Pod rouškou porodní péče jsou ženy v porodnicích často vystaveny zastrašování, manipulaci a násilí – zejména tehdy, když chtějí rodit jinak, napsala ve svém blogu Petra Holá. Před devíti měsíci přivedla na svět své první dítě. Porod byl nekomplikovaný, přesto jsem si z něj odnesla fyzické i psychické trauma. Poděkovat za to mohu přístupu personálu k porodu jako k chirurgickému zákroku řízenému lékařem – dokonce i tehdy, když porod probíhá fyziologicky a žádné zásahy nevyžaduje. Dokonce i tehdy, když rodička výslovně odmítá rutinní postupy a přeje si jiný přístup k porodu. A protože je její příběh nejen dobře a výstižně napsaný, ale také (bohu, ženám a společnosti žel) třeskutě typický, smutně sdílím, a nakonec přidám sci-fi komentář:
Moje zkušenost bohužel není ojedinělá… Lékaři si často velmi zakládají na svých titulech, ale nemusím vystudovat medicínu, abych se mohla divit tomu, že syntetický oxytocin je v ČR podán u 82% vaginálních porodů (například ve Švédsku je to 10%). Ostatně ho nutili i mně a tvářili se velmi nevlídně, když jsem ho odmítla. Nemusím mít dvě atestace, abych byla překvapená, že čeští lékaři stále obhajují nástřih vagíny dávno vyvrácenými argumenty. Asi proto tento většinou zbytečný zákrok provedou téměř polovině žen rodících vaginálně, přestože WHO doporučuje, aby podíl nástřihů nepřekročil 10%. Bezesporu k tomu přispívá i stále většinově využívaná poloha na zádech či v polosedě, přestože studie i zdravý rozum se shodují na tom, že jde o nejhorší polohu pro porod vůbec. Tedy z pohledu rodičky – pro doktora je bezesporu nejvýhodnější a nejpohodlnější…
Nepochybuji o tom, že v případě patologických porodů a komplikací je lékařská péče nezastupitelná. Stejně tak je ale nepochybné, že v případě fyziologicky probíhajícího porodu může dnes snadno dojít k jevu známému jako kaskáda intervencí, kdy umělý zásah do porodního procesu vede k nutnosti zásahu dalšího a kdy pak porod může nakonec skončit třeba slavnou „záchranou“ matky a dítěte například císařským řezem. A je nepochybné i to, že přirozený porod u nás nemá na růžích ustláno…
Lékaři tak činí z autority svého vzdělání a zkušeností, ovšem jejich vzdělání je činí především odborníky na patologické situace. Kolik žen v našich porodnicích porodí nerušeně a ve svém tempu, bez jakékoliv medikace a zásahů? Kolik žen považuje nemocniční porod za povznášející a mimořádný zážitek?
25. listopad byl Mezinárodním dnem proti násilí na ženách. Porodnické násilí patří k těm nejméně viditelným, přesto bezesporu existuje. Stejně tak existují i příklady dobré praxe a já si všech vstřícných zdravotníků velmi vážím, množství smutných příběhů z českých porodnic však svědčí o tom, že respektovat jiný přístup k porodu a legitimní práva rodiček se ještě všude nenaučili. Doufám, že tlak zdola přispěje k tomu, že české porodnictví časem začne skutečně a samozřejmě respektovat ženy a potřeby jejich i jejich dětí. A že všechny ženy, které jsou toho schopny, prožijí porod bez násilí.
Uff. Něžně a výborně napsaný blog (přečtěte si jej celý, prosím) je jen dalším v rostoucí řadě podobných stesků (na trauma v porodnici, které je i pro velmi vzdělané mladé ženy šokujícím překvapením). Podobně roste počet rodiček, které raději porodí někde v cizině, nebo (přes všechnu tu následnou šikanu porodnic, lékařů i matrik) doma, a sem tam se objeví i příklad hodný následování: mladé ženy aktivně vyhledávají alternativní možnosti, a vím již o desítce takových, které se rozhodly doma porodit buddhu… A tak chválím, a jako v nějaké sci-fi, pozitivně nastíním, co bude dále třeba:
Teď už jen… najít podobně porodnicemi a systémem zklamané, leč přesto pozitivně naladěné ženy, které jsou rozhodnuty příště rodit jinak, a které budou své další těhotenství a další porod aktivně a pozitivně připravovat. A za druhé hledat a nalézat budoucí rodičky na stejné vlně (o tom, že se něco společensky mění svědčí i rozruch kolem lesních školek a rostoucí počet maminek, odhodlaných učit své děti doma anebo přímo založit, s přítelkyněmi a ve svém bydlišti, docela jinou školu) a začít s nimi něco systémově měnit.
Teď už jen… navázat pravidelné kontakty s těmi maminkami, které již celé desetiletí organizují různé výstavy, semináře a jiné akce, propagující přirozené porody, a společně psát, přednášet, organizovat (chválím nadšenkyně v rámci Jak Jinak)… Na druhé straně nemluvit ani s kamarádkami o možnosti přirozených (jiných, a klidně i orgasmických) porodů jen šeptem. Naopak, být na přirozený porod pyšné (už bez kontraproduktivního ohledu na ty, které neměly to štěstí a porodily traumaticky a často císařem, a dnes jsou z nich bitevní kočky).
Teď už jen… začít třeba aktivním působením na své občas i vysoce postavené muže žensky, a pečlivě pozitivně a nekonfrontačně s jejich pomocí vytrvale působit na poslance, senátory, a mladé a výjimečně vstřícné porodníky (kteří jsou lidštějšímu přístupu nakloněni, ale systém je láme a brzy semele)… a měnit a za dvoje troje volby změnit celý systém porodnictví (a zdravotnictví). A informovat všechny dívky a ženy…
Teď už jen… spočítat, nebo nechat spočítat, kolik by stát v budoucnu ušetřil tím, že by všechny těhotné informoval o alternativních možnostech porodů (nebo dokonce o možnosti orgasmického porodu), nebo např. levně pronajal každé rodině s malými dětmi domek u lesa, nebo vybudoval systém lesních školek zdarma…
Teď už jen… rezignovat na stát a zastaralý a všestranně škodlivý systém, a postupně budovat zcela nové alternativní možnosti i školní výchovy, a především měnit postoj a vztah dívek a žen (ale i celé společnosti) k ženství jako takovému (jmenovitě třeba k pubertě, menstruaci, těhotenství a samozřejmě k porodu a mateřství). Jinými slovy, již v 70. letech min. stol. americké ekologické a ženské organizace zjistily, že je snazší a efektivnější vybudovat nějaké zcela nové organizace a aktivity, než se pokoušet opravit či měnit stávající úřady, zákony a struktury.
A pak už jen… vydržet dvě tři generace. Naznačuji zároveň, že zatímco na změnu systému je sice třeba změnit i způsob myšlení, a to společensky hodně dlouho trvá, ale na individuální úrovni je to otázka pozitivního úmyslu, a praktického provedení v relativně krátkodobých termínech: za tři měsíce lze změnit strukturu některých částí mozku, za sedm let lze vyčistit a zdokonalit celé tělo.
Z hlediska společnosti (a v porodnicích) dnes a stále až na výjimky panuje bezmoc, ale z hlediska těch, které prožily traumatický porod, a rozhodly se to, kvůli sobě i budoucím dětem, změnit, nebo těch, které budou rodit poprvé a jdou informované, i zde existuje něco, co pojmenoval již kdysi Václav Havel: moc (zatím) bezmocných. Největší síla vůbec je totiž porodní síla (čtěte zde, ale to už jsem zase v říši sci-fi).
P. S.: Televize Nova v rámci pořadu Víkend promítla šot o dvou porodech českých rodiček do vody (jeden z Belgie, jeden v bazénku doma v Česku). Nádhera! Nádherné fotky novorozence který se právě vykroutil z těla rodičky a s otevřenýma očima, a bez pláče, zvědavě okukuje široký přívětivý svět kolem. Sebevědomí dvou žen, které se rozhodly změnit co se původně nepovedlo a samy, ve vlastní režii, porodily šťastně, zdravě, přirozeně. Přímo z toho vše sálala moc, kterou muži odjakživa ženám záviděli: moc moci dát (stvořit) život. Moc porodu do vody v bazénku!
Další odkazy:
http://blog.baraka.cz/2009/01/v-puberte/
http://blog.baraka.cz/2009/01/porod-a-nasili/
http://blog.baraka.cz/2009/01/porod-jako-orgasmus/
http://blog.baraka.cz/2009/01/hlasim-se-o-nobelovu-cenu/
http://blog.baraka.cz/2009/01/otevrene-oci/
http://blog.baraka.cz/2009/01/breci/
