… bych doporučil a u některých profesí klidně i nařídil, nejen křesťanům, ale i učitelkám, porodníkům a dalším pedagogům (nejen ve zdravotnictví a nejen v této době půstu). Ono čiňte pokání ve starořeckém originálu evangelií znamenalo změňte své smýšlení, a v Ježíšově rodném jazyce, aramejštině, je to ještě praktičtější: změňte (hledejte) své životní cesty (napsal v článku Nesnesitelné těžkosti pokání kardinál Miloslav Vlk, viz MF Dnes 28. 2. 15). O radu mne totiž požádala mladá žena, která loni začala studovat na jedné české vysoké (sociálně a zdravotnicky zaměřené) škole.
V pondělí jsem nastoupila do letního semestru a je to tedy jízda. Během zkouškového období jsem si přečetla knížku Porod doma, který posílil moji intuici i rozum v tom, že bych do budoucna chtěla rodit doma + celkový pohled na těhotenství, mateřství atd. Během asi třetí přednášky profesorka v naší třídě (jsme tam samé holky) zahájila diskuzi na téma porod. Chtěla vědět, jestli někdo přemýšlí o tom, že by rodil doma. Než jsem se stihla přihlásit, tak okamžitě začala řečnit o tom, jak je to nebezpečné, že alternativní porody jsou nesmyl a že by všechny ženy měly dle jejího názoru rodit v porodnici, kde se jim poskytne řádná péče. A to hlavně proto, že porod je velice bolestivý a mohou při něm nastat nejrůznější komplikace. Atd. No, byla jsem z toho tak v šoku, že jsem se k tomu (přiznávám srabácky) nijak nevyjádřila, protože jsem měla strach, že by mě mohly ostatní spolužačky v čele s přednášející ukamenovat. Poznámky typu, že by žena měla dělat kariéru a ať si to ty chlapi zkusí na té příšerné mateřské samy, asi netřeba dále komentovat….
Nic nového ve státě českém (posametovém). Když jsem před dvaceti lety dvě tři sezóny přednášel na různých pedagogických fakultách (nebo na fakultě výtvarných studií nebo na konzervatořích či na středních zdravotnických školách) o zázraku hudby či lidského hlasu (výjimečně dokonce i o výhodách meditace nebo buddhismu), a to vždy dvakrát, poprvé a naposled, dostával jsem poté dopisy studentek a studentů, kteří okamžitě narazili na tutéž zeď v hlavách svých pedagogů, o které je i výše citovaný dotaz.
Další přednášející (MUDr) nám zase tvrdila, pokračoval e-mail studentky, že je potřeba denně jíst maso, vysmívala se všem vegetariánům, veganům… Korunu tomu nasadila poslední přednášející, která pronesla, že alternativní školy (Waldorfská a další) vedou k iracionalizaci dětí… Takže asi tak… Škola mě jinak baví, ale tohle mě tedy dostalo a jsem z toho trochu nesvá. Jak se k tomu mám postavit? Mávnout nad tím rukou nebo začít diskutovat s učitelkou? Nebo tam nechodit vůbec?
Na svém vlastním pokání (změně myšlení) jsem začal intenzivně pracovat v 70. letech min. stol., a přiznávám, že jsem to měl, i díky totalitě, asi relativně mnohem snazší než současná tazatelka. Intuitivně jsem cítil, že si nesmím nechat zaneřádit myšlení nějakou tou socialistickou školou či učitelkou nebo dokonce ideologií, a vzdělával se pokoutně (např. četbou cizojazyčných knih sehnaných podpultově v antikvariátech), jako samouk.
Dnes se tedy kaji znovu, tentokrát ze své naivity, se kterou jsem začal v 90. letech min. stol. přednášet i na Univerzitě nové doby v Praze (a na fakultě výtvarných umění v Brně) v domnění, že se sametem konečně přišel zdravý rozum i do českého školství. Hm, mohlo a může se sem tam přednášet, mohlo a může se psát a publikovat, ale v hlavách mnoha pedagogů a hlavně pedagožek (a ostatně i politiků) se ani po čtvrt století nezměnilo vůbec nic.
Na mnohých fakultách měly ještě koncem minulého století české a moravské studentky dokonce zakázáno citovat z mých knih (o porodnictví nebo o hudbě jinak)… napsaly mi tehdy dvě, kterým kvůli tomu neuznali diplomovou práci (a jedna z nich obětovala tři roky studia a života a školu raději nedokončila).
Ne že by pokrok neexistoval vůbec: v rámci studia porodnictví před asi deseti lety brněnské studentky dostaly povolení „toho Marka“ citovat, ale jen z kapitoly o dějinách porodnictví. Kluci to v tomto ohledu měli a mají lehčí: ti prostě například muzikoterapii dostudovali, aby měli papír, a mohli začít provozovat to co je bavilo, ale v praxi pak úspěšně používali ne co do nich hustili na fakultě, ale co se naučili na mých seminářích: hru na didžeridu, bubnování, zvuk tibetských mís, alikvotní zpěv a různé formy meditace…
To je i má odpověď na dotaz (stavem myslí některých pedagožek zmatené) studentky: škola tě baví, tak si užívej, snaž se dovědět co nejvíc, a dogmatickými postoji a informacemi (starých psů a fenek, kteří a které se novým kouskům prostě nenaučí) se nenech mást a zmást. Nemůžeš změnit pedagožky, ale můžeš změnit a změň svůj postoj k nim. Neměly to vůbec lehké, od traumatického porodu, přes totalitu, socialistické hospodářství s frontami na banány a pomeranče (a toaletní papír a vložky), až k dvěma směnám pět dní v týdnu.
Hledej a najdi si nějakou (věkem i myšlením) mladou profesorku, partu nepředpojatě smýšlejících kamarádek, uč se v rámci možností spíše praktickým věcem. A buď si (nejen se mnou) jista, že je to jen otázka času: ty se určitě dočkáš doby, kdy budou porodníci i pedagogové na lékařských fakultách samozřejmě tvrdit, že přirozený porod (a vegetariánský a veganský a jinak ekologicky alternativní světonázor) je přece jediný možný a optimální (způsob rození dětí, nebo života), a dávné prakticky rutinního zasahování do průběhu fyziologického porodu (nebo státní tolerance ke kouření a českému tučnému jídlu a sladkostem i na školách atd.) byly, jak přece každý ví, nevědecké a škodlivé…
Vím, je to těžké, ale ne nemožné, viz jak výše citovaní muzikoterapeuti… tak také rostoucí počet alopaticky vyškolených lékařů, kteří zároveň studovali nebo poté vystudovali i např. čínskou tradiční medicínu (nebo homeopatii a jiné další bohužel stále jen alternativní obory)… a dnes pomáhají potřebným jak svými anatomickými znalostmi, tak i současnými alternativními postupy. Navíc i česká média už reflektují pomalý, ale přece jen zaznamenatelný posun (a tedy i pokání) jak nastupující generace lékařů, tak záplavu dnes ještě poněkud alternativních postupů a terapií.
Pokání (změnu myšlení) potřebuje jako sůl či prase drbání celá naše (a také celá západní) společnost, jinak bude nevyhnutelný kolaps téhle civilizace jen daleko nebezpečnější a bolestnější. A kdo by měl začít onou niternou změnu myšlení a postojů (paradigmat, světonázoru), když ne současní studenti a studentky? Ano, mozek změny bolí, ale bez práce a nějakého toho mozolu či puchýře se skutečné změny (či koláčů) nedočkáme…
http://blog.baraka.cz/2013/12/drobky-8/
