Nejen mne napadla otázka, jak by vypadaly arabské země, kdyby islám vzaly kdysi do rukou ženy. Občas naznačuji, co si o tom myslím, a sem tam jsem citoval někoho, jehož názory byly spřízněné. Teď se objevil jeden oficiální, a jeden blogerský (ženský) rozhovor s Benjaminem Kurasem, jenž stojí za delší citace a komentář. Kdysi totiž začal vydávat své knihy v tomtéž vydavatelství, od kterého jsem utekl (viz blog Hrách na stěny), a jednou jsme se minuli v redakci. Vím, že o mně ví. A protože spřízněnost a podstata jeho názorů na ženy a islám (samozřejmě lze předpokládat, že má jako Čech žijící zde i v Anglii daleko více informací než já tady v cele na Smíchově) s mými, občas ventilovanými blogy o ženách i o mladých muslimech (či mýtech o útlaku tamních žen) je neuvěřitelně hlubinná, lze spekulovat, že buď čte mé úvahy na tato témata, anebo jsou jeho názory tak souběžné s mými, až mne to dojímá, a nezbývá než smeknout pomyslný klobouk a prostě jen citovat a připomenout i mé soukromě blogerské pokusy o přece jen jinou než povrchní informovanost.
Ve svých knížkách jsem vyslovil podezření, říká Benjamin Kuras, že politická a mocenská agresivita má něco společného s perverzí sexuálních pudů – přesněji řečeno s mužským sexuálním egoismem, pro nějž je sex jen zdrojem vlastního uspokojení bez ohledu na potřeby a tužby ženské. Potvrdil mi to i dánský psycholog a sexuolog Nicolai Sennels, který jednu dobu působil jako vězeňský psycholog a studoval psychologii muslimských sexuálních násilníků. Z toho dostal nápad prostudovat si Korán z hlediska sexuologického a nalezl tam řadu příčin dnešní mužské islámské agresivity a krutosti. Na rozdíl od Bible, která stanovuje v sexuálních vztazích různé formy zdrženlivosti a sebekázně, Korán schvaluje znásilňování a sexuální zotročování žen z poražených etnik, pedofilii (což tehdy znamenalo sex s dívkami předmenstruačního věku) a dává mužům volnost oddávat se bez omezení jakýmkoli sexuálním choutkám s výjimkou sexu s ženou jiného muslima.
Ano, také si jako Kuras (který to ovšem tvrdí, jak se říká na plnou hubu) myslím, že jakýsi niterný pocit viny za neschopnost krotit vlastní choutky pak (mnohý muslim) přenáší na ženy, které si potřebuje zahalovat, aby ho nerajcovaly, vinu za znásilnění přenáší na ženskou „nestoudnou provokativnost“ a podobně. Když k tomu přidáte povolené víceženství, vycházejí vám na každého „úspěšného“ muslima se čtyřmi ženami tři muži neúspěšní a zamindrákovaní, sexuálně nevyžití, nadržení, frustrovaní, destruktivní a nabití vztekem. Navíc jim ještě zakážete alkohol a všelijaké „neznabožské“ formy zábavy – a taky sex homosexuální – a máte tu obrovskou potenciální armádu zuřivců. Teď jim k tomu ještě slíbíte, že dobýváním nepřátel si mohou získat sexuální otrokyně a i když ve válce padnou, v ráji na ně čekají sladké panny. A máte z nich armádu nebojácnou a neporazitelnou, protože se vnímají jako vítězové za každých okolností – bez ohledu na to, zda v boji zvítězí nebo padnou.
Jak by to tedy vypadalo, kdyby i v arabských muslimských zemích vládly ženy? Západní feminismus se dopustil fatální strategické chyby právě tím, že by měl muže „přebít“. Ve svých dvou extrémech se na jedné straně chtěl mužům vyrovnat, konkurovat a vítězit (profesně, finančně, mocensky), na druhé straně je začal nenávidět, bojovat proti nim, podrážet je. Místo aby se učil, jak muže ochočit, aby si zachovali svou přirozenou klukovskou tvořivost a hravost, aniž by měli potřebu být agresivní a aniž by z toho měli mindrák, který pak agresivitou potřebují kompenzovat, tvrdí Kuras, a souhlasím i s jeho dalším tvrzením: Mužsko-ženské vztahy musí být společná hra, ne boj. Jakmile v nich jeden chce vítězit nad druhým, oba prohrávají.
Mí čtenáři a hlavně mé čtenářky si jistě vzpomenou, kolikrát jsem brblavě vyčítal tzv. bitevním kočkám (ale i obětavým matkám bafuňářkám z těch několika celé roky se scházejících a organizačně zdatných aktivistek na podporu přirozeného těhotenství či případnou právní pomoc těm nešťastnicím, které padly do pastí českého totalitně právnického guláše) že bojovat s porodníky je kontraproduktivní (a samy bojovnice požírající) nesmysl. I Kuras totiž ví, že muže lze zpacifikovat a podmanit si ne poučováním a výčitkami, nýbrž chválou za každou drobnost, kterou udělá z vašeho hlediska správně. A když něco udělá blbě, neříkat mu „tohle jsi udělal blbě“, nýbrž „udělals mně velkou radost, když jsi to tehdy udělal tak“. Muž bez chvály je jako ryba bez vody. A všechno, co po něm chcete, nastavit tak, aby se mohl těšit iluzi, že je to z jeho vlastní vůle. Připomínám své rady muže (syny ale i manžele) raději hladit a chválit, chválit, chválit.
Už jsem kdysi kdesi naznačoval, že naše dnešní představy o tom, že stačí jen nahradit patriarchát za matriarchát, a bude po problémech, jsou zcela naivní. Matriarchát totiž nebyl pouhý opak patriarchátu. I Benjamin Kuras to ví a dovozuje: Ženy islám ovládnout nemohou, protože jim to islám (na rozdíl od křesťanství, judaismu nebo buddhismu – a samozřejmě taky humanismu) všemi prostředky znemožňuje. Slovo islám znamená „poddání“ a tím je poddání muže Alláhovi a poddání ženy muži (vedle poddání nemuslimů muslimům). V západní emancipaci žen vidí islám pro sebe (rozumějme pro muže, potažmo pro Alláha) největší hrozbu, a proto taky západní civilizaci tolik nenávidí. Jestli ženy někdy islám (přesněji řečeno dnešní islámské země) ovládnou, přestane to být islám. Málem se to kdysi podařilo v Pákistánu za vlády Benazir Bhuttové, ale zvrtlo se to zpět, protože tamnímu islámu hrozilo poženštění, čili zmírnění.
Kuras jde ve snaze vysvětlit (především politikům) některé další pro nás nepochopitelnosti (já tomu říkám nepoučitelnost Západu), a také naivní představy o možnostech zvítězit nad tzv. islámským státem a terorismem, dále, než je v našich mediálních krajích zvykem: V domnění, že se poučujeme z historie, studujeme minulé války a domníváme se, že ty nové se budou bojovat stejně. Jenže každá ta nová válka se proti nám bojuje jinak, takže než si všimneme, že se nějaká válka proti nám vede, už ji prohráváme. A jaksi jednou ranou objasňuje i další oblast vzájemných nedorozumění, tedy kam se vytratilo tzv. mužství nejen českých mužů (zatímco já psával o vlivu feminizovaného školství, ve kterém učitelky zakázaly klukům běhat o přestávkách po školních chodbách a prát se, i když to myslely dobře, protože jim nikdo neřekl, že kůže dívky či ženy je desetkrát citlivější po celém povrchu jejich těl, takže zatímco ji by naražená holeň a modřina bolela celé dny, kluk se zvedne, nasliní si odřeninu, a běží dál: jeho to nebolí!), když totiž tvrdí, že:
Mužství západní civilizace se vymlátilo ve dvou světových válkách. Od té doby se celý Západ „zženšťuje“. Zapomněl, že chce-li mír, musí být připraven si jej bránit a nahánět nepřátelům strach. Jakmile povolí, stává se kořistí. Západ se prakticky odzbrojil zrušením branné povinnosti (oné přirozené touhy chránit) a pokračuje v tom dalším chystaným zákonem EU na omezení práva vlastnit zbraň.
Zatímco píši a naznačuji, že vše by (i když až ve třech generacích) vyřešily především přirozené (a orgasmické) porody, a z toho vyplývající objev přirozeného, hlubinně soucitného a tedy měkkého, zatím většinou jen skrývaného ženství s jeho netušenou silou věci pozitivně měnit, ani Kuras na blízké řešení (výše zmíněných mužsko-ženských ale i islámských neporozumění a tedy zbytečných střetů) nevěří: na zboření mýtů a nějaké řešení si ještě budeme muset nějaký rok počkat a zažijeme při tom hodně bolestí. Mimo jiné taky proto, že už půl století se snažíme žít bezbolestně. Bez sebeukázňování, sebeomezování a sebezlepšování. A tím taky bez sebezáchovy a sebeobrany, s čímž také bezvýhradně (jako duchovní učitel mnoha studentů, kteří se ne a ne dostat přes jakousi česky línou a ve srovnání s životem migrantů luxusní pohodlnost) souhlasím.
Jestli znám nějaké jiné řešení? Hned po Novém roce jsem si na Vltavě v sobotu dopoledne s chutí poslechl reprízu deset let starého rozhovoru Pavly Jazairové Český blízký východs velmi dobře česky hovořící Palestinkou, která se narodila a základní školu vychodila v Betlémě, ale pak s rodinou přijela do Prahy, a vystudovala komparatistiku (hovoří plynně arabsky a česky, ale také anglicky, německy a trochu čínsky). Její názory, přehled, tolerance, schopnost vyjádřit se a rozumně a nekonfrontačně pojmenovat třeba rozdíly mezi arabskou či českou školou, arabskými a českými muži, ale také se zvonivě rozesmát při vzpomínce jak ji jednou jeden český hoch pozval do cukrárny, ale pak si zmrzlinu nechal zaplatit (což by arabský hoch nikdy neudělal), by se měly tesat do kamene a nechat povinně studovat všechny nejen české politiky. Se slzami dojetí v očích jsem si musel také zapsat, co řekla jiná mladá žena, syrská křesťanka, na otázku, co jí vadí na českých ženách: „Jsou bohužel často tak emancipované a okolnostmi hnané ke kariéře, že se nenajdou jako ženy“, a stýskal si, že všechny ty emancipované české bohyně odmítají slyšet, jak skutečně sebevědomě (a tedy i pro nás nadějeplně) žijí mnohé ženy v mnohých arabských státech.
Naznačuji, že by pro začátek a základní informovat o tom, co se skutečně děje a co je možné změnit, stačilo naslouchat mnohým na Západě vyrostlým a vystudovaným mladým (západním luxusem a překotnou českou emancipací nezkaženým) Arabkám a muslimkám, ať už ze smíšených manželství v mnohých západoevropských ale i z českých humanitárních či společenských organizací, tedy třeba obětavé lékařky (bez hranic) či charitativně se angažující dobrovolnice, které neokecávají, ale rovnou žensky vlídně pomáhají, kde je třeba.
Svět podle těchto žen by zcela jistě byl, když ne rovnou dokonalý, tak k rozumnému řešení směřující.
