Výpisky jsou pravidelným pokusem jednak se podělit, druhak (čtenářům i studentům) naznačit, že když se člověk rozhodne, že bude poslouchat jen kvalitní hudbu, vyskytovat se jen mezi kvalitními lidmi a jíst a číst jen kvalitní a vzrušující věci, začne je umět i (jakoby automaticky a snadno) nalézat. I zde je rozhodující úmysl a pak nějaká ta praxe.
Článek v New York Times The Last Day of her Life (Poslední den jejího života) popisuje příběh americké profesorky psychologie Sandy Bem, která se dozvěděla, že má Alzheimerovu nemoc; rozhodla se v příhodný okamžik zemřít, prožila pět dobrých posledních let a vloni touto dobou tiše po boku svého manžela vlastním přičiněním zesnula. Paní profesorka byla rázná žena aktivní ve feministickém hnutí, autorka knih a bojovnice proti nespravedlivým zákonům, hrdá na svou schopnost vtisknout životu tvar. Odcházení Sandy Bem není tragickým příběhem. Na počátku jsou samozřejmě slzy ve chvíli, kdy se dozví neodvratnou diagnózu. Pak ale následuje překvapivě zajímavá doba postupného úpadku. Nově nalezený a prohloubený vztah s manželem. Konverzace s úzkým okruhem přátel, sestrou a dcerou, jejíž čerstvě narozený syn vnáší do života novopečené babičky nečekané emoce. Ale především posunuté vnímání, kdy se intelektuálně zaměřená žena mění v člověka vychutnávajícího si přítomné okamžiky, změny světla, práci na zahradě či umění. Přichází poslední víkend, dcera se prochází s maminkou po parku a po letech ji drží za ruku. Když jí s obdivem řekne, že si datum naplánovala přesně, že “to dokonale trefila”, rozsvítí se mamince oči radostí. “Tak to mám radost,” pronese nemocná paní. I já mám radost, že článků a recenzí (viz níže) na téma dobré smrti přibývá.
Život není jen dar, ale i úkol. A jak jej má člověk naplňovat, pokud je roky upoutaný na lůžko nebo když se jeho osobnost rozpadá v důsledku Alzheimerovy či Parkinsonovy choroby? Díky moderní medicíně jsme dostali jedno životní období navíc, ale tuto etapu nestvořil Bůh, nýbrž člověk. V důsledku toho například přibývá nemocných Alzheimerovou chorobou: v současnosti jí trpí 44 milionů lidí a v roce 2050 jich podle odhadů bude 135 milionů… Eutanazie pro Künga není hříchem, plivancem do tváře Boží, ale aktem odpovědnosti, sebeurčení a důvěry. Přáním odejít, když nastal čas, a možností nemuset snášet nesmyslné prodlužování života. Ondřej Nezbeda, Recenze knihy teologa Hanse Künga Dobrá smrt?, Respekt 21/15
V Británii a ve Spojených státech existují při nejváženějších univerzitách ústavy, které naprosto vážně zkoumají pravděpodobnost zániku lidstva a míru existencionálního ohrožení lidského pokolení. Existenční rizika zkoumají v Institutu pro budoucnost lidstva (The Future of Humanity Institute) zřízeném soukromou nadací při Oxfordské univerzitě, i v Cambridgi, kde se podobná instituce jmenuje Centrum pro studium existenčního rizika, ve Spojených státech mají nezávislý Institut pro studium rizika globální katastrofy. Vědci ze zmíněných ústavů nejsou ale žádní věrozvěsti apokalypsy. Naopak - “pokud se obáváte vyhynutí lidstva, pak leží práh toho, co je považováno za katastrofické, vysoko – brutálně vysoko”. Příliš inteligentní stroje? Nic z toho, co zatím umí, tomu nenasvědčuje. Globální změna klimatu? Ano, ale v úplně jiné míře, než o jaké se bavíme nyní. Jde totiž o to, že tady se neuvažuje v perspektivě jedné generace, ale spíše stovek generací. “Naše budoucnost je více než příští století. Možná, že následujících pár set let opravdu nebude stát za nic, pak ale možná teprve začíná skutečná sláva lidstva”. Přejeme optimistické čtení, končí článek, a souzní i s mými názory, které jsem zde mnohokrát ventiloval.
Když se Australan Oliver Percovich přestěhoval za svou přítelkyní do Kábulu, vzal si s sebou tři skateová prkna. Jak se tak projížděl městem, začalo za ním běhat čím dál víc místních dětí a škemrat, zda by se nemohly taky svézt. Oslovil několik prknařských firem, pár sponzorů a roku 2007 založil nevládní organizaci Skateistan. Pak o něm napsaly noviny, dnes chodí tamní děti i do vzdělávacích programů. Fotografka Jessica Fulford-Dobsonová nafotila sérii fotografií holčiček na prknech, výstava v slavné londýnské galerii měla velký úspěch, a řadu fotografií zveřejnil i Marek Gregor v článku Skejťačky z Kábulu, Reflex 20/15. Jde totiž navíc ne o řeči politiků, ale o konkrétní akci, která pomáhá zvláště dívkám, v zemi, kde většinou nemohou jezdit ani na kole. Co to asi udělá s jejich sebevědomím, až dorostou? Jak to asi pomůže k nárůstu jejich center rovnováhy a tedy objemu mozku a tedy svobodě myšlení?Jinými slovy, současný ženský buddha by dnes taky jezdil na prknech na kolečkách, která pro mnohé znamenají budoucí svět…a s velkou pravděpodobností je právě taková někde mezi těmi sketujícími holčičkami
Představa, že jakýkoliv objem zahraniční pomoci způsobí růst životní úrovně do takové míry, aby chudí přestali utíkat ze zemí třetího světa, je tragikomická. Chudé země jsou chudé protože mají špatné vlády. Západ s tím nemůže nic dělat. Rozvojová pomoc je téměř k ničemu. Bývá z větší části rozkradena nebo použita na výstavbu „bílých slonů“, které mají pouze prestižní význam. Západní svět nemá kapacity, aby fungoval jako zaopatřovací ústav pro země, které dělají vše, aby navždy zůstaly chudí, píše neortodoxní ekonom Pavel Kohout, LN 18. 5. 15, a usilovnější své čtenáře myslet v souvislostech.
Jaká by asi byla psychoanalýza ekonomie? Jako první se ukáže, že ekonomie trpí distorzemi reality. Vnímá pouze hodnoty, které lze spočítat, a respektuje jen hodnoty, které zvyšují efektivitu a přispívají k růstu. Ekonomové si vytvořili alternativní svět, ve kterém se ani nepředstírá, že je reálný, ale který má tu výhodu, že jej lze modelovat. Nicméně závěry z tohoto fantaskního světa jsou bujaře aplikovány do světa reálného. Ekonomie také trpí dlouhodobě neléčeným mesiášským syndromem. Naděje lidstva je čím dál více gravitována k ekonomii, respektive poslední dobou k růstu ekonomiky. Při podrobnějším pohledu totiž spíše vychází najevo, že ekonomika netrpí depresemi, ale maniodepresemi. Má tendenci přehánět dobrá období do mánií a špatná období do depresí. Ekonomie hlavního proudu třeba nemluví o daru − principu, na kterém fungovala předpeněžní společnost a na kterém dodnes funguje rodina a blízké mezilidské vztahy. Největší finanční transfer všech dějin − jednosměrné peněžní darování mezi rodičem a dítětem − tak zcela uniká pozornosti ekonomie. Ekonomie má tendenci sama sebe vnímat jako královnu věd, přitom by její správné místo mělo být pod sociologií, aby si studenti uvědomili, že je ekonomika její podmnožinou. A v neposlední řadě chce ekonomika lidstvu diktovat své morální zásady užitkovosti a efektivity, byť nikdo pořádně neví, nač nám tolik efektivity ve vyprázdněných životech bude, tvrdí podobně rouhačský ekonom Tomáš Sedláček, komentovat netřeba.
V neuron-centrické vizi, jak se momentálně nejuznávanější představě (o tom, jak to funguje v mozku) říká, neuronální elektrická aktivita a fungování mozku jako celku, se odvíjí od vnitřních vlastností neuronů a tedy toho, co si navzájem předávají. Úřední řečí neuronů je elektřina a podstata zprávy je zakomponována do určitých vzorů elektrické aktivity. Tímto způsobem si zakódované informace buňky předávají nejen v mozku, ale i v nervech spojujících periferii s ústředím. Americká stomatoložka Arlette Kolta s přispěním kolegů v této teorii řadu věcí tak trochu postavila na hlavu. A nebo na nohy? Prý vzor elektrické aktivity posílané neuronem, řídí buňky gliové. To se řadě odborníků nebude ani trochu líbit. Tak trochu to z našich „chytrých neuronů“, dělá do značné míry jen poslíčky, jen jakési „telefonní dráty“ a nastoluje to otázku, co vlastně je v našem mozku „to“ důležitější – neurony, nebo jim jsou nadřazené buňky gliové? Jen připomínám, že konečně začínáme nevědět, kde a co je 80% vesmíru, tedy temná hmota a temná energie, co to je gravitace, jak fungují mikrorourky v neuronech, a proč tvoří většinu mozkové hmoty nikoliv neurony, ale právě gliony…nádhera, že?
