Zatímco poslední dobou stále více traumaticky porozených lidí nestíhá žít teď a tady přece jen poučeněji (děláme stále stejné chyby, respektive přes vědecká a psychologická zjištění, potvrzující moudrost dávných duchovních učitelů, se z nich nedovedeme poučit), přece jen roste počet těch, kterým došlo, že žijeme spíše iluze o tom, co je a bude (na základě mozkem cenzurovaných a emocemi zkreslených vzpomínek na to, co bylo). A také že si budoucnost, vteřinu po vteřině, z přítomnosti (v tom dobrém dnes spíše jen jako z nouze ctnost, v tom špatném jako nevnímaný následek všech nevědomě přehlížených příčin), vytváříme sami. V rámci jakési opakovací lekce naznačím, že při řešení nejde o něco nemožného, ani o nějaké návazy a bobonky (staročesky kouzla a čáry), ale o prosté přehození výhybky, nebo znaménka (z člověčího goggle mínus na google plus), a soustavnou vytrvalost.
A že adeptovi praktické duchovnosti (rozuměj: umění najít a efektivně využít svých potenciálů) značně pomůže pozitivní myšlení – a nejen náhrada slova problém za slovo radost, ale i slova znouzectnost za slovo budouctnost. Jsme totiž zatím neschopni připustit, že nejsme, co si myslíme, že jsme (a že a jak moc nás tzv. rozum klame), přičemž staří Indové (a šamani) o iluzornosti toho, co a jak vnímáme, tušili, a vědci to koncem minulého století jednoznačně prokázali: svět je iluze, mája, matrix. Jinými slovy, těch několik moudrých tuhle fiktivní skutečnost (chcete-li, pravdu) dávno zjistilo (většinou náhodou, nebo díky nějaké zdravotní či životní krizi), ale ať ti soudobí křičí sebehlasitěji a píší sebevíc, nikdo z (mlčící a vezoucí se) většiny je neposlouchá (a když, tak jim nevěří). A tak pracně a pilně a omylně budujeme své hrady z písku, a skutečný (a vzhledem k narůstajícímu počtu a intenzitě všech možných krizí stále potřebnější) pokrok nikde…
Cykličnost vývoje lidské rasy (dva kroky vpřed a tři zpátky), kterou optimista vnímá jako sinusoidu (a staří Indové o ní věděli, např. ve svém učení o jugách, přece jenom víc) stojí a padá i na tom, čemu se říká zlo (nebo jeho formy, například závist, zloba, žárlivost, respektive pudová agresivita). Evolučně jsme stvořeni pro boj o přežití a život a tlupách maximálně o 40 členech, jenže kultura a technologie až neskutečně urychlila všechny ty obvykle téměř geologicky dlouhé procesy (ve společnosti i v našich mozcích), a tak už jen abychom jako rasa přežili, měli bychom se změnit (začít bychom mohli třeba tím, že si začneme klást jiné otázky): opakuji, všichni budeme muset být daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec.
Vynálezem porodnictví (rozuměj, špatně porozený a tedy niterně nejistý, spíše překotnou racionalitou a vidinou výdělku poháněný leč emočně pubertální porodník se arogantně plete přírodě do řemesla), ale také knih, kalkulaček a počítačů, jsme stále poškozenější, ztrácíme paměť a hloupneme. Přesto, že roste počet studií, prokazujících, že například (viz mnohá zjištění prenatálních psychologů) několik málo procent poškozeně porozených jedinců terorizuje celou společnost (a my vymýšlíme všechny ty zámky a trezory a podvojné účetnictví a piny a hesla kvůli nim), a že už víme, že špatně porozený (nebo úrazem hlavy v raném dětství postižený) hoch bude nevyléčitelně puzen k agresi a násilí (aniž s tím může on sám cokoliv udělat), a přestože v porodnicích, školách a věznicích produkujeme zástupy budoucích podvodníků, psychopatů, násilníků, tedy sebereflexe a empatie neschopných lidí, nejsme schopni s tím cokoliv udělat.
Přitom už ale víme, že by stačilo nerodit traumaticky, nevychovávat a neučit tresty, a ty, kteří už tu, poškozeni, jsou, začít učit jíst, myslet a žít pozitivně, a zvládat metody vedoucí k praktické duchovnosti: naučit je (nás) být zdravý a šťastný. Jinými slovy, v rámci strategie znouzectností (kdy zatím vymýšlíme a vynalézáme jen další sofistikovanější varianty, jak napravit, co bylo poškozeno, jak tedy vyrábět lepší a výkonnější mopy a smetáky, když mléko už bylo dávno rozlito) jsou naše snahy velmi málo platné a cokoliv zlepšující. Naopak, začneme-li od počátku, tedy od početí, těhotenství a porodu (abychom dle sovětského úderníka soudruha Kropotkina nemuseli pokračovat ve vadné práci), a namísto zisku, kariéry či emancipace za každou cenu budeme za ctnosti považovat respekt, upřímnost a osvícené jednání, ve třech generacích změníme svět k nepoznání… a místo ex post znouzectností budeme (vědomě a jako vrcholoví sportovci, stále koherentněji) užívat a priori budouctnosti (rozuměj: tyhle ctnosti, tedy např. nekrást, nezabíjet, respektovat druhé, tu odjakživa byly, ale dnes nad nimi máváme rukou, také protože jsou pracné: nefungují ze dne na den).
Tajenka této životně a globálně důležité křížovky? Už dnes můžeme v sobě a kolem sebe vteřinu po vteřině, začít utvářet téměř (zemětřesení a tajfuny tu budou vždycky) utopický svět a život.
