Kdo vytváří myšlenky? Zeptal se čtenář, začátečnicky geniálně zhustil dějiny filosofie a neurologie do jediné větičky, a vyprovokoval a inspiroval mne: pustím si myšlenky na špacír. Bez nároku na vyčerpávající odpověď využiji možnosti, a subjektivně naznačím některé jiné a snad o to zajímavější směry pátrání. Trochu mi to připomíná kóan Bůh ohně si jde pro oheň… nebo jak sociologické McLuhanovo Medium is a message (to jak to či ono děláš, čím to zkoumáš, kde publikuješ, ovlivní výsledek) i kvantově fyzikální Heinsenbergrův princip neurčitosti, tak úžas a zvolání Heuréka! Archiméda, Démokrita (když vymyslel slovo atom) nebo Einsteina – protože cesta (pokus o myšlení bez pádů do obvyklých myšlenkových pastí) je i zde důležitější než cíl… Jak vůbec došlo k tomu, že vznikla myšlenka?
Už slůvko Kdo? je antropocentrismus. Člověk totiž není jen ten, kdo se ptá, ale něco daleko víc. Když se ale zeptá kdo a jak dělá hlas, to už se dá vysvětlit. Přitom se jako červená (i když raději nevnímaná) nit vine historií člověka zatím kacířská myšlenka, že svět vypadá přesně tak, jak jej právě lidé (nevědomě, ale o to usilovněji) svými myšlenkami stvořili. Nebo jinak, proč asi evoluce musí sebezáchovně v době těhotenství a hlavně před porodem utlumit myšlenkovou (racionální) činnost těhotné ženy? Správná odpověď zní: aby na porod nemyslela a negativně jej svými negativními představami (myšlenkami) neovlivnila.
Každý pramen, potok či podzemní tok má kolem sebe nejméně dva změřitelné alikvoty na každé straně. Podobně i u elektrického vedení – v drátu jako takovém probíhá proud měřitelně, ale šíří se i kolem, jako alikvoty. Podobně se šíří elektrické signály po neuronových dendritech obalených myelinem jako bužírkou (nedochází ke ztrátám). Naši prapředci byli stále důvtipnější a chytřejší: naučili se štípat pazourek, vynalezli ostrý oštěp, dokázali udržet oheň a začali jíst jinou než syrovou stravu. Když totiž začali vařit jídlo, které bylo stravitelnější, tak ušetřená energie mohla být spotřebovaná na rozvoj mozku. Ten začal růst a začaly se, i díky sociálním vztahům (tedy kultuře) vyvíjet první signály a zvuky a řeč. Mozek postupně koherentněl, učil se a neuroplasticky (i za pomoci snů: kdo vytváří myšlenky ve snech?) se neustále upgradeoval (vyvíjel).
Zatímco oficiální neurovědy pitvaly a popisovaly neurony jako celky, Stuart Hameroff již v dobách prvotního rozvoje počítačů začal tvrdit, že paralela nul a jedniček ze světa výpočetní techniky (a otevřeno zavřeno ve světě neuronů) možná naznačuje, že vznik vědomí v našem mozku asi není jen výsledkem přenosů vzruchů mezi neurony, ale spíše výsledkem činnosti zmíněných a vědou zatím nevnímaných tisíce trilionů „početních“ operací v množství mikrorourek (v každém jednotlivém neuronu!), které využívají kvantového přeskoku a vytváří tak to, čemu říkáme vědomí. Hm, žiji a myslím já ve vesmíru, nebo kvantový vesmír ve vesmíru mikrorourek ve 150 miliardách neuronů v mém mozku? A má každý takto informacemi vycpaný neuron myšlenky?
Jedním z dalších objevů neurověd v posledních letech bylo zjištění (když se začala umět měřit reakce jednotlivých neuronů), že příkaz pohni levým palcem mozek provedl jednu desetinu vteřiny předtím než se palec vůbec pohnul. Že tedy mozek předbíhá vědomou realizaci. Jsme jenom vykonavači vůle mozku, a žijeme, jak věděli staří Indové, v iluzi života? Kdo nás řídí? Kdo koho žije? Kdo v tobě přebývá, budko, která si říkáš Petr, Pavel, nebo Jirka? Mysl (chcete-li, myšlenka) vždy realizaci předjímá. Každý dům nejprve vznikl v představě architekta, to víme, ale přesto materialistická věda donedávna všeobecně tvrdila, že mozek je jenom shluk neuronů a že rozum a vědomí jsou náhody. Dualismus věda odmítá, ale člověk je přitom z hmoty (a ta je dle vědy z částic), ale vyjadřuje se a myslí ve vibracích – stejně jako vesmír nahoře i mikrokosmos dole.
Staří Indové a šamani (díky rituálům, askezi nebo meditaci) odjakživa věděli, že svět je iluze, že to není to, co vidíme a co nám řekli… ale že platí také Nada Brahma (vše je vibrace, Zvuk je Bůh), že celý vesmír zpívá (frekvencemi) a ladí. Nejnovější alternativní teorie superstrun založená na holografickém principu tvrdí, že k popisu vesmíru stačí nikoli deset, ale dva rozměry. Ten třetí je projekcí (tedy alikvotem?) oněch dvou. Nepřestávám žasnout: jak to, že člověk dokáže žasnout, nebo pochopit vtip nebo metaforu (a třeba dosáhnout osvícení)? Jak to, že dokáže (s)tvořit myšlenky? Jak asi prožívá vznik myšlení a tvorbu prvních slov a myšlenek dvouletý kluk (malý buddha)? Je vzpomínka myšlenka? Má nějakou podobnou radost z myšlení (tvorby myšlenek, tedy nakonec i existence života ve vesmíru) i samotný vesmír?
Co když proudy elektrických nábojů v lidských neuronech a všechen ten bzukot, který se nám odehrává v mozku, je opravdu odrazem a o několik řádů oktávově vyšší vibrací, která může být podstatou vesmíru? Nebo, jinými slovy, co když je podstata vesmíru stejná jako podstata lidského vědomí (a vědomí je kouskem jednotné substance všeho, jako je vlna či kapka součástí moře)? A my se pomalu, ale přece jen přibližujeme omega bodu de Chardina? Jak to, že mozky starých Řeků (a Arabů a Číňanů) dokázaly (snad kombinací tréninku intelektu zároveň s rituálním propojováním hemisfér) vymyslet věci, nad kterými žasneme dodnes? Neměli to ve své době snazší (právě pro kombinaci vědy a intuice)? Čím víc se totiž člověk myšlenkou (a pak experimentem) snaží poznat svět, tedy rozbít atom, tím zmatenější je.
V posledních letech totiž zmatek tvrdé vědy vrcholí objevem např. elektronové frakcionalizace (proměny elektronu při jeho průchodu polovodičem). Starý známý elektron (pozdravujeme Thaleta Milétského, asi 500 př. n. l) se dokáže rozdělit na menší nábojové impulsy, z nichž každý nese jen část elektronového náboje, a nezbytnost začít hovořit o kvazičásticích (zvláště při výzkumu zvuku!) a vymýšlet podivné pojmy jako fonony, plazmony, excitony, magnony, polarony,… a„díry“ ilustruje jak jakousi marnost nad marnost běžného tzv. objektivního způsobu poznávání reality (vesmíru), tak zázrak záhad nepoznatelného vesmíru na jedné, a zázrak myšlenky, schopné dostat se do každičké dírky, na druhé straně myšlení… Ještě jinak, jedno-rozměrný vodič dovoluje vést elektrony trajektorií, v níž Coulombovy silné interakce mezi elektrony částici poruší – frakcionalizují. Hm, není to nádherně vědecký popis alikvotů?
Možná, že za pár let bude internet tak plný informací, že začne myslet sám o sobě. Je to spekulace, ale co když? I mysli vědců přitom v zásadě stále pracujís frekvencemi, nehmotnými vibracemi, které možná vznikají v jakých si alikvotech na základě toho co se děje v neuronech. Už Heisenberg přitom zjistil, že nelze zároveň měřit foton, aniž by byl měřením neovlivněn. Protože v momentě když se na tu vlnu člověk (nějaká mysl) jen podívá (ať už v rámci urychlovače, nebo v představě), tak vlna zkolabuje a stane se z ní částice. Jak moc je člověk (fyzik, šaman, guru, skladatel hudby) mocný a božský, že některá (každá?) jeho myšlenka ovlivňuje to, nač je zaměřena?
Když člověk začal vymýšlet písně, nebo myslet filozoficky, tak se možná začal znovu přibližovat původnímu zadání, tedy in-formaci vědomého vesmíru. Kdysi kdosi prohlásil, že člověk je způsob, jakým vesmír kouká na hvězdy. Antropický princip (kterým kosmologie reaguje na neuvěřitelnou nepravděpodobnost ideálních podmínek, za kterých mohl vzniknout život, který se vyvinul do současné podoby, a který má možná namířen, jak předpokládali staří Indové, k cyklickému nádechu a výdechu, rozpínání a scvrkání v milionech let), tedy že vesmír a Země byly (s)tvořeny kvůli člověku, kvůli jeho vědomí, a že na úrovni řádově o mnoho oktáv níž (jak nahoře, tak dole) probíhají procesy podobné jako v kmitech, tedy v hudbě superstrun… Mimochodem, bůh Indra měl náhrdelník z nekonečného množství perel, z nichž každá byla tak dokonalá, že se v ní odrážely všechny ostatní perly – což je až současný vynález (myšlení), kterému říkáme hologram A Bůh je dle některých hologram hologramu.
Kultura (která má na svědomí někdejší překotný vývoj člověka rozumného), a zvláště hudba, po všech těch staletích překotného vývoje (jak až neposlouchatelné kakofonii dokonalosti, tak zpátky k jednomu tónu a alikvotnímu zpěvu), je pokusem člověka (sou)znít jako vesmír (v bílém šumu všech frekvencí najednou). Zpěv alikvotů je (asi ne náhodou) neuvěřitelně léčivý, protože ty čisté a o sebe, ne ve hmotě, ale vibračně, interferenčně vyčištěné frekvence jsou schopny doladit a vyladit původní vibrační zadání v kvantové prázdnotě neuronů našeho myšlení. Jsou v historii lidstva lidé (Ježíš, Buddha, Lao-c) kteří svou myšlenkou dokázali ovlivnit na desítky tisíc let celý svět. Ale nejdříve se museli dopracovat k podstatě myšlení, k zadání ústřední myšlenky člověka: vyčistit se. Z prvotního šumu prvotního vesmíru (náhodně?) koherentněl po miliardách let rozum, nakonec schopný myšlenky.
Možná je koherence vědomí (a schopností) člověka, od dětství a návalů emocí k přesným myšlenkám, opětovným nádechem k vesmírné myšlence: k dalšímu velkému Ááách, Big Wow, radosti stvoření… Sledujete mne ještě? Kdo či co vytvářel a vytváří z elektro nu vlnový balík, myšlenky v mozcích a vědomích slavných básníků, hudebníků, malířů, sochařů či matematiků a dnes kvantových fyziků? Jak asi zní myšlenky? A myšlenky v myšlenkách myšlenek? A je to vesmír, který si takto hraje (dle Indů jde o božskou hru, Lílu) a myslí, nebo člověk, kterým vesmír myslí, nebo oba, nebo nějaký seminarista v nějaké vesmírné laboratoři jiné dimenzi, který si vesmír i s námi všemi vysnil?
P. S.: Jak s tím vším souvisí i podivné internetové (a výpiskové) zjevování se relevantních článků zrovna v době, kdy v myšlenkách (a poznámkách) pracuji na tom či onom tématu? Přivolává je má mysl (z nějaké vesmírné akáši, databanky) tím, že na předmět zájmu myslí (a ony v tom okamžiku zkolabují do tvaru příslušného článku)? Podařilo se mi na špacíru s jen zdánlivě nesouvislými myšlenkami inspirovat a vyprovokovat mysl čtenáře, a jeho svět myšlenek sebou začal cukat a podivně se mrskat (ostatně jako neposedná vlákna DNA a chromozomy) ?
