Je to s podivem: i velmi vzdělané a emancipované těhotné mladé ženy se mne ptávají, jaký mám názor na císařský řez. Prý jim to porodníci nabízejí jako nadstandard. Uff. Přitom stačí zadat správné heslo do vyhledávacího řádku programu (například rizika císařského řezu) a vypadnou výsledky mnoha studií, prokazujících negativní důsledky císařských řezů (o kterých ale porodníci většinou neinformují)… Píši už dvacet let, že jsou to jedině ženy, které mohou změnit svět k lepšímu. Marně. Ani ony mi (a si) nevěří. A tak jsem začal nabízet odpověď (na otázku zda využít nadstandardu císařského řezu při tom nejženštějším poslání) ve formě protiotázky… a teď i formou jedné velké (přímo císařské) rady (chcete-li, metafory): Jaký máte názor na umělé dýchání? Níže nevyžádaně naznačím (zatím jen metaforicky resp. pohádkově, a tedy nerealizovatelně, jako v té o císařových nových šatech) i některé další možnosti. Doufám, že v té záplavě souvislostí ty z vás, které poslední dobou čtou jen strakaté časopisy, nezabloudí…
Ve chvíli zástavy srdce bývávalo umělé dýchání, zvláště to ve školách a v kurzech civilní obrany trénované z úst do úst, velkým a dlouholetým hitem. Jenže kolika z nás museli dávat umělé dýchání? Je to (nebo to spíše býval, protože dnes už se nedýchá z úst do úst, už se efektivněji masíruje hrudník) výborný prostředek záchrany v okamžiku krize. Jenže kolikrát jste potřebovali umělé dýchání? V případě porodů i sami porodníci uvádějí, že téměř 90% zdravých těhotných žen dokáže porodit fyziologicky, tedy přirozeně, rozuměj: bez aktivní asistence porodníků (a anesteziologů a vlastně i chirurgů, kteří si tak velmi zvyšují platy). Tedy bez nutnosti císařského řezu… právě tak jako se normální člověk celý život obejde bez umělého dýchání.
Jeden osvícený porodník chtěl naznačit absurditu současných lékařsky vedených porodů, a metaforicky (a ironicky) navrhl: „Vážení kolegové, dosáhli jsme řady úspěchů, ale stále máme rezervy. Umíme vyoperovat z těla těhotné dítě i za jindy život ohrožujících okolností, umíme operovat plod v děloze, ale stále necháváme bez kontroly sám počátek těhotenství. Navrhuji, abychom začali kontrolovat akt plození: k pohlavnímu styku za účelem těhotenství by mohlo docházet jen v nemocnicích. Jen za dohledu několika specialistů a v septickém prostředí abychom mohli zaručit, že početí proběhne zdárně a zdravě. Pokud by muž měli potíže s erekcí, mohli bychom přece pomocí viagry pozitivně zasáhnout…“
Navrhuji tedy, abych (ve formě jakési císařské rady) naznačil nesmyslnost rutinně nabízených operací břicha (se všemi negativními důsledky pro rodičku a hlavně dítě), metaforu umělého dýchání. Po ulicích by chodili lékaři a asistentky, jenž by přepadali kolemjdoucí, kteří se jim nezdají, povalili oběť na zem, a dávali jim umělé dýchání: co kdyby přišel infarkt nebo jiná zdravotní komplikace!? Nesmysl? Ale právě takovým (pro porodníky a anesteziology velmi lukrativním) nesmyslem jsou císařské řezy na přání (negativní důsledky, většinou se na psychice a alergiích či homosexualitě dětí projevující až po letech, jsou zamlčovány)! Již dlouho se medicínsko-farmaceutické lobby daří (téměř inkvizičně, všichni drží basu, podobně jako lobby výrobců hormonální antikoncepce a klinik umělého početí) ovládat společnost a nepřijít o své zisky (a jejich výdělky a všechny náklady na ženy a děti poškozující operace si přitom stát započítává do HDP!).
Nepřímé důsledky? Kamerunská novinářka a vydavatelka Patty Bebe, která již dvanáct let žije v Česku, a která byla v průběhu posledních dnů na pražské ulici pětkrát (kvůli barvě své pleti) kontrolována policií, napsala v článku nazvaném Česká politika fandí diskriminaci (LN 7. 9. 15): Celkové chování českého národa vypadá velmi xenofobně a rasisticky a od jisté doby se to lidé nebojí říct nahlas. Poprvé za dobu, co zde žiji, mám pocit, že nežiji ve správné zemi. Problémem nejsou obyčejní lidé, ale politika jako taková. Většina zdejších lidí v sobě nese virus komunismu, byli nakaženi starým komunistickým pohledem na cizince. Několikrát jsem slyšela vyjádření některých českých politiků, kvůli nimž se za tuto zemi stydím. Česká republika je od základů diskriminační a rodiny to pak přenáší z jedené generace na druhou. Odjinud: reportér českého rozhlasu, který pět let žil v Polsku a udělal řadu rozhovorů s různými osobnostmi polského veřejného života, vyzpovídal i Danutu Walęsovou (která před lety dokonce vydala knihu o historii své jinak tak slavné rodiny). Lech byl podle ní typický macho, a o pět dětí i jeho se musela denně starat ona sama. Novinář v dalším hovoru na téma migrace (a neschopnost politiků ji vyřešit) konstatoval: Kdyby to byly ženy, které řídí svět, k žádné migraci by prostě nedošlo.
Ženy samotné ale bohužel většinou už dávno, aniž si to uvědomily, podlehly tlaku (mužské) společnosti: nedávný průzkum např. zjistil, že jejich nespokojenost (až na úrovni psychických vyčerpání a dokonce neuróz) je způsobena u 36 % snahou všechno zařídit, u 32 % jejich inteligencí (rozuměj, mužským způsobem vzdělání, tedy tlakem na pouze levou mozkovou hemisféru a racionalitu, což ale vyvolává v těle ženy, které je evolučně řízeno různými cykly, např. menstruačním, napětí, projevující se právě nespokojeností a nakonec i tělesnými potížemi), u 30 % snahou mít dokonalé tělo atd. V Evropě prý až 12 milionů žen zažilo syndrom vyhoření, a čtyři z pěti uvedly, že na ně společnost a muži moc tlačí… Nelze si nevzpomenout na reakci francouzské královny, když jí řekli o tom, že v ulicích Paříže demonstrují dělníci, že nemají chleba. „Tak ať jedí koláče“, odpověděla královna podobným stylem, jakým reagují současní porodníci na snahy některých žen rodit raději doma než ve velkoporodnicích, nebo politici na migraci a bankovní krizi (i bitevní kočky transformované z kdysi traumaticky nebo císařem porodivších žen jsou na radu, ať přestanou mužsky bojovat a zkusí muže porodníky a ministry, zcela jistě před padesáti lety traumaticky porozené, spíše chválit, velmi alergické).
Propast mezi původním objímajícím a mateřským ženstvím a současným stavem (boje o další práva zároveň s vyhýbáním se povinností zodpovědnosti) se nadále prohlubuje. Viděl jsem nedávno dvě kuřačky, jak náruživě potahovaly ze svých cigaret. Překvapily mne hlavně jejich pohyby: dokonale mužské. Jedna měla symptomaticky kalhoty, druhá sice sukni, ale nahoře neforemný vytahaný svetr… upoutalo mne ale do nejmenšího detailu napodobené mužské (tedy mužné, silové, rádoby suverénní) vytahování cigarety z krabičky, nacvičené vytažení zapalovače a suverénní zapálení cigarety (která se tak, ostatně jako kalhoty, stává vnějším symptomem mužatosti žen), první nádech a výdech, dokonale mužské (rádoby ledabylé, ale přesto razantní) oklepávání popela… Tak moc asi chtěly a chtějí být emancipované a mužně nezávislé, až se staly (téměř mužatkami) závislačkami nejen na nikotinu, ale i na své ostentativní rádoby nezávislosti. Ostatně, jako mediální vrchol emancipace (mužatosti mnohých současných žen) může posloužit na internetu proslavený záběr maďarské kameramanky, jak podráží nohy před policií utíkajícího Syřana středního věku s dítětem v náručí.
A tak se přímo nabízí císařská rada (i ve smyslu že jako obvykle je každá rada drahá): dámy, počněte vědomě (s úmyslem porodit malého buddhu), poroďte přirozenvě, bez zbytečných lékařských zásahů (samozřejmě včetně císařského řezu!), ve svém tempu, v intimním prostředí jen s dulou nebo asistentkou (lékaři nechť jsou klidně někde poblíž, ale hlavně ať nezasahují)… Vaše těla, rodičky, budou plna těch správných hormonů, které z vás udělají Ženy s velkým Ž, a vy budete šťastné, spokojené a rády pečující nejen o děti, ale i o své partnery (nevěřily byste, jak moc změní syna a muže, když je jejich matka a manželka chválí a hladí). No není tohle rada (metafora) přímo císařská, tedy za všechny prachy?
