Paradox lidské touhy po vědění lze vyjádřit i pomocí dvou notoricky známých rčení: Nikdy nevstoupíš do stejné řeky, a za druhé, Všechno už tu bylo. Nejsem zase až takový Metuzalém, ale (kromě třeba v ženských časopisech se opakujících sezón rad jak na skvrny od vína) pamatuji už nejméně tři historické vlny, kdy se řada jevů (z)opakovala. Na jedné straně život sám přináší další a vlastně nově nazírané zážitky (a s životní zkušeností věčného studenta si je teď v důchodu náležitě vychutnávám), na druhé straně potěší, když narazím na něco, co nějaký ten klasik (nebo co jsem dokonce já sám) říkal nebo napsal už před dvaceti, třiceti nebo dokonce (jako v případě časopísků vydávaných pro rockové skupiny, ve kterých jsem hrával) až čtyřiceti lety. Matemašte, volám opět jako Japonec v divadle bunraku, na to jsem čekal.
Ve svých blozích a v životě jsem se v posledních letech odebral do (po indickém zvyku) bezdomoví (když už mají manželé dospívající vnuky, zbaví se všeho materiálního a aby nepřekáželi mladým, odejdou do bezdomoví, někam do lesa, do kláštera, věnovat se duchovnosti). Podařilo se mi spojit běžné životní starosti a radosti: postaral jsem se jak o ženu a dvě děti, a teď mám dohromady čtyři už dospívající vnoučata, ale zároveň jsem si nejprve vyvzdoroval a pak našel takové zaměstnání a takový způsob obživy (rozuměj: od 70. let min. stol. jsem pracoval jako skladník a poté již jen jako noční hlídač, od 90. let min. stol. jsem na volné noze), abych se mohl věnovat Cestě k praktické duchovnosti (a poté její popularizaci a výuce)… téměř celou druhou polovinu svého života.
Od doby, kdy jsem denně trávil hodinku cestami po pražských antikvariátech (a mnohé celé noci pilnou četbou a překládáním knih o cestě k duchovnosti, a o státech a národech, ve kterých je dodnes duchovnost něco téměř běžného) a objevoval autory, kteří to či ono (pro mne tehdy velmi aktuálně nové) objevili už kdysi dávno, jsem již znal nejen dnes už běžné (ale v 60. a 70. letech u nás neznámé a téměř tajné) termíny jako jóga, karma, akáša, satori, nirvána, ale i vegetariánství. Neunikla mi žádná knížečka o indické, čínské či japonské tématice. Osobně jsem se poté setkal a znal s celou řadou našich jógínů (dr. Tomáš a další), ale i indologů (například s Borisem Merhautem, dr. Knížkovou), japanologů (s dr. Boháčkovou, Káťou Kabeláčovou), ale i například s fotografem Zdeňkem Thomou. Tak jsem také kdysi narazil na jméno, které mne také zaujalo:
Přední český indolog PhDr Vladimír Miltner (1933 Plzeň – 1997 Surír, Indie) se zabýval především indologií se zřetelem na hindštinu, staroindickou erotiku, medicínu a jídlo. Publikoval anglicky i česky. Překládal ze sanskrtu, pálí, hindštiny, maráthštiny, urdštiny, bengálštiny, hindustánštiny a angličtiny, stručně píše wikipedie. Proč ho zmiňuji? Po všech těch aktivních letech až doteď, když už jsem v bezdomoví, jsem někde v koutku duše měl a mám informaci o tom, že právě jemu se na konci života podařilo odejet do své milované Indie a tam vyvanout. Dokonale zmizet ze světa a života. Všichni věděli, že tam někde zemřel, ale teprve po letech se to prokázalo:
V roce 1997 získal Vladimír Miltner stipendium, které mu umožnilo podniknout půlroční cestu po Ganze. Našli ho asi 200 kilometrů před Varánasí. Trvalo přes šest měsíců, než mrtvé tělo bělocha bez svršků a bez dokladů identifikovali. Později se dohledaly i některé jeho osobní věci, mezi nimi také podivný deník, který si psal během své poslední poutě. Pravděpodobně se vydal po Ganze, aby zemřel ve Varánasí. Okolnosti jeho smrti už asi nikdo nevysvětlí, napsal mnohem později Zdeněk Thoma (na internetu v článku Posvátné vody Indie).
Nedávno si navíc známý vyhledal jednu Miltnerovu knihu a přinesl mi citát (z jedné dávné védy) na téma, o kterém jsme spolu několikrát hovořili (vychutnejte si, čtěte pomalu a pozorně): Pravědomí – to je schopnost, kterou měli dávní lidé, dříve než počali myslet tak, jak myslíme my nyní. Pravědomí ovládalo jejich tělo, jejich duši, jejich vnímání a city, rozhodování i činnost. Jak se vyvíjel jim rozum, lidé na ně zapomněli. Nadvědomí však je síla nesmírná a nekonečná, kterou se ten, kdo ji zvládne, stává pánem všehomíra. Proto svatí muži, kteří probudili Hadí sílu, mocnější jsou stoosmkrát nežli ti, co v bludu hnijí. Na pravědomí je možno vzpomenout a osvěžit je k nadvědomí pak, můj žáku, lze se usilovně prodrat – jedno v minulosti vězí, druhé tkví zas v budoucnosti. Pravědomí je jak perla vyšlá z hloubi oceánu, nadvědomí je jak beryl ve výšinách himálajských. (PhDr. Vladimír Miltner, CSc., Lékařství staré Indie,1986)
Nádhera, že? Pamatuji, jak jsem s přáteli (u mne doma ve Slovenské ulici na Vinohradech, ve skladu PPV v Náprstkově ulici, a později i ve vrátnici Národní galerie ve Šternberském paláci) dlouze a s červenýma ušima vzrušeně diskutovali nad každým dalším spiskem (téměř nečitelným x-tým opisem strojopisného překladu nějakého prvorepublikového nebo cizího pojednání o józe, buddhismu, nebo dokonce o Vívekanándovi, Ramakrišnovi, Jóganandovi, Milarepovi nebo jiném legendárním jógínovi). Mimochodem, a symptomaticky, po těch mnoha letech se mi doneslo, že mi tehdy přátelé za mými zády říkali guru, a můj tehdejší kolega písničkář a občas rocker, Jarda Neduha, ač koketoval se studiem teologie, pojmenoval své dva tehdejší syna jmény dvou legendárních princů z eposu Rámájana, tedy Ráma a Bhárata.
O onom Miltnerem citovaném pravědomí jsem se také (v současné a amatérsky subjektivně blogové podobě) rozepsal v článcích o kvantovém vědomí, kvantových přeskocích vesmíru i mysli, a o onom konečném domově, který český indolog (jenž skutečně žil tím, co studoval a o čem překládal a psal) našel na březích Gangy. A o lidských potenciálech rozvzpomenout se (třeba jen systematickou očistou) také.
Naznačuji také, že o tomto druhu (Miltnerova ale i mého) nadšeneckého sebe-vzdělávání jsem mezi řádky psal v brblavých blozích o vz-dělání (a o české absenci harmonického vyvážení teorie praktickým děláním). A o tomtéž (a v podobném duchu), o alternativní historii a odvaze mít jiný než oficiální a právě uznávaný názor, byl i nedávno na ČT 2 zopakovaný seriál kontroverzních dokumentů o pyramidách. A o tomtéž byl mezi řádky i můj blog o ženské moudrosti Nevědí, že vědí.
A tak jako každá zdravá žena někde hluboko uvnitř ví (a umí přirozeně porodit), tak i každý zdravý jinoch v každé době přirozeně (podvědomě) touží nějak se (svým vědomím) přiblížit a dotknout onoho pra-vědomí (o kterém jsou védy a eposy a jóga a pyramidy a další rituály Egypťanů a Majů a Toltéků a Tibeťanů)… Málokomu se to ale povede. Věřím ale, že Vladimír Miltner, když putoval po břehu posvátné řeky Ganga, se pravědomí dotýkal a nakonec se s ním i sešel…
P. S.: Na ČT 2 se 13x každý týden ve čtvrtek zablýskne na časy i na tomto u nás poli neoraném – 22. ledna od 22 hodin se tam začne promítat třináctidílný seriál dokumentárních filmů Brána smrti Viliama Poltikoviče.
