Z dlouhodobého hlediska jsou nejhorší drogy alkohol a kouření, řekl konečně naplno (v rozhovoru pro čtrnáctideník A2 19/15) Tomáš Páleníček, psychiatr a výzkumný pracovník Národního ústavu duševního zdraví. Mám ale pocit, že nejnebezpečnější drogou je zvyk mozku (v desáté a další generaci niterně nejistých) podvědomě vyhledávat bezpečí téměř za každou cenu (neviním, jen konstatuji, najděte si třeba termín kognitivní disonance). Důsledky vidíme právě teď, v rámci migrační vlny. Naše zbytečně vystrašené reakce a bezmoc politiků všech vlád a stran přispívají i k tomu, že starší generace cítí největší obavy o další vývoj od počátku 90. let min. stol. (zatímco většina mladých se dál baví). Čest a sláva výjimkám, všem dobrovolníkům, kteří jeli uprchlíkům pomáhat (souhrnné počtení o pokrytectví vlády zde). Nedostatek empatie a odvahy ke svobodě, to jsou další příznaky ego tripu…
Sami pro sebe jsme nejsnáze oklamatelné osoby, takže tady musíme být velmi opatrní. Richard Feynman, 1974
Páv který vyroste jen mezi lidmi nabude dojmu, že je král i mezi dvounožci, a bude je neustále svým silným a tak (ne)zpěvným hlasem okřikovat, napomínat, dirigovat… otravovat. Housátka, která po vyklubání jako první spatří ne svou matku husu, ale člověka, ho budou nadále neustále následovat (o imprinting a hlavně bondingu jsem také vícekrát psal). Dítě, které vyroste v rodině, kde se kouří, vzájemně obviňuje (hlavně ty druhé) a v zájmu rodiny lže, a které budou všichni za každou chybu trestat, bude v dospělosti (také díky atmosféře rodiny, školy a společnosti) dělat totéž. Naše současná společnost je (přes velmi krátká období vzmachu lásky a pravdy) nakřivo již od těhotenství a dětství (kouření, pití alkoholu, příliš autoritativní výchova, absence pochvaly a hry), ale skutečné příčiny doby dnes vymknuté z kloubů jsou, jak prokázala neurovědecká zjištění posledních dekád, ještě (evolučně) hlubinnější. Některé společenské trendy (např. tolerance k homosexualitě a genovému inženýrství, rozvoj sexu na úkor porodnosti) pak ne náhodou připomínají podobné situace před kolapsem různých egyptských (starých) říší, včetně pádu říše římské.
Nekritizuji, neobviňuji, jen konstatuji: Češi jsou (vlastně ne vl. vinou, spíše oběti obětí) sralbotkové, usazení v příliš mnoha úrovních předminulého století (bojů mladočechů se staročechy, pánů Kondelíků a furiantů). Kromě paralyzující ustrašenosti, jenž se teď projevila v reakcích na imigranty jak u lidu prostého, tak politiků, a neutuchající ziskuchtivosti radničních a jiných pánů (za komunistů i dnešních pra- i levičáků) o tom svědčí také většina cestopisných dokumentů nejen z Japonska, Číny, Dubaje, Singapuru, ale i z Astany v Kazachstánu, či Baku v Azerbajdžánu: moderní mrakodrapy, opečovaná města (a rychlovlaky) tam, a tady šeď a žabomyší spory se snadno podplatitelnými úředníky, a ne-stavby mnoha opatrných pokusů českých architektů postavit v matičce stověžaté přece jen něco výraznějšího a vyššího a hezčího a hlavně současného. Developer právě srovnal se zemí unikátní bývalé železniční depo Praha-Bubny.
Podobné je to všude jinde: nemůžou za to, byli poškozeně porozeni, napomínáním a tresty vychováni k nevzdělanosti, stydlivé uzavřenosti a tím pádem snadné manipulovatelnosti, a jsou všichni udrogováni negativním myšlením pod vedením pyšného rozumu: poslanci a policisté (ale i advokáti a majitelé heren), fotbalisté a hokejisté, modelky a jiní, kteří si jaksi nevšimli, že za léta provozování svého řemesla zarostli do svých rolí tak, že teď nevidí skrz brýle své funkce a stylu života, že to jsou podřadné role ve špatném systému. Mladí muži z Prahy, kteří mlátili obušky studentky s holýma rukama (dostali rozkaz), jejich ne zase až tak moc starší velitelů zásahu, kteří také jen dostali rozkaz z vyšších míst, se do detailu podobali jiným mladým mužům v jiných dobách a střetech režimu či systému s těmi, kteří narušují pořádek. Ale i televizní reportérka, která si s gustem kopla do utíkajících muslimských dětí a šikovně podrazila nohy muži ve středních letech, který utíkal se svou dcerkou v náručí. Znovu: neviním, viz dnes již klasik Philip Zimbardo a jeho vězeňský experiment, ve kterém každý normální student nakonec v určitých situacích převzal krutost bachaře nebo podlézavost vězně.
Pokud jde o pudy, vyjádřil se k nim (a k současné situaci v Evropě) i člověk povolanější, psychiatr Cyril Höschl (Reflex 37/15): Živá příroda, zejména fauna, funguje na několika principech: je to pud sebezáchovy, pud obživy, pud teritoriální a pud reprodukční. Z tohoto hlediska je nynější Evropa viditelně zdegenerovaná. Ztratila pud sebezáchovy (žádná evropská armáda, své náboženství vzdává bez boje, místo toho staví mešity), pud obživný (místo péče o půdu a zemědělství staví na polích skladiště a doma má pracky na klávesnicích), teritoriální (ani pořádně neví, kdy má hranice a jak je chránit), reprodukční (má sotva 1,6 dítěte na rodinu a místo toho zakládá registrovaná partnerství a homosexuální rodičovství).
Naše těla jsou odměňována (drogou, zde endorfiny) vždy, když se najíme, když se milujeme, když se coby děti učíme chodit a zkoumat svět (jinak bychom to nedělali). Mozek roste a vytváří nové neurony a jejich spojení, dendrity, v přímé závislosti na intenzitu a délce vykonávané nové činnosti (viz neuroplasticita). Chci připomenout, že sice už začínáme vědět, že lidské tělo si vyrábí vlastní opioidy (rozuměj, drogy), a že mechanismy jejich produkce či nedostatku (přičemž řada příčin je nastartovávána právě příliš medikalizovaným způsobem porodu: mimochodem, v ČR se někde rodí až 40 % dětí císařským řezem) jsou stále důkladněji studovány a využívány při léčbě některých psychických onemocnění, ale je to záležitost odborné veřejnosti, většinová neví nic. A odborníci jsou příliš odborní a ostatním odborníkům z jiných oborů nesrozumitelní (každý studuje jeden druh stromu nebo keře či brouka, ale v lese už hezky dlouho nebyli).
Je nejvyšší čas, aby se děti už ve škole dovídaly o (klimatické, ekologické) propojenosti světa, o tom, co se děje v jejich tělech (když je jim dobře, nebo když jsou nešťastné) a jaká jsou nebezpečí různých závislostí (první cigaretu vykouří české dítě ve dvanácti letech, v době, kdy mozek ještě není zralý a závislost proto vznikne snáz a bude silnější! LN 9. 9. 15), a jak lze některé evolučně dané mechanismy, vyvinuté pro život v africké savaně v tlupě maximálně o šedesáti členech, pomocí meditace nebo pozitivního myšlení, zvládnout preventivně a bez léků. Jen je třeba si uvědomit, že k porodním (epigenetickým a genetickým) a jiným danostem musíme připočítat ještě českou sebevražednou stravu, závislost na cukru, zamoření chemikáliemi a umělými hormony, těžkými kovy v životním prostředí, negativními médii a klamavou reklamou, a také nedostatek klidu (na regeneraci, či občasnou ale pravidelnou defragmentaci našeho mozkového hardisku) v rámci stále rychlejší honbě za konzumem zboží i zážitků.
Tou nejnebezpečnější drogou současnosti je ale dlouhodobým mnohageneračním tréninkem v mozku vybudované natrvalo nastavené spokojené hovění si v malé, protože naší, české matrixové zaprděnosti, jež dále hloubí ješitné propasti nedorozumění mezi námi (a vládami a národy a vírami). A jediným řešením (lékem) je postupně zvládaná praktická duchovnost, což ovšem, jak často opakuji, bude trvat tak tři generace, a musí počít u početí a porodů a výchovy pochvalou…
P. S.: Další (čtvrtý) sponzorsky dotovaný soukromý dotisk knihy Návod na použití člověka (se spoustou vyzkoušených metod vedoucích k duchovnosti a zvládnutí emocí a dokonce mnohých pudů) se právě tiskne, a bude k mání jen pro ty vážné zájemce, kteří se ozvou (ludek@varak.net), nebo hledajici.cz nebo melnicky-antikvariat.cz
