Jak důležitá je strava a nálada, abych byl schopný vnímat své pocity a pocity ostatních lidí? Odpověď je naznačena už titulkem, ale přestože v téhle turbulentní a tak zábavné a zážitkové době pro kvantitu nestíháme kvalitu, máme za to, že fungujeme dost a správně. Jenže se chováme a cítíme jako křehcí a nevýkonní Trabanti, přestože jsme byli evolucí vypipláni abychom byli výkonní jako Rolls Royce. Nemáme s čím porovnat! Přitom často čteme vyjádření někoho, kdo přešel na vegetariánskou či jinou zdravou stravu, nebo dokázal přestal kouřit… a najednou se cítil lehčí, výbušnější, lépe mu to myslelo a chodilo a mluvilo… Jinými slovy, jsme poškozeni jak zbytečně traumatizovanými porody a autoritativní drezůrou výchovy a vzdělání, tak bezprecedentním zamořením potravin a vody a ovzduší a nakonec i myslí – nedivme se tedy, že fungujeme poškozeně také kvůli tomu, co a jak jíme (a protože tak fungují i všichni kolem, ani nám to nepřijde). Už jsem o tom kdysi psal, teď naznačím některé další individuální příčiny a souvislosti…
Především, jsme ucpaní, protože přecpávaní a ne(vy)čištění. Uživatelé prvních počítačů a tehdy převládajícího systému Windows většinou netušili, že když surfují po internetu, že se všechny obrázky a e-maily a články, které stáhnou a vidí na monitoru počítačů, skladují coby tzv. dočasné soubory – a pokud je občas nevyhodíte, zůstávají v paměti počítače a hromadí se a počítač funguje stále pomaleji. Moderní verze počítačů tuhle čistící službu asi, doufám, provádějí automaticky, netuším. Ale podobně se nám v mysli, neumíme-li ji občas vyčistit (resetovat), a špatně spíme, natož sníme (sny jsou uklízeči emocí), hromadí odpad (jako když nevyvezou popelnice a ty už druhý týden přetékají odpadky). Degenerujeme, aniž to registrujeme.
Navíc přecpáváme svá těla a mysli věcmi (dojmy), které by měly být jen občasným přilepšením, prakticky neustále (tuky, cukry, ale i pivo a nikotin). Jsme přecpáni i špatnými emocemi: každodenně se mnohokrát rozčilujeme nad imaginárními hororovými příhodami či situacemi (o kterých sice jen čteme nebo slyšíme, jenže tělesné, emoční a hormonální reakce na ně jsou reálné), a jedeme bez přestávek … naše těla jsou plná odpadků a stresorů, také protože tak snadno podléháme reklamě (a kampaní slev a soutěžím v pojídání knedlíků nebo buřtů). Přitom z dětské lidové písničky všichni přece víme, že na tom co jíme setsakra záleží: když dáš koni ovsa, on dělá hopsa, a když mu dáš obroku, je mu do skoku. A že občasný půst (i ten v mysli) by nám prospěl. Navíc kvalitu svého jídla a jezení destruujeme způsobem, jakým jej připravujeme (viz Kuchař v žaludku).
Cesta k řešení vede právě přes pochopení, jak moc jsme to, co jíme. Málokomu např. dochází, že třeba lakomci (lidé, kteří tzv. nepustí chlup, a syslí peníze či cokoliv jiného, takže energie v jejich tělech neobíhá tak jak by měla) mívají chronickou zácpu. Podobnou zácpou na poli mysli a schopnosti přijímat nové (či dokonce nepříjemné) poznatky trpí dogmatici či (političtí, ideologičtí, terorističtí i feminističtí či náboženští) fanatici všeho ražení: nejen tělo, ale i mozek nakonec zpohodlní a už odmítne přijímat cokoliv nového: zablokuje se v apatii, anebo se cévy reálné i pomyslné ucpou k infarktu. Právě tak má většina běžně s životem (a dobou a politiky a sportovními výsledky) nespokojených kverulantů zaplevelený mozek… místo aby si užívali, radovali se a byli zdraví a šťastní, jen si stěžují a samozřejmě viní ty druhé a osud. Shrnu-li to, opravdu jsme to co jíme, a také to co a jak myslíme, ale po nějaké době nevyvážení odpadků už jsme tak vysíleni tím zmatkem a nefunkčností, že jen přežíváme.
Teprve na prahu krize nám někdy dochází, jak nesmírně vyvážená a komplikovaně harmonická je existence zdravého člověka: jaký je to zázrak. Málokomu dochází i celkem nedávný objev vědců a lékařů, že každý máme v těle několik kilogramů bakterií (které nám pomáhají s trávením a dalšími tělesnými procesy). Ukazuje se, že tělo není jen slepý vykonavatel instrukcí zapsaných v genech. V každé buňce, v každé kosti je ekosystém desetitisíce proteinů, obrovská síť podobná internetu, která neustále sama sebe jemně přenastavuje, vylaďuje… Také se promítají směrem „vzhůru“, odrážejí se v kolektivech buněk a organismů, a zpětně jsou pak jimi ovlivňovány… jak se organismus vyvíjí, celkový kontext dědičné informace se mění.
Žasnete taky? Věříme víc dobově populárním „vědcům“ než svým tělům a rozumu. Takto jsme desetiletí věřili, že ve špenátu je nejvíc železa (a až relativně nedávno vědci zjistili, že se tehdy jednalo o posunutou desetinnou čárku), že Sunar je lepší a modernější než mateřské mléko, že vejce jsou nezdravá právě tak jako máslo. Už před lety jsme se přitom dověděli, že žaludek a střeva jsou jakýmsi dalším mozkem (kromě jiného spouští produkci endorfinů). V běžném provozu mozky a mysli (a emoce) našich předků fungovaly adekvátně nárokům a životním danostem. Svým způsobem jsme žili v ráji, bez tzv. (rozuměj: vědeckého) poznání, které dnes našim tělům mnohdy a stále víc spíše překáží: my sami sobě stále více překážíme. Přitom se neustále vyvíjíme, a pokud (jak věděl již Goethe) zapneme první knoflíček u košile nakřivo (tedy se narodíme a jsme vychovávání poškozeně), pak ať děláme co děláme, všechno je až napořád nakřivo…
Evolučně vzato, našemu lido-opičímu prapředkovi začal narůstat mozek (a stal se postupně člověkem) nejen protože začal engelsovsky víc používat ruce (které osvobodil vzpřímením se na africké savaně), ale také protože začal používat oheň: vařit si. Změnil a nesmírně zpestřil jídelníček a ušetřil i spoustu energie (kdysi potřebnou na trávení) k nárůstu mozku. Ano, kvalita a výběr stravy na nás lidi má obrovský vliv a vždycky měl.
A další současný úžas: Když jsme byli v těle matky, měli jsme úplně jiný hemoglobin, než máme jako dospělí. Geny, podle nichž ten původní vznikal, v nás stále jsou, ale zablokované. S tím souvisí i další pozoruhodná komplikace: teorie, které se říká eko-evo-devo. V našich tělech sídlí stovky jiných tvorů, obývají prostory od zubů až po konečník. Ukazuje se, že všichni tito naši spolubydlící jemně ovlivňují fungování našich těl a my zase ovlivňujeme je, řekl v této souvislosti biolog Anton Markoš v rozhovoru pro týdeník Respekt. Připomínám: funguje to všechno náramně, pokud ovšem tuhle dokonalou symbiózu nenarušujeme dnes a denně právě vším tím znečištěným a nekvalitním myšlením (a jídlem a životem).
Lidská matka ovlivňuje (rozuměj: tím jak žila, jak jedla, jak se chovala před a hlavně v době těhotenství, a nejen tělesně, ale i myšlením) nejen přímo plod, ale třeba i složení své střevní flóry, která pak posílá určité hormony plodu v její děloze. Když se pak dítě rodí, změní se vaginální flóra, takže dítě si ve vagině „cucne“ správných mikrobů, které nastaví optimální fungování těla dítěte a stovek symbiotických organismů, které v něm žijí… A užitečné manipulace, jimiž matka pomáhá dítěti, pokračují i po porodu: díky mateřskému mléku se bakterie ve střevech jejího potomka začnou organizovat tak, aby se patogenní mikrobi nedostali do těla dítěte – naši bakteriální symbionti dělají první hradbu. Matka do mléka vylučuje i cukry, které jsou kojenci k ničemu, ale jeho bakterie z nich mají prospěch.
Přitom změnu k lepšímu můžeme začít v kterémkoliv věku (a na tom bylo založeno kouzlo hnutí New Age: kalifornští Američané začali v 70. letech min. stol. zdravěji jíst a především pozitivně důvěřovat tělu, a poprvé v historii alopatické medicíny studovat ne nemoci, ale zdraví). Jenže člověk se evoluci a přírodě stále více a razantněji plete (humpolácky, pardon, uspěchaně a pyšně mužsko porodnicky) do řemesla: Děti, které se narodí císařským řezem, to pak dohánějí celé roky. A hned v prvních dnech jejich života jejich čerstvé matky dostanou v porodnici k obědu hrachovou kaši s uzeninou (jako se to stalo mé tehdy čtyřdenní, dnes patnáctileté vnučce, která samozřejmě celou noc proplakala, protože plyny z luštěniny dostala v mateřském mléce, a pan doktor jí pak na noc pro klid své vzdělané duše píchl utišující injekci). Tehdy jsem v tomto ohledu strnul v úžasu poprvé, zjistil, že se u nás se změnou ideologii v porodnicích prakticky nic nezměnilo, naštval se, o pár let později vydal knihu Nová doba porodní, a o dalších dvanáct let později nadále žasnu, že procento císařských řezů stále narůstá, a rodičky v porodnici stále konzumují vepřovou se zelím a onu proslulou hranovou kaši s uzeninou. Uff.
Naznačuji, že o kvalitu toho, jak vnímáme své pocity, a následně jestli vůbec jsme schopni empatie, tedy vnímat i pocity jiných, jde jako obvykle až v první řadě, a musíme se o to postarat sami (stát a doktoři to za nás neudělají). Jak mohu užasle ocenit zázrak fungování toho druhého, když nefunguji (protože jsem přecpaný, zanešený, malátný únavou z trávení jako přežvýkavec či lenochod) sám? Navíc má člověk tendenci podle sebe soudit tebe, tedy přisuzovat jiným vlastní pocity a postoje (poškozený a líný šťastně výkonného nechápe právě tak jako královna pojídající koláče protestující lůzu která nemá chleba). Jak máme tedy obdivovat jinakost či lepší nápady toho druhého, když díky české sebevražedné stravě jsme neustále malátní podráždění a vůči životu a ostatním otupělí? Kdysi jsem v knize o hudbě jinak psal i o tom, jak na první poslech jinak zní italské serenády (po těstovinách a zelenině) a německé opery (po zvěřině s tuplákem těžkého piva)… Také odtud pochází naše mužsko-ženská (a politická a sousedská a rasová a další) nedorozumění, a stav současného světa…
Všichni to známe: jíst do polosyta, hodně zeleniny, pestře, nespěchat, jen kvalitu.
