Jsou lidé původně dobří, či špatní, sobečtí a zlí? Nabídla by správná odpověď i začátky řešení všech současných sociálních ekologických nebo migračních krizí? Je to, jak dlouhodobě tvrdím, nejen kvůli způsobu těhotenství a porodu (přes zdání a sebepropagaci pokroku rodičky i děti spíše hromadně a vlastně zbytečně poškozující), které jsou počátkem dalších a dalších vrstev komplikací a patologických vývojových odboček tvora, jenž byl původně předurčen, už kvůli sociálnímu nastavení skupinového života homo sapiens, aby přežil protože byl soucitný a schopen empatie? Zaspekuluji si na téma výchovy dětí (ale i dospělých) ke klidu a míru (ano, narážím na buddhistické a jógínské metody výchovy k duchovnosti), omlouvám se za délku blogu a zvýšený nárok na čtenářskou kompetenci, a navíc naznačím několika tazatelkám, které připouštějí že mají strach (ze změny sebe sama), přitom se ale obviňují jen z lenosti, jak moc to na individuální, ale i celospolečenské úrovni, souvisí spíše s egem.
Odborný časopis Infancy publikoval v roce 2013 studii o pro-sociálním chování u malých dětí a motivacích k němu (čerpám z jednoho ženského blogu). Shrnuje starší poznatky, například že už ve věku čtrnácti měsíců se děti dokáží vcítit do emocí jiných – mají schopnost empatie. Dokáží také projevovat sympatie k lidem, kterým se stane něco zlého, a pokouší se jim rovněž pomoct, potěšit je, uklidnit. Samozřejmě, jen pokud yly optimálně tedy přirozeně porozeny, ihned neodneseny od matek, a tedy cítí péči a lásku a také vědomou pozornost především matky (jenž je neodkládá do postýlky, kočárku, aby sledovala televizi, nebo je nekojí v levé ruce, zatímco pravou ťuká na klávesnici notebooku – její pozornost je nikoliv u dítěte, což ono cítí, ale na obrazovce televizoru nebo monitoru počítače).
Jak vyplyne níže, ne náhodou zde připomínám (těm sečtělejším) špatně přeloženou, ale i tak nesmírně důležitou, protože rutinní myšlení převracející knihu Jean Liedloffové o tom, jak vychovávají své děti příslušnice jednoho jihoamerického indiánského kmene: tamější maminky mají své dítě buď neustále na sobě, anebo se mu do jeho objevitelských cest a aktivit nepletou: jen jsou, z povzdálí, přítomny (dítě to samozřejmě dokonale ví a čerpá z pocitu propojenosti s matkou bezpečí a pozitivní vztah k životu vůbec).
Ve věku osmnácti měsíců děti dokáží projevit soucit dokonce i s lidmi, kterým se stalo něco negativního, ale, a to je pro západního člověka záhadné překvapení, neprojevují při tom žádné emoce, nepláčou, nemračí se… Jinými slovy, děti nepřemýšlejí, zajímá je jednoduše jen to, zda má někdo problém. A podle toho pak jednají…Potřeba pomáhat a starost o ty, kdo nějakým způsobem trpí, vychází v raném dětství z našich vnitřních pohnutek. Není to primárně okolím vyprovokovaná či naučená schopnost. Rodíme se tedy, přes celou druhovou historii nezbytné agrese, i co se týká skupinové spolupráce daleko lepší, než odborníci (včetně porodníků a pediatrů) připouštějí.
Výzkumníci v pokusu zjistili, že děti se orientovaly se na nápravu chyb, ne na sebe. Další výzkumy ale zjistily, že oceníme-li děti, které někomu pomohly, šance, že to udělají nezištně znovu, klesne! Přestanou se totiž orientovat na pomoc ostatním (právě) proto, že je pochválí…
A tady je jádro pudla, tedy přesněji prapůvodní počátek egoistického, rozuměj, přehnaně individualistického zaměření většiny dnešní lidské civilizace. Jak v tom kladném, tak ale i v tom záporném smyslu: všichni diktátoři a vojevůdci vedli války kvůli chybějícím nebo nefunkčním matkám, milenkám a ženám. Za pochvalu ženy (milenky) by i dnešní politici udělali cokoliv (a když se jim ocenění nedostává u žen, hledají ho ve straně)… Připomínám, že buddhista podniká ne proto, aby zvítězil (nad konkurencí, kontrolními úřady i hejlem konzumentem, bez ohledu na sociální či ekologické následky), ale aby pomohl sobě i jiným na Cestě k poznání, aby se něco nového naučil a stmelil komunitu (viz Malé je hezké).
Důsledky jsou zřejmé i výzkumníkům: V šesti letech věku (znám ale dnešní už čtyřleté holčičky, které mají oba rodiče, ale především tatínka, takto omotaného kolem prstíku) pak příčinou ochoty pomáhat začíná být ego, kterému dělá dobře pochvala. A tak to pokračuje v dospělosti. Dospělí mají větší tendenci spolupracovat a pomáhat za předpokladu, že mohou očekávat kompenzaci od těch, kterým pomohli, nebo pokud předpokládají, že tím zlepší svůj sociální status. Tedy, systematicky v dětech (a v sobě samých) pěstujeme a odměňujeme téměř výhradně ego a sobeckou racionalitu, nikoliv třeba právě dnes tak žádané a potřebné pravohemisférové, rozuměj, tvůrčí myšlení a jednání (na základních školách se u nás dnes už téměř nezpívá, zkracuje se počet hodin kreslení, vymýšlí se jednodušší písmo pro vvšechny atd.).
Naznačuji, že (tak jako porodníci v porodnicích u tak vzácného optimálního přirozeného porodu, a učitelé u adeptů na duchovní Cestě), maminky by dětem měly poskytovat (kromě dostatku stimulů) hlavně bezpečné zázemí, a pak už raději nezasahovat (jako uměly a stále ještě snad umí indiánské domorodky, přesněji matky domarodky). Důvěřovat evolučním instinktům a nechat děti (duše) rozvíjet se, aniž by jim dospělí vnucovali své dospělácké představy o tom, co si myslí že by děti měly dělat a jak by se měly chovat (viz níže). Dětem se do osmi let (a pak v etapách i v pubertě a dále) mozek stále vyvíjí a např. nedokáží porozumět principu příčiny a důsledku – složitě něco klukovi, který spadl do louže, vysvětlovat, je nesmysl. A tak jde, jak vidíme už pár tisíc let kolem sebe, v každé další porody poškozené generaci stále více jen o kultivace ega (s nezvládnutými emocemi omezené racionality).
Pozor tedy, mé oblíbené chválit, chválit, chválit platí jen u nás, a pro děti do dvou let, a posléze, v současné éře neustálé kritiky všeho a všech, pro puberťáky a pro dospělé (v přefeminizovaném školství upozaděné a následně, pokud nedělají nějaký aktivní či kolektivní sport, bez rituálu přechodu nerozhodné a málo mužné) muže. Naznačuji, že naše běžné a tradované způsoby výchovy a vzdělání učí kromě zbytečných informací většinově spíše sobectví: ve škole se děti učí spíše vyhovět paní učitelce, ne se naučit učit a myslet. A u špatně porozeného agresivního násilníka vlídné slovo či omluva, jak vědí dnešní učitelé, rozhodně nic nezmění.
Víte, nebo dokážete připustit, co chci naznačit? Poněkud vám to popletu ještě víc: to, co před třemi lety radila českým ženám Naomi Aldortová, tedy spíše nechválit, zase platí spíše jen v USA (v zemi silných individualit). Má (ve smyslu výše naznačených výsledků zmíněné studie) intuitivní pravdu, když tvrdí že chválení (dětí) ničí sebeúctu a je druhem manipulace, že učíme děti být závislé na mínění druhých lidí, a také že tento přístup vnáší do života (chválených dětí) nejistotu… jen jsme ji tady chápaly(i) poněkud jinak.
A že je téma jaksi ve vzduchu, potvrzuje i jakási pomyslná druhá strana téže mince, jiný důsledek toho, co naznačil zmíněný výzkum: Vypadá to, že jsme jako rodiče čím dál více místo do lásky skutečné, která je spojena s tím, že je potřeba někdy chtít po dítěti, aby udělalo to, co chce rodič, byť ono chce něco jiného tlačeni do lásky opičí, napsal ve svém blogu právník Andrej Ruščák. Naše současná posedlost dětmi ovšem škodí samotným dětem; bereme jim možnost si přirozeně hrát, bereme jim fantazii, svobodu, kterou jsme sami měli, když jsme vyrůstali, jakož i šrámy, které nás to stálo; to všechno ve jménu jejich údajného bezpečí. Udělali za posledních pár desetiletí několik hrubých chyb. Jednak jsme přijali za svou logiku, že dítě je v podstatě jen malý dospělý, ale protože vidíme, že je slabší, chceme ho chránit. Druhou chybou je naše společenská posedlost bezpečím za každou cenu. Dítě se musí potkávat s nebezpečím a rizikem, protože pokud si na něj nezvykne v dětství, nebude se s ním umět vypořádat v dospělosti. Třetí velkou chybou je náš nezdravý vztah k dětem jako kategorii. Naše společnost začala děti (také i díky tomu, že u nás není zakázána reklama výrobků pro děti) uctívat.
Hm. O zbytnělé a nám i společnosti vládnoucí ego (a následně dnes tak sofistikované umění vyrábět další vlastní vrstvy matrixů v matrixech) jde tedy v tom i onom případě až v první řadě. Zbytnělé soutěživé ego (v případě kuřáků na druhou) dnes vládne i ženám v třetí generaci císařských řezů (nebo epidurální analgezie atd., tedy vypnutí přirozených hormonálních produkcí): tyhle oběti obětí ztratily vrozený mateřský cit a pěstují, po vzoru mužů, ega.
Přidám i jeden subjektivnější český důsledek: když si současný mladý muž (nebo dnes dokonce stále častěji žena), jenž má dost peněz a možností užívat si života, včetně stále nových vztahů, přizná, že jeho či její niterná nespokojenost stojí a padá se strachem se niterně změnit, obvykle se viní spíše jen z lenosti (nebo z dnes moderní prokrastinace), ale ať dělá co dělá, řešení nenajde: protože se bojí postavit svému strachu, rozuměj, egu! Co když je ale Lenost jen fígl ega jak omluvit a zakrýt původní strach? Moudrý člověk nebojuje s leností.
Skutečný problém je ten fígl ega. Proto stále opakuji, že vše řeší jen skutečná (v následných třech přirozeně porozených generacích zvládnutá) praktická duchovnost, nikoliv novoroční předsevzetí či různá usnesení vlád a média plná negativních zpráv.
Nicméně všichni jsme (ti jakž takž slušně porození) přece jednou byli hodnými a empatickými dětmi. Neřešili jsme strach, předsudky ani kompenzace. Snad to stále musí být někde v nás… Jen se (třeba při pohledu na dokumentární záběry nekončících davů mokrých a hladových uprchlíků snažících se dostat do bezpečí) rozvzpomenout. Jen je třeba pokusit se zachytit tenké vlákno pravdy a reality někde pod nánosy kulturních nedorozumění (a celých generací nevědomého posilování ega se všemi tak viditelnými negativními důsledky) a pokusit se ten další dnes už téměř globálně gordický uzel postupně rozmotat. Jinými slovy, nejsme vrozeně zlí, jsme jen nadmíru egoističtí (protože to všichni od tří let svého věku celé generace, i když ne vědomě, pilně trénujeme).
