Snad přichází doba, kdy takovýchto (nejen soukromých, ale i veřejných) dotazů začne přibývat. Po letech, ve kterých jsem se harou (tedy technikou, jak pomocí imaginárního konceptu energetického centra pod pupkem, které velmi efektivně pomáhá právě západnímu adeptovi praktické duchovnosti obejít limity a mříže ega, a zároveň se neztratit v neomezené říši duše) zabýval, na ni už nemusím myslet. Vše se automaticky rovnou odrazí a rozpouští v haře a harou: trénoval jsem to také na sebeobranném cvičení neleknout se, když vedle vybuchl dělobuch (nebo za mého mládí motor špatně seřízeného embéčka). Pokročilým naznačím jak případné horizonty (jen zdánlivě všedních) událostí, tak dnes už snad ne tak překvapivou informaci, že je to možné – být v haře.
Učil jsem se a pak učil, že právě proto, že hara nemá emoční a paměťový aparát, všechny vjemy, příjemné i nepříjemné, vnímá jen jako energii. Pak jsou ovšem pochvala, nespravedlivý křik nepříjemného šéfa, ale i úlekový vjem výbuchu dělobuchu jen tímtéž přídělem energie. Hara pak celkem brzy naznačí i řešení všech problémů člověka: vždy záleží především na způsobu vnímání světa: jinými slovy, to Já, můj způsob vnímání. cele rozhoduje, jak bude můj svět vypadat.
Jaké to je být v haře? Jinými slovy, pak už normální, protože automatické. Hara je nakonec součástí celé bytosti (osobnosti symbiózy těla a mysli a historie ega), je tedy nejen kousíčkem energie pod pupkem, ale rozprostraněná (nejen jakousi ozvěnou energie) všude kolem. Můj mistr, aby své západní studenty naučil dokonalému soustředění (bdělému vědomí), často používal přirovnání: Kde je mysl, vědomí psa, když najde kost a drží ji tlamě? Ta kost je celý jeho vesmír, není nic jiného. Nacvič umění být na meditaci (v našem případě tedy na pobyt v haře) soustředěn jako pes na svou kost, zněla rada a instrukce zároveň. Hara po mnoholetém tréninku je (nebo bude, a bez jakéhokoliv úsilí) celým vesmírem toho kterého okamžiku.
Při prvních pokusech vydržet stále delší dobu v pozici lotosu, tedy na zkřížených nohách, s myslí (až na nějaký ten fígl, jako je např. počítání dechu do hary, nebo představa žhavého uhlíku, který se nádechem rozsvítí, výdechem zmenší) co nejvíc a ideálně prázdnou, jsem samozřejmě musel bojovat s úpornou bolestí v kolenou. Praktická rada zněla: strč si tu bolest do hary. Tak jsem se (i pomocí bolesti) naučil technice být v mysli oddělen od bolesti: byl jsem (zpočátku vší silou a celou bytostí) bolestí, ale jaksi odcizeně lokalizovanou… a pak jakoby rozpuštěnou v haře. Jak tak, bez úsilí, jsem zvládl metodu, kterou jsem pak uplatňoval i v rámci mnoha jiných duchovních výzev: když není kdo by cítil bolest (protože byla zároveň malou harou, ale i celým vesmírem), přestala bolet.
Když není ten, kdo by rozlišoval kde končí a začíná hara, a kde končí a začíná vědomí člověka (nebo jeho pocit, že se mu nedaří a zatímco jiní mají štěstí, on furt nic), když hara je celý vesmír, všechno ostatní z displeje mysli (z)mizí… a existuje jen přítomnost, teď a tady, moment po momentu, bez iluze minulosti či budoucnosti. Není kdo by rozlišoval (na dobré a špatné, minulé a budoucí, jeho a moje, světské a duchovní), kdo by byl připoután (ke koncepcím pojmů a slov a emocí), iluze samsáry mizí, vše je nirvánou (také svým způsobem iluzí, ale pozitivní, se všemi pozitivními tělesnými a emočními důsledky).
Jaké to je být v haře? Po letech vědomé práce s harou (přesněji v haře, kam člověk v představě ukládá a tím filtruje všechny činnosti a koncepce, vjemy a pocity) jaksi automatické: hara není oddělena od člověka, hara je člověkem. Nejde tedy o nácvikové zmenšení (zcvrknutí) vědomí (a osobnosti) do velikosti hary, ale naopak, o jakési tréninkem zvládnuté imaginární zvětšování hary do velikosti celé osobnosti (jako symbiózy těla, mysli a rozumu včetně celé historie). Jakmile je člověk (to, co si o sobě myslí přes den) cele rozpuštěn v haře, pak není kdo by rozlišoval kde je hara a kde člověka jeho tělo a software, myšlenky.
A tady se navíc propojuje jednoduchost a zároveň geniálnost tohoto zenového konceptu: praktická (ale začátečníky nedoceňovaná, protože nechápaná) instrukce mistra, který na zmatenou odpověď studenta na nějaký kóan Ale já prostě NEVÍM odpovídal: Výborně, a teď už jen měj to nevím v haře deset tisíc let… Mistrovsky geniálně i soucitně tak propojil umění mater (práci s myslí pomocí zvuku, tedy postupné odpojování levé a posilování pravé mozkové hemisféry) s metodou práce s myslí pomocí hary – nácvikem umět být vždy a ve všem svobodný (tedy nebýt k ničemu, ani k myšlenkovým koncepcím a jakýmkoliv jiným iluzím a matrixům připoután)…
Otázky začátečníků Jaké to je být v haře? nebo Jak dlouho v haře musím vydržet? jsou vlastně zbytečné a nesmyslné (a jednou ze správných odpovědí je dát si sandál na hlavu a odejít). Pomocný koncept (hara) se stává životem, a život je cele (ne)vnímán harou. Cesta k téhle dokonalosti je zdánlivě komplikovaná, přitom ale (tak jako v labyrintu) důležitější než Cíl – a tím pádem jaksi automatická: není cesta k haře, hara je Cesta.
Jaké je to být v haře? Být? Zároveň všedně běžné, ale chci-li, nebo je třeba, každým momentem vnímané jako zázrak (pět centimetrů nad zemí).
P. S.: V tiskárně je má další útlá knížečka Labyrint zenu, kterou sponzorsky podpořil EKOzámeček Stroupeček, a kde najdete zenové a duchovní blogy (včetně toho dnešního) publikované v roce 2014, s podtitulem Poněkud teoretičtěji a náročněji o pastech a směru na české Cestě… Vydám ji v nákladu 80 výtisků, a bude v lednu k dostání v pražském kamenném i internetovém knihkupectví Hledající (www.hledajici.cz).
