Promluv svou rodnou řečí, a já ti řeknu, jaký jsi (jestli škarohlíd nebo optimista), mohl by poodhalit potenciálně nepřátelské myšlenky a tedy i úmysly jiného člověka dobře informovaný lingvista. Matemašte, volám japonsky, na to jsem čekal, konečně výzkum potvrzující mou celoživotní obsesi českým jazykem, respektive nedbalou úrovní často doslovných překladů, a především přehnaným či u některých lidí (a politiků) téměř výhradním používáním negativních pojmů. Jako platí nomen omen, karma celých etnik, rozdílnost mužů a žen, tak asi platí, že nejen hudba a písně, ale i jazyky určují i charakter myšlení (viz německá a japonská důkladnost slovesa na konci věty). Kontrolní otázka: co je sladší, karai nebo amai?
Krátký článek matematiků z Vermontské univerzity o tom, že některé jazyky jsou prý šťastnější než druhé, ocituji, protože potvrzuje, o čem celé roky píši: česká zapšklost, závist, nedostatek umění dohodnout se, nadměrné a nedbalé používání slova problém a pochvaly typu nebylo to špatné nebo nic není nemožné (zároveň s jazykově i prakticky negativně nasměrovanými porodníky a porodnicemi, kteří a které se zabývají problémy a nemocemi, nikoliv radostí a oslavou zrodu nového zázraku života), to jsou naše skutečné problémy. Už Buddha před 2600 lety, a dadaista provokatér Alfred Jarry před sto lety v Paříži věděl, že myšlenka se dělá v ústech. Souvislost s naším současným stavem mysli (a společnosti) je tedy vysledovatelná: jak negativně myslíme, tak negativně a vulgárně i mluvíme a tedy i žijeme.
Nejšťastnějším jazykem je prý španělština, zatímco na chvostu žebříčku se nachází čínština. Výsledky výzkumu uveřejnil prestižní americký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences… Vědci analyzovali slovník, jaký používají lidé jak v profesním, tak osobním životě. Jako zdroj použili knihy, noviny, sociální média, internetové stránky, televizní a filmové titulky a texty písní. „Shromáždili jsme na 100 miliard slov z tweetů,“ uvedl jako příklad matematik Chris Danforth… Ať už šlo o korejské tweety, ruské romány, čínské weby, anglické texty písní nebo dokonce válečné zpravodajství – všude měli lidé sklon používat více pozitivní než negativní slova. V dalším kroku pak matematici identifikovali 10 000 nejpoužívanějších slov v angličtině, španělštině, němčině, brazilské portugalštině, francouzštině, korejštině, čínštině, ruštině, indonéštině a arabštině. Poté najali padesátku rodilých mluvčích, kteří měli ohodnotit slova na stupnici od jedné do deseti, od nejméně šťastných po nejšťastnější. „Smích“ tak například dostal známku 8,50, „jídlo“ 7,44 a „terorista“ pouze 1,30.
Mudrosloví i pohádky, jakož tedy i mateřská řeč jako taková, naznačují hned několik věcí: lid jednotlivých národů a států se liší, ale má vždy tendenci (snad díky rytmům přírody, tedy až na odborníky a profesionální škarohlídy) dělat si moudře i z neštěstí srandu. Španělé nám Čechům pak mohou být příkladem, že to jde… zpozitivnět slovník i jazyk, který pak obšťastní i nás. Jazyk inkvizice, dona Quichota a doby vlády generálů a diktátorů… a přesto k pozitivní změně stačilo pár desítek let. Možná na to má vliv i pověstné maňana, nespěchání, a to, co uspěchaní zápaďané označili negativním odborným termínem prokrastinace, co já vím. Ale dnes už je stále zřejmější, že coby národy a etnika si nejsme rovni, a že jsme se epigeneticky vyvíjeli a vyvíjíme (nejen hardwarově, ale především softwarově) k značným odlišnostem: kultura (životní styl, chcete-li) Japonců, ale i Holanďanů, natož Indů nebo Číňanů, se od Francouzů, Britů či Irů a Skotů, ale i Čechů značně odlišuje, ne že ne.
S pomocí Googlu vědci zjistili, jak často jsou šťastná slova používána i online. Nejčastější výskyt šťastných slov zaznamenali na španělských webech. Naopak čínské knihy měly ze všech zkoumaných zdrojů nejnižší výskyt šťastných slov. Předposlední skončily korejské filmové titulky a před nimi texty písní v angličtině. V těchto případech lze logicky a celkem oprávněně spekulovat o vlivu dlouhodobě nesvobodné situace v předlouhých obdobích diktatur (i u nás!) a obdivném přebírání americké pop kultury (obyvatelé Dálného východu, a ani Japonci, do poloviny min. stol. neznali žádná sprostá slova!).
A to američtí vědci (naštěstí) nestudovali diskusní internetové výlevy českých trollů, nebo problematiku jazyka našich ministerských vyhlášek a právnických usnesení. Pamatuji nevěřícně překvapené obličeje účastníků mých přednášek a seminářů, když jsem jim v rámci prezentace výhod poslechu pouze instrumentální new age hudby, nebo aktivního zpěvu indických manter (zásadně jen pozitivních), a hlavně pozitivního myšlení (a mluvení), začal vysvětlovat přibližně to, co zjistil výše zmíněný výzkum amerických vědců. Že jsme takoví, jak mluvíme a myslíme, a že nejen jazyk tehdejších ale i dnešních novin a médií, ale třeba i většina textů českých lidových písniček je velmi negativní (Nanynka šla do zelí natrhat lupení, ale ten skin a chuligán Pepíček jí rozdupal košíček…, anebo zvláště v zimním období hororový popěvek Pec nám spadla). Zde jde ovšem (asi tak jako u amerického blues) o spíše terapeutické důvody – tedy vyzpívat se z bolesti a smutku.
Když k tomu připočteme i jiné neviditelné a společností tak podceňované negativní vlivy videoher a stříleček, spolu s nezájmem nebo neschopností rodičů si s dětmi povídat, přinášejí (kromě blbé nálady lidu a typicky české dovednosti, pardon, neschopnosti přiznat chyby či naučit děti se učit) i téměř hmatatelné důsledky, nebudeme se divit ani dalšímu varovnému zjištění: Děti už nedokáží vnímat mluvené slovo. Na vině jsou tablety. Učitelka Pavla Nováčková si stěžuje: „Jakmile jim přečtu pohádku, ke které nemají žádný vizuální doprovod, prostě to nevnímají. Začnou si sahat na uši a jsou neklidné. Nakonec zjistím, že ani netuší, o čem to vyprávění bylo.“ – Její slova potvrzují mnohé učitelky, které učí prvňáčky a druháky. Dětem, když přijdou do školy, často něco zásadního chybí.
Píši o tom a naznačuji souvislosti již dlouhou dobu, a mezitím se začaly rojit i nové odborné termíny (najděte si na mém blogu, nebo vygůglujte): kognitivní disonance, chybějící bonding či laktační psychóza jako důsledky zbytečných porodních traumat, trojí český zápor, první (negativní a poškozující) knoflíček (porodů, jeslí a školek, ale i základních škol jako továren na poškozené výrobky), absence pozitivních společenských modelů a hrdinů, škodlivá média, špatné překlady, nedorozumění (nejen mezi politiky, stranami, ale i muži a ženami a v rodině, atd. atp.).
Žijeme v době, kdy to bez nich prostě nejde, pokračuje článek o dětech a tabletech. Ale to neznamená, že nahradí naše rodiče a prarodiče, naše sestry a bratry. Nenahradí ani naše učitele ve škole. Nenahradí skutečnou výměnu příběhů a názorů. Neumějí dostatečně probouzet a živit naši imaginaci. Což je vzkaz pro mámy a táty i pro ministra Chládka.
Ostatně, naznačuji hezky dlouho, jaká jsou řešení: změnit porodnictví, začít děti i muže chválit (místo napomínání, trestání a známkování), vyhýbat se negativním slovům (zvláště slovu problém), dětem co nejvíce číst a vyprávět, případně jim dovolit hrát pozitivní biofeedbackové hry, a místo závisti a kritiky šířit toleranci, respekt a spolupráci (nikoliv konkurenci, zisk a růst růstu HDP). A především, nedělat mrtvé brouky.
P. S.: Při dávném výzkumu 80% lidí, kteří nikdy neslyšeli japonštinu, odpovědělo správně: sladký je amai… A samozřejmě vím, co to je posedlost, pardon, obsese…
