Žádná dnešní politická strana nemůže odvozovat mocenský nárok od ucelené ideologie jako návodu na vytvoření optimálního společenského modelu. Hodnoty dnešních politických stran jsou již jen zlomky velkých světonázorových systémů minulosti a chabý odlesk jejich bývalého nároku vysvětlovat a měnit svět. Z ideologických bojů 19. a 20. století zbyl jeden politický směr hlásající primát svobody a druhý prosazující rovnost. V mezerách mezi nimi je místo pro monotematické strany, jako jsou ekologové nebo liberálové.Strany demokracii neodstranily, avšak vytunelovaly ji tím, že voliče zbavily možnosti volby. Občané si sice mohou vybrat jinou vládu, ale prakticky nikdy jiné vládnutí.
Politické strany jsou dnes zájmová seskupení, která odlišuje jejich aktuální podíl na moci podstatně více než to, k čemu ji chtějí použít. Přeháním jenom nepatrně, když řeknu, že dnešní politické strany- chtějí získat moc a udržet ji převážně pro ni samotnou,- chod společnosti spíše doprovází a převážně ruší,- nejsou nezbytně potřebné pro to, aby stát fungoval a existoval… Politika se snaží obrousit živelnost lidské společnosti pro potřeby hladkého, lidskými vlastnostmi nerušeného vládnutí… Politici mají sklon myslet jako účetní s totalitární úchylkou a koncipují zákony jako „počítačové“ programy, podle nichž se má společnost chovat. Stát, který chtějí řídit, si představují jako soubor statistických ukazatelů. Ale to je chiméra.
Čísla sice vytvářejí dojem přehlednosti a ovladatelnosti, avšak s jejich pomocí lze v nejlepším případě řídit to, co se dá „očíslovat“. Velká část společenských jevů má však kvalitativní povahu a tu čísla nedokáží ani zobrazit, natož vysvětlit. Studená logika čísel, ukazatelů a plošně platných norem tak neustále naráží na nerovnost a rozporuplnost lidských nadání, pohnutek a touhy po moci a slávě. „Přičinlivost“ elit, snažících se dostat společnost pod kontrolu, vede k dalšímu zvyšování složitosti řídicích struktur a procedur. Roste tak i počet jejich vzájemných vztahů a v závislosti na tom klesá naděje tuto nadbytečnou složitost zvládat. Zdrojem rušivých vlivů a chyb se stala sama metoda vládnutí. Krize lze za těchto okolností vnímat jako rozpad a samovolné zjednodušení příliš složitých struktur. V tomto smyslu platí okřídlené pojetí krize jako šance. Tato šance však bohužel zůstává většinou nevyužita, protože elity odmítají revidovat svou filozofii vládnutí a chápou krizi pouze jako novou šanci rozběhnout se proti té samé zdi.
Krize demokracie je reálná, ale není krizí institucí a procedur, nýbrž krizí politické metody, krizí pojetí moci a řízení. Politická třída zřejmě považuje svou volbu za mandát k ovládání společnosti a moc používá především k usnadnění tohoto záměru. Její strategie je paušalizace, její cíl vymýtit náhody, zvraty a výjimky a její metoda je vtěsnat společnost do co nejpodrobnějších předpisů a norem. Detailnost řízení se tak sice neustále zvyšuje, ale politických a ekonomických krizí přesto přibývá. Každá krize je vlastně spontánní zjednodušení překombinovaných řídicích mechanismů a ukazuje, že vládnoucí nepostihli to, co je podstatné, ani to, že skutečně důležitého je málo. Každá krize nás důrazně upozorňuje na to, že žijeme v asymetrickém světě, v němž vládne „předvídatelná nerovnováha“.. Jestliže se politická elita rozhodne pro skromnější ambice jak ohledně cílů, tak hloubky mocenského průniku do společnosti, pak tím zvýší své šance ovlivňovat společenské procesy. A především: začnou-li politici opět sdílet moc, na niž sami nestačí, ukáže se, že v krizi nebyly demokratické instituce a procedury, nýbrž pouze způsob, jak s nimi bylo zacházeno.
Petr Robejšek, Politika v asymetrickém světě
Začátkem devadesátých let místopředseda občanských demokratů Miloš Čermák shrnul průběh polistopadové transformace těmito slovy: „Vole, tady se rozdávají majetky pro tisíc let. Vás utlučem prachama…“ Jeho výrok ilustruje tehdejší situaci, v níž Československo připomínalo Klondajk, a kdy všehoschopní zabírali bohatství. Jak později popsal ekonom Miloš Pick, naše hospodářství začalo v důsledku kuponové privatizace ovládat zhruba pět set rodin. Od těch dob zůstala vysněná cesta do horních společenských pater pro většinu Čechů uzavřená a zbyly na ně platy, které několikanásobně zaostávají za západními státy…
Ve své poslední knize francouzský ekonom Thomas Pikety poukazuje, že obyčejná práce, běžné podnikání a obvyklý růst výroby nemají šanci dohnat výnosy z kapitálu (především finančního, děděného nebo z nemovitostí). Děti z bohatých a takzvaně lepších rodin budou mít čím dál lepší podmínky k úspěchu. Ostatní se sice budou dřít, ale daleko nedojdou. Majetky a privilegia zděděné z minulosti totiž zdaleka předčí prostředky, které můžete získat během života poctivou prací…
Vyvrací tak mýtus o volném trhu, opak je pravda, vrstva superbohatých, to jedno procento vlastnící 99% bohatství světa, se opevňuje ve svých pozicích. Kapitál 21. století vyvrací základní kapitalistické mýty. Především heslo, že kdo chce, ten může, a představu o selfmademanech, kteří se díky vlastnímu úsilí a píli vypracují. Kapitalismus totiž vytváří obrovské strukturální překážky, které vlastními silami nepřekonáte. Nejde totiž o zásluhy a práci, ale o zděděná privilegia a dary… Pikety navrhuje velké zdanění bohatých celosvětovou daní z kapitálu. Jak ale dnes něco takového prosadit?
Politolog Jaroslav Fiala, Kapitál bez Marxe, recenze knihy Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století, A2 13/15
Komentář: V roce 1991 jsem v rámci seminárního cvičení Ruperta Sheldrakea na Schumacher college v Anglii navrhl, aby například OSN každoročně vyhlásilo, že každý, kdo prokazatelně dosáhne osvícení (dnes to lze např. pomocí magnetické rezonance jednoznačně ověřit), a projde slyšením u komise osmi již uznávaně osvícených, získá cenu (Buddhy?) v hodnotě třeba 10 milionů dolarů. Jaká je totiž největší motivace mužů? Zbohatnout a soutěžit. Představa, že tisíce bohatých a po bohatství toužících mladých i starších mužů začnou pilně meditovat, řešit kóany a pomáhat druhým, a že dokonce někteří z nich dosáhnou osvícení, je přece dokonalá. Co totiž udělá se svým bohatstvím osvícený muž (ženám stačí třikrát, nejlépe orgasmicky, porodit), který už jednoznačně (po letech očisty těla i duše a kultivace soucitu, což jsou aspekty k dosažení osvícení nezbytně potřebné) moudře ví, že peníze a moc (a připoutanost k nim) mysl a charakter destruují, nikoliv sjednocují… Jistě je bude umět investovat, nikoliv utratit, promyšleně a ku prospěchu ostatních.
