Ještě dodatek k posledním brblavým blogům přímo či nepřímo komentujícím reakce české veřejnosti na migrační vlnu v Evropě. Zdůrazňoval jsem opakovaně, že nikoho neviním, a v téže souvislosti jsem v roce 1994 oficiálně publikoval a následných jednadvacet let často opakoval své životní motto: Génius dělá chyby, ale blbec je opakuje (dodávám: také protože za ně byl od dětství trestán). Delší dobu rád čtu články Bohumila Kartouse, dnes pracujícím ve think tanku EDUin, a potěšil mne ten poslední (LN 18. 9. 15) nazvaný příznačně Učme studenty svobodě. Nadšeně ocituji:
Zatímco v českých školách je chyba nikoliv prostředkem učení, ale důvodem k potrestání, v Dánsku učitelé vědí, že právě nechat studentům možnost dělat chyby a z chyb se dále učit je ten nejlepší způsob, jak si osvojit jakoukoliv dovednost, jak hledat cesty k překonání problému, jak si uvědomovat vlastní zodpovědnost za svá chybná rozhodnutí a jak se příště rozhodovat lépe.
Když dětem od jejich útlého věku, ještě dříve, než jim dáte příležitost něco se naučit, vštěpíte, že každou chybu je nutno potrestat, vychováváte z nich ovce, které si následně osvojí stádní chování, protože hledají pouze způsob, jak nechybovat, jak se trestu vyhnout. Výchova a vzdělání podle tohoto modelu jdou zcela jednoznačně proti smyslu demokracie, proti smyslu aktivního občanství. Takřka hrůzostrašné je uvědomit si, že český vzdělávací systém funguje většinově právě takto.
Jestliže totiž učíte, že dělat chyby je přirozené, učíte ho zároveň jak se z chyb poučit a jak je využít pro svůj prospěch: pak takového člověka učíte svobodě. Svobodě v tom nebát se ozvat, když se domníváte že vám něco není jasné a potřebujete tomu lépe porozumět, nebát se neúspěchu, nebát se posměchu, nebát se trestu, nebát se odmítnout, pokud nesouhlasíte. To jsou přesně ty osobnostní rysy, které z vás dělají demokraticky jednajícího člověka.
Vzpomínáte si, že čeští učitelé vyvolávají ty, kdo znají na danou otázku odpověď? Mají navíc rádi, když je odpověď co nejpodobnější tomu, jak to předtím dětem nadiktovali. Dánští učitelé položí otázku a řeknou „kdo jste si jisti odpovědí, nehlaste se“. Proč by měl odpovídat někdo, kdo odpověď zná?
Poučíme se, ptá se řečnicky Bohumil Kartous v závěru svého článku o setkání s dánskými učiteli z kodaňského Rysentseen Gymnasia… A chceme to vůbec?
