Když tvrdím, že všechny současné i budoucí (soukromé i nakonec společenské, a zatím neřešitelné) krize vyřeší praktická duchovnost, lidé mávají rukama a pouští tu informaci hned druhým uchem ven. Dopadají jako novináři, když jim Matka Tereza odpověděla na otázku, jak to celé ty roky vydržela, starat se o všechny ty malomocné: Já miluji Ježíše Krista. Novináři si zapsali a odcházeli, ale Matka Tereza na nich viděla spěch a povrchnost, a tak (do)vysvětlila. Vy jste mne nepochopili. Já miluji Ježíše Krista v každém tom malomocném. Podobně lidem, kterým radím staletími i moderní neurovědou vyzkoušenou cestu (Není cesta k duchovnosti, duchovnost je Cesta) nedochází, že je k duchovnosti dovede jen celoživotní úsilí v rámci postupné a stále dokonalejší očisty těla i ducha. Kdy jedna disciplína podporuje (jako spojené nádoby) druhou a další, to v tom pozitivním případu. Opačně, pokud je člověk v matrixu, a neví to, ať dělá co dělá, stále jen buduje další matrixy (proto používám termín Hlava XXII). Opět naznačím výhody Cesty a její možnosti.
Podobně jako když maminka nezvládá energií překypující puberťáky, přičemž by stačilo je umístit nejméně do dvou různých oddílů aikida. Kluci přijdou dvakrát do týdne domů dokonale vyskákaní a tělesně zdravě unavení, a navíc, naučí se padat, prohrávat, chovat se disciplinovaně. Původní často skrývaný úmysl přeprat spolužáka se transformuje ve stav, kdy tváří v tvář agresorovi nakonec není třeba se vůbec prát (a kluci na celý život získávají vnitřní vyrovnanost a klid a ztrácejí inklinaci k agresi). Jinými slovy, na konci výcviku se budou umět dokonale vyhnout nejen té které ráně, ale každému zlému úmyslu soupeře. Aby toho dosáhl, musí kluk a budoucí muž (v tréninku) nacvičit i respekt, slušnost, ohleduplnost, musí se naučit prohrávat a umět ocenit úspěch toho druhého. Původní motivace já mu to nandám se vytratí právě tak jako původní zlost a vztek.
Rituál nácviku jednotlivých obranných postojů a postupů se stane pro tělo i mysl nezbytností (stejně jako rozcvičky, či uvolnění a strečink na konci tréninku), mysl se naučí nebrat si vše osobně, a zjistí jak se dlouhodobě vyplácí být nad věcí… a hlavně trpělivě o něco usilovat. Kluci potřebují usměrnit svou energii… tak jako většina lidí potřebuje zvládnout jednoduché metody (postoje, reakce) nejen v rámci běžných střetů s ostatními (spolužáky a později kolegy či neznámými v davu). Podobně než ke skutečnému a prakticky využitelnému stavu harmonie těla a mysli dojde adept duchovna, nacvičí a pomocí celé řady očistných metod bude uskutečňovat jak cestu, tak konečný cíl (jako když ve stáří najde výhody toho, co mu v mládí připadalo zbytečné a zdržující): umění dosáhnout a potom i být a žít v ideálním klidu a míru. Všechno je sice iluze, ale s těmi pozitivními se dá a má dlouhodobě pracovat – protože důsledky jsou pro tělo, mysl všestranně přínosné.
A kdy se takový postoj (a umění být sebejistě lidský, ale zároveň šaolinsky asertivní) nejvíce uplatní? V chaotických a turbulentních časech, jaké jsou i ty naše. Jistoty a morální zásady jsou ty tam, mlčící většina se pragmaticky stará o to své malé české … Právě teď a tehdy je dobré a výhodné zvládnout umění zůstat v klidu a nad věcí, případně umět poradit. Jinými slovy, zatímco okolní svět spěje k chaosu, rozpadu, nejistotě, a dokonce k válce tam a jinde, k duchovnosti směřující (a tedy na mnoha úrovních již emočně očištěný a nadále se každou další situací učící a čistící) člověk má celou řadu teoretických možností a návodů (zkušeností), jak v té které situaci jednat: nečeká nic, ale je připraven na všechno. Často teď používám slavný kóan: Muž prchá před lupiči, a přepadne přes sráz. Drží se vší silou za kořeny stromů, aby nespadl ze srázu, kde dole v údolí navíc číhá tygr. Otázka mistra zní: Co uděláš? Skutečně odpovědět umí jen osvícený, ale kóan přináší i nápovědu, když pokračuje: Ze srázu visící člověk najednou uvidí zralé červené jahody. Sáhne si pro jednu, a rozkoší až strne: Ó, jaká lahoda…
Mistři i kóany vedou studenty života a realizace vlastních potenciálů k umění žít teď a tady: nebýt oběťmi starých a často nefunkčních programů (zvyků a zlozvyků, nebo chcete-li, iluzí či matrixů). Paradox a Hlava XXII všeobecného diktátu dnes tak vzývaného Rozumu spotřeby tkví právě v tom, že i ty zdánlivě nejčistší úmysly jsou k ničemu, pokud je hodlá realizovat emočně znečištěný a vlastně uspěchaný a tedy povrchní člověk, zvyklý na to, že sem tam něco ošidí nebo zbastlí, něco si nadejde, nebo že se o něho někdo jiný, ať už rodiče, šéf, či stát svými institucemi, postará. Mimochodem, pozná se i podle toho, že mívá noční můry. Čím víc se ale erár stará, tím méně svobody zaopatřovanému zůstane. Nevadí že je zkratka delší, zato je méně pohodlná… Takto dnes porodnice, školy a věznice produkují stále poškozenější výrobky, ještě nedávno bohulibé instituce a banky (nebo mobily, počítače) a internet (a všechny nadnárodní a jiné velikánské firmy) přestaly být sluhy a jsou zlými pány… a v každé další generaci prudce roste počet lidí, kteří jsou přes množství námahy poškozenější, bázlivější, méně svobodní.
Jiným slovy, čím vymakanější technologické hračičky, čím lepší filmy (nejen škváry, ale i Simpsonovi a Futurama a Teorie velkého třesku a další přece jen kvalitnější seriály také fungují jako poslušní idioti), auta, počítače a chytré telefony… tím menší motivace a hlavně tím méně času na práci se sebou samým a svými iluzemi. A pokud už přijde nějaká potenciálně probouzecí krize, a člověk se začne intuitivně poohlížet po něčem zdravějším, vše, co zkusí a čím se začne zaobírat (každá další nová teorie, móda, terapie, i ty tzv. duchovní, tedy spíše motivační, a jen vydavatelstvím vydělávající knihy atd.), jsou jen další makya, další egem sofistikovaně vymyšlené iluze, šidítka skutečně efektivní očisty… na což člověk sám nemá šanci přijít bez často bolestivého a v zásadě obtěžujícího natržení jeho tzv. reality. Ano, je to stále těžší, protože tlaku je víc a stoupá… (viz blog Tahle doba špiní).
V každé generaci ale je malé procentu těch přece jen odpovědnějších, kterým je z principu (od narození) jasné, že tak jako člověk nemůže ovlivnit (a zlobit se na) počasí, nebo kde a jak a komu a do jaké doby se narodil, jediné, co skutečně může ovlivnit, tedy pozitivně změnit, je způsob, jakým počasí, okolí, šéfa, politiky či dobu vnímá. Polopaticky naznačeno, z počátku nebudou smích a radost uvnitř automatické, ale je třeba postupně organismus na pozitivní reakce naučit (doposud byly většinově negativní a tedy stresující) – a po nějaké době bude klid a mír a odpovídající emoce a tedy vnější úsměv a radost (a také neustále nenarušovaný a tedy stále silnější imunitní systém) to, co bude tělo i mysl umět nejlépe. Život bude automaticky a za každých okolností radost, nikoliv problém. Zmokl jsem? Hurá! Šéf mi vynadal? Hurá, nacpal jsem si haru jeho energií! Houby nerostou? Hurá, ušel jsem víc kilometrů po lese a ani mi to nepřišlo…
Celek (zvláště ten globální) nemůže změnit, ani kdyby věděl jak, ale sám sebe člověk může postupně (o)čistit, (z)harmonizovat (rozuměj: vystoupit z bludného kola neřešitelných gordických uzlů) a (na)učit zdravě radostně reagovat i v těch nejhorších časech dnů a týdnů blbců: Hle, jahoda! Ó jaká lahoda! A Hlava XXII nebude (při trpělivé askezi nebo s vedením zkušeného učitele) sám sebe požírající had Uroboros, ale naději skýtající spirála (!). I když občas člověk zjistí, že je (horizontálně) na stejném místě, bude o úroveň výš… (a i když to v tomto životě nebude přímo mýtické extatické osvícení, dostaví se průběžné a stále častější osvícené jednání). Nejdůležitější je přitom zjištění, že je možné (nějak je to v samém zadání mozku člověka): se nakonec vymanit z živočišně instinktivního pasivního předávání genů, tedy, jak ví buddhisté, vysvobodit se z kola samsáry… přičemž, a to je ona pozitivní duchovní Hlava XXII, samsára je nirvána (alespoň pro ty, kteří se umanutě čistili i duchovně). Kolem samá stále horšící se nepohoda? Natrénovaný ví, kde a hlavně jak hledat a vždy nalézat: Hurá! Jaká lahoda!
