… vydavatelů a producentů (ale i v síti touhy čtenářů a filmových diváků po dalších čtenářských zážitcích, včetně několika dalších odkazů na téma), a navíc rada až příliš často zklamaným čtenářům současných knih a divákům současných filmových trháků, jak se nenásilně bránit, to bude, oč dnes (po)běží… Přečetl jsem si totiž čtvrté pokračování slavné severské ságy Milénium, které nenapsal původní autor Stieg Larrson, jenž zemřel před vydáním svých knih, aniž se dočkal následné slávy a ocenění, ale rodinou najatý novinář. Kniha Dívka v pavoučí síti o dalších osudech novináře Mikaela Blomkvista a sympaticky umanuté hackerce Lisbeth Salanderové se nakonec rozjela (sám David Lagercrantz se v jednom z mnoha rozhovorů přiznal, že si je jist, že by už byl schopen napsat lepší knihu, protože ve čtyřce nad sebou cítil ducha Larssona a moc dobře se mu to nedělalo), a čtenářský zážitek se dostavil, ale… níže naznačím jak zůstat pozitivní, umět nalézat kvalitu a neupatlat se, tak i rizika obecného sestupu k vulgarizaci médií a vzestup naivity většiny konzumentů (není náhoda, že se tyhle bestsellery prodávají i v hypermarketech) té či oné senzace.
V době mého dětství a dospívání byla literatura jedinou možností, jak se pokusit zjistit, o čem je svět a život, a hlavně jak se vyznat sám v sobě a v holkách: četl jsem od první třídy s ušima červenýma vzrušením všechno, co mi v místní knihovně půjčili. I když zlatou dobu měly klasické romány, jak jsem zjistil mnohem později, za sebou. V jednu dobu jsem dokonce přečetl celou městskou knihovnu v Karlových Varech, kde jsem dělal školu, od A do Z: byl jsem tehdy dlouhodobě nemocný a léky zblbnutý, tak jsem ležel a četl. Zažil jsem navíc v 70. letech min. stol. i zlatou éru filmů: v Klubu filmového diváka jsem viděl prakticky všechny dnes tak legendární filmy dnes tak ceněných světových režisérů… a tehdy se v Praze (za dvě koruny za film a na barevný širokoúhlý za čtyři) promítalo hned v několika kinech na Václaváku několikrát denně, kromě večera i od deseti třiceti dopoledne či ve tři odpoledne, takže jsem v kinech trávil celé dny.
Čtení je výborná věc, Rowlingová naučila dnešní děti znovu číst, všechna pokračování osudů Harry Pottera byla napínavá, ale… Obrovský význam čtení při vytváření a nacvičování umění vnímat souvislosti a myslet a jednat tzv. pravohemisférově (tvůrčím způsobem) potvrzuje nejen současná holistická psychologie, ale i občasné výzvy americké první dámy či slavných filmových hereček ke čtení pohádek dětem. Devastující vliv jen viděného (filmové pohádky místo vyprávěných a čtených) na schopnost dětí chápat kontext a umět se vyjádřit je snad zvídavým rodičům a učitelům dnes už také zřejmý… A jistě ne náhodou dnes tvrdí slavný britský kameraman Walter Lasally (točil např. Řeka Zorbu), že po roce 1980 už nebyly natočeny vynikající filmy… některé jsou prostě jen dobré. Protože vůdčí roli místo obrazu převzal zvuk (a dialog).
Co se týká literárních kvalit je Dívka v pavoučí síti od druhé třetiny sice napínavé čtení, ale jako každý další (podobně nastavovaný) vydavatelsky ziskový úmysl nelze postavám a zápletce (u)věřit tak, jako se dalo věřit věrohodnosti postav v původním Miléniu. Například ať v knize mluví hacker, ajťák, novinář nebo vydavatel či policejní komisař, znějí všichni stylově a rozvláčně stejně (zvláště ženské postavy jsou napsány z pozice muže). A kapitoly o hackerství či programátorských nebo jiných zpravodajských záhadách jsou očividně (o)psány (a přeloženy) otrocky, protože ani autor novinář, ani překladatelka si asi nemohli být svými znalostmi a zkušenostmi v těchto oborech jisti.
Jenže já už dávno vím, jak na kýče a odfláknuté imitace knih a filmů. Už jsem o tom kdysi psal v případě chození do kina za socialismu. naučil jsem se kdysi po pěti minutách nějakého filmu (tehdy nebyly k dispozici informace o tom, o co a v jaké kvalitě jde, a na české filmy a seriály v české televizi se nedalo dívat, a tak člověk prakticky vždycky riskoval, že půjde o blbost) tuhle dokonalou iluzi (protože každý film, tak jako každý čtenářský zážitek, a v podstatě každý náš vjem a pocit, je iluze (mája, příběh v dalším matrixu), přepínat. Takže když už jsem v sále před filmovým plátnem byl, když už jsem šel zapomenout na (vnější i vnitřní) svět, prostě jsem přepnul pomyslnou stupnici kvality: když to byla blbost, tak jsem z očekávaných plus osmi přepnul na plus dva, a ty dvě hodinky iluzí na plátně jsem si opět vychutnal:
Zatímco severské detektivky (například televizní seriály Zločin, nebo Most, jehož prvních deset z dvaceti dílů bylo právě odvysíláno na ČT 2) mají vynikající scénáře a ještě lepší zpracování, a zatímco dobře porozený a tedy pozitivně myslící čtenář a divák si prostě vychutná pozitivní iluzi fiktivního příběhu… většina hollywoodských a českých pokusů dobrý a úspěšný literární námět zfilmovat a vytěžit tak jeho další možnosti kvalit literární předlohy obvykle nedosahují. Filmy (které jsou zvláště pro dětský mozek příliš autoritativně návodné), ať už v případě Harryho Pottera (každý díl byl krutější a hororovější) nebo Star Treku, či dvojí filmová podoba Lisbeth Salanderové, nebo nekonečné televizní kriminální seriály americké (ale i britské) produkce dnes čpí a trpí opisností, počítačovými triky a požadavky producentů vydělat: jsou tak přecpané a s každým dalším dílem přecpanější strachem, mrtvolami, výbuchy a detaily, s tak rychlým střihem, navíc promítané až nesnesitelně nahlas… Tahle doba není pro středněvěké a starší, a forma pozměnila i obsah: technologie se za poslední dekády tak strašně změnila, že se bojím, že je to konec kvalitní novinařiny, z níž jsem sám vzešel (poznamenává i sám Lagercrantz).
Pro toho, kdo to či ono pozitivně zažil (rozuměj: jehož mozek se v předškolním i předpubertálním věku, nejlépe v milujícím a raději přirozeném prostředí přírody než města pozitivně rozvíjel v optimálním propojení informací i vztahů a souvislostí), i ve smyslu rčení Viděl jsem a zapomněl. Slyšel jsem a zapamatoval jsem si. Udělal jsem a pochopil…je rozkoš a výhoda pobytů spíše v síti čtenářských zážitků než v síti trháků či hypermarketů nabíledni. A jak vědí nejen vyznavači feng-šuej, ale i mnozí další myslitelé a duchovní učitelé, a jak netuší a tušit z podstaty práce svého (v negativitách celá staletí cvičeného) mozku ani tušit nemohou generace psychopatů, deprivantů a diktátorů, v jakém prostředí vyrůstáme (viz termín neuroplasticita), takoví pak jsme. Na kvalitě (a láskyplnosti) toho co čteme, vidíme a posloucháme, co jíme, a kde a jak žijeme, setsakra záleží… ne že ne… a medium is a message (počet českých týnejdžrů chronicky závislých na chytrých telefonech dramaticky stoupá).
V tomto smyslu považuji tablety (míním tím ipady a další smartfouny) v rukou předškoláků a video střílečky, thrillery či bulvár (včetně ženských časopisů) a porno v rukou puberťáků za společensky a prognosticky kontraproduktivně škodlivé a budoucnost lidstva ohrožující…zvláště v době tak naivní preference neviditelné ruky ziskuchtivého trhu… ach jo. Navrhuji zdanit (tak jako cigarety a alkohol) i knižní a filmové trháky (a kýče), navíc s povinným upozorněním hlavního hygienika, že jejich konzumace může škodit lidskému zdraví a je tedy možná jen na vlastní nebezpečí… Dívka v pavoučí síti se, při přepnutí očekávané kvality směrem dolů, tak od strany 80, kdy se na scéně objeví Lisbeth, dá číst.
P. S.: Což ve své kritické recenzi uznal i recenzent, zde
