… ale i tak nám všem nastavují zrcadlo. Neunikneš. Svobodný svět má svoje hodnoty, chrání je a přesto je zvolna kontaminován nesvobodou, která ho obklopuje. Stačí si koupit letenku a je každý podroben šikaně, jakou jsme si před pětadvaceti, třiceti lety nedovedli představit, popsal jedenácté přikázání Ondřej Neff (v úvodníku Neviditelného psa). Jenže já si dost jasně pamatuji, že když jsem po 11. září 2001 psal, že svět už nikdy nebude stejný, vyšel jeho komentář, že tyhle úvahy jsou liché, že se zase až tak nic velkého neustalo. Tehdy mě to na něho mrzelo, dost jsem si ho za to, co a jak psal, vážil. Trvalo to dlouho, ale i on holt musel tedy konstatovat, co některým bylo zjevné už kdysi. Korálek zadostiučinění nejen k mým varovným pochybnostem přinesl i odborný článek na jiné mé oblíbené stránce (osel.cz). Není nejvyšší čas začít brát různé ty (vždy se vyskytující i když tiché) varovné hlasy přece jen vážněji?
Den po mém blogu o tom, že antikoncepce není zase až taková výhra, jak páni lékaři tvrdili, mi napsala jedna čtenářka: Antikoncepci jsem brala na střední škole. Šla jsem tedy ke gynekologovi, ani mě nevyšetřil, neptal se a rovnou mě „léčil antikoncepcí“. V těch 16-ti jsem si myslela, že je to v pořádku, protože lékař by proti pacientovi přece nic neudělal… Ale začala se mi hnusit, každý den mě rozčilovalo, že si ji musím vzít, a po 2,5 letech jsem ji přestala brát. Mlýny mlely pomalu, ale jistě, a následky jsou po letech překvapivé: Vždycky mi bylo jasné, že lidé se přitahují po čichu. Ale v poslední době se mi z mnoha mužů zvedá žaludek. Vím, že za to nemůžou, jsou to normální muži, pohlední, čistí, přesto nejsem často schopná vedle někoho takového i jen stát, fakt je nemůžu ani cítit.
A na síti se objevil další článek, nabourávající mýtus o osvobození ženy antikoncepcí, která přece, jak psaly tehdejší časopisy, je tak moderní a výhodná. O oslavované a ženy prý osvobozující pilulce (hormonální antikoncepce) jsem zde několikrát psal, teď mi byl můj názor odborně potvrzen: Když ženy sáhnou po hormonálním znásilňování svých cyklů, zvýší si tím riziko krevních sraženin v žílách a tepnách a některé studie vyznívají i v horší věci spojené s rakovinou.
Ale pokud se žena rozhodne pro (nitroděložní) tělísko, také to není zrovna bezpečné, zaznělo na setkání amerických specialistů na revma. Ženy si prý jeho používáním koledují o zchromnutí. Revmatoidní artritida začíná jako běžný nitrokloubní zánět s otokem a bolestivostí. Bílé krvinky vstoupí i tam, kam nemají a zánět se stane chronickým. V duchu hesla „stokrát nic …“ umoří časem i kloub a rozsáhlé deformity jej nakonec zcela znefunkční.
Vysvětlení jevu, o kterém před pár týdny téměř nikdo nevěděl, je prosté: Nitroděložní tělíska svou přítomností totiž slizniční buňky dělohy neustále mechanicky dráždí. Netrvá dlouho a jsme na ně alergičtí. U osob náchylných k poruše autoimunity i malá trvalá provokace imunitního systému se může stát jazýčkem na váhách mezi zdravím a nemocí.
A je to vážnější než se na první pohled zdá: I když se v této souvislosti mluví především o rukách a nohách, málo kdo ví, že může i snížit kvalitu života, a také ho výrazně zkrátit. V průměru o 6 – 7 let. A tak se nabízí rouhačsky provokativní otázka člověka selskorozumného: co všechno tyhle a podobné mlýny ještě semelou? Úvaha tehdejší důvěřivé středoškolačky lékař by proti pacientovi přece nic neudělal je dnes už jen naivní a neiformovaná: medicínsko farmaceutická lobby vydělává na všem a vždycky (stejně jako dřevorubci v deštném pralese, těžaři zlata a vzácných kovů a naftaři) kdekoliv to jde.
O domácích školách jsem podrobně psal ve speciálním třetí čísle Baraky, věnovaném právě školství a výchově již v roce 1997, blog s přeloženou kapitolou z knihy Marilyn Fergusonové (Aquarium Conspiracy) O novém školství jsem zveřejnil také v tom roce, ale přednášel jsem o tom již koncem 80. let min.. stol. (viz), a rouhačskou stať Bohuslava Blažka jsem přetiskl v roce 2007. Vida, a po těch letech hurá, v LN (25. 11. 14) se objevil článek Matky zakládají školy!
Jak s tím souvisí zrcadlo? Jedna filmová hláška z dob reálného socialismu zněla: Až budou nastavovat zrcadlo… Zdánlivě nesrozumitelná věta dojde divákovi po chvíli, kdy zve matka dospívajícího syna ke sledování americké detektivky: syn se zvedne a jde si sednout k televizoru, protože hlasatelka pořad uvede slovy: Tato inscenace nastavuje zrcadlo prohnilé kapitalistické společnosti… Hm. Před chvílí jsem se od srdce zasmál: po mnoha letech každoročního mírného pobavení při čtení výsledků ocenění, udělovaných každým rokem Klubem skeptiků Sisyfos, už je zrcadlo (jistě kouzlem nechtěného) nastaveno, a aby přilákali více diváků, autoři tv programu (na pátek 28. 11.) ke čtvrtého dílu kontroverzního seriálu Pyramidy napsali: Člověk obdařený duchovní silou. Alternativní cyklus kanadské profesorky, kterou zajímá magie více než fakta. Vyznamenáno Spolkem českých skeptiků Sisyfos. Mlýny mlely hodně dlouho, ale mnohé už semlely, ne že ne…
Už jsem to taky kdysi poznamenal: z přibývajících korálků zadostiučinění (že jsem měl tehdy a kdysi pravdu, i když jsem byl ukřičen či ignorován) rozhodně žádnou škodolibou radost nemám: vždyť i já jsem spolupasažérem na vesmírné lodi Země… a musím jen trpně koukat, jak Gaia a zdraví (přírody i nás lidí) vrací úder… A jistě nejsem sám, kdo si všiml, že zatímco negativní trendy jsou stále rychlejší a účinnější, ty pozitivně meloucí mlýny jsou stále pomalejší…
