslím to upřímně), jak nebezpečné je hovořit a jednat s mužem tak, jak si ony myslí, že je to třeba: zapomínají, že muži myslí, vnímají a interpretují svou realitu (včetně všeho, co jim ženy svým náznakovým a pro muže nerozluštitelným způsobem říkají) zcela jinak, a že i oni potřebují v bytě (a v životě) kousek plochy jen sami pro sebe.
Jak tak mopem nebo smetákem žena zajede i pod židli, na které ustrašeně sedí muž za svým pracovním stolem (s počítačem), obvykle procedí: Zvedni ty hnáty, když už nevytíráš… Neuvědomuje si ale, že zatímco ona to myslí dobře, také protože pravidelně vytírá celou plochu bytu, včetně prostor pod kanapem nebo gaučem, a je tedy jakousi nevolenou ale faktickou královnou veškerého (teoreticky) společného prostoru, že tím, že muž bezmocně zvedne své nohy, ztratí poslední oporu v bytě (rozuměj: doma). Ztratí poslední zbytek toho životně důležitého uzemnění. A musí pak dříve či později odejít do nějakého azylu: garáže, dílny, anebo hospody, či na fotbálek s kamarády (a za pár let odejde i z manželství).
I prezident Václav Havel v posledních letech života ztrácel pocit domova, napsal v jeho životopise psycholog, pozdější velvyslanec a tehdy přítel Michal Žantovský. V obrovské vile, kterou si koupil s Olgou, postupně uvolňoval místo ženskému obyvatelstvu (jeho druhá žena, její matka, dcera, vnučka a dvě feny) a stáhl se do malé ložničky v patře, připomínající klášterní celu. Mezi přáteli se o svém bydlišti občas vyjadřoval jako o domě hrůzy…
Obvykle velmi dobře informovaný přítel mi jednou vyprávěl, jak u něho večer zazvonil náš nejslavnější božský zpěvák s lahví dobrého vína a zůstal (později i několikrát do měsíce) prakticky celou noc. Ukázalo se, že takto trávíval noci i u jiných známých: neměl kde v klidu pobýt. Domov (v jeho vlastním domě) okupovaly ženy (jeho mladá žena, jeho malé dcerky, její matka atd.).
Podobně našel svůj azyl i Václav Klaus v politice a v prezidentství (dobře informovaní a nejen bulvární novináři věděli, že doma u Klausů je to pan prezident, kdo na povel vynáší odpadky do popelnic, a kalhoty nosí manželka). Klaus, jak ho Lívie oslovuje, vyrostl v rodině učitelek (což není povolání, ale diagnóza, vyznačující se celoživotní tendencí neustále někoho napomínat a opravovat), a jeho žena také byla učitelkou. Taky proto asi dnes bydlí a žije jako česká velvyslankyně v Bratislavě.
Kdysi dávno si přítel vzal učitelku, a čekal na ni jednou v parku před školou, až ji s celou třídou pubertálních žáků přiveze autobus ze třítýdenního pobytu ze školy v přírodě (to bylo za socialismu zvláště ve velkých městech pravidelné a běžné). Autobus zabrzdil, ze dveří vyletělo hejno rozjívených školáků, unuděmých několikahodinovým sezením, a paní učitelka je nestačila okřikovat: Franto, nebouchej spolužačku! Pepíku, zastav se, dyť se přerazíš, zlomíš si nohu a já za to budu zodpovědná! Její muž se o k ní přitočil a pozdravil ji, v očekávání polibku na přivítanou, ale odpovědí mu bylo: A co ty tady děláš? No přišel jsem ti naproti… Ale tos´ mi neřekl…Vyděšený muž v panice a obraně pomalu vysvětloval: Ale já jsem tvůj muž! Neodmlouvej, zněla odpověď rozjeté učitelky… Jak myslíte že tohle manželství dopadlo? Oba spolu měli jedno dítě, víc paní učitelka nechtěla, pak se rozvedli, a muž, který vždy toužil po více dětech, si po mnoha letech hledání našel vstřícnou partnerku se dvěma dospělými dětmi, a dnes mají spolu další dvě (a navíc přirozeně, v jejích čtyřiceti a více letech, porozené!) dcery.
Onen společný prostor bytu (domu) ženy automaticky a nevědomky (myslí to upřímně) přebírají pod svou vládu. Ale neměly by si nosit práci (šéfky, manažerky, učitelky, sekretářky) domů. Měly by svým partnerům aspoň malý kousek nechat v jejich vlastní mužské režii. Dnes už se ví, že je to výhradně a především žena, která (dnes většinou nevědomky) vytváří atmosféru rodiny: tu vztahovou, rodinnou, ale i sexuální a rodičovskou. Není tedy pravděpodobnější uvažovat o tom, že muž (až na výjimky, v mládí poškozené porodem, autoritářskou matkou nebo učitelkou) prakticky vždy reaguje až poté, co ho k tomu žena svými nevědomými (ale bohužel někdy i záměrnými, často i rozvedenými kamarádkami nakukanými) akcemi a poznámkami dotlačí? Ví se už dlouho, že domácí násilí bývá poslední možnosti do kouta zahnaného manžela, že procento bezdomovců, které na ulici vyhnaly jejich rozvádějící se manželky (a ještě nedávno to byla taková láska!) neustále roste, a já už více jak třicet let tvrdím, že ženy by měly mít na své (jedovaté a muže přivádějící k šílenství) poznámky zbrojní pas, a že je evolučně dáno, že muž nikdy svou ženu nemůže pochopit stejně, jako běžná kamarádka…
Podobné problémy a třenice nastávají, když muž a žena společně podnikají. Dámy, zkuste si o tom přečíst (promluvit si o tom s mužem se nedá, on totiž na mluvení není evolučně stavěn, a navíc něco jako vlastní nedokonalost nebo dokonce chybu nikdy nepřizná), vzpomeňte jak jste oba dva vrkali jak holubičky když jste byli zamilovaní (a v obou tak asi dva roky fungovaly hormony zamilovanosti, aby příroda zařídila, že se dvě tak rozdílné bytosti vůbec spolčí k reprodukci), nikdy o něm nemluvte (zvláště špatně) s rozvedenými kamarádkami, a nikdy mu nevytírejte pod nohama s poznámkou Zvedni ty hnáty, když už nevytíráš!
Mimochodem, dnes už i emancipované ženy (a výzkumy psychologů) ví, že manžel, jehož koníčkem jsou domácí práce, postupně plíživě (nevědomky, ale myslí to upřímně) ničí až zničí sexuální pohodu v manželské posteli (ženy tihle muži přestanou vzrušovat). A právě tak se ví, že nejen žáci, ale i manželé plní (i podvědomá!) očekávání svých učitelek a manželek. Polopatě: dámy, jak na svého muže myslíte a jak o něm mluvíte, takovým se i stane…
Už jsem mnohokrát také naznačoval, že vzájemné partnerské nepochopení je přitom v zásadě čistě sémantické (verbální, slovní, symbo-logické) nedorozumění, a že to vy, dámy, máte nad muži neskutečnou moc (opakuji: Yoko Ono prohlásila, že na Hitlera by jí stačilo šest dnů). Že jediným skutečným řešením je nemluvit o něm ve zlém a pochybovačném, naopak, obdivovat ho (třeba protože je tak krásně jinej) a hlavně ho (a syny) neustále a za každou maličkost chválit, chválit, chválit. Jako pejska. Takto obdivovaný a hlavně chválený muž se pak stane tím milujícím rytířem, kterým byl z počátku vztahu, a pro svou partnerku ze vší té lásky vystaví Taj Mahal, přeleze hory nebo zařídí dům (jehož area bude fungovat: muži postačí rozměr psacího stolu a židle, pod kterou žena nikdy nebude vytírat, když na ní manžel právě sedí).
