Když jsem v roce 1979 v Tokiu uviděl a ťukl si v prodejně hudebních nástrojů na steel drum, hned jsem věděl, že tohle je jedna z těch věcí, která nejen mně změní život. Podobně když mi v polovině 80. let min. stol. Milan Čechlovský, se kterým jsem si kdysi zahrál na český gong v Národní galerii, poslal z emigrace v Německu fotku se stánkem, na kterém jeden Němec prodával něco, čemu se později začalo u nás říkat tibetské mísy, a souběžně s tím i nahrávku příslušného zvuku na ně na kazetě: hned jsem věděl, že tohle je nástroj a zvuk, který se mi občas zdál, a pomocí kterého bych možná mohl ty zatím nevěřící přesvědčit, že hudba je něco daleko víc, než jen notový zápis, a že ji může dělat každý, nejen ten (vy)studovaný. O tom, že krize je šance a každý průser se dá přetavit v zisk a radost, že časy se tak zásadně a rychle (z)mění (i když to líným dlouho nevydrží), a nejen v oblasti hudebních nástrojů, a že to budu já, kdo přinese radostnou zvěst, že Zvuk je Cesta, se mi tehdy ani nesnilo.
O tom, že jakýsi navždy platný diktát konzervatoristů (a dechovkářských páprdů), že hudba je jen ta vážná či povolená lidová, že (povolené) hudební nástroje jsou jen ty již existující, tedy například smyčcové (posledním vynálezem byl saxofon a hudebním stylem jazz a blues, forma protestu vykořisťovaných černochů), že zpívat může jen Beno Blachut či Jožka Severin, že skládat hudbu mohl jen Smetana či Dvořák (a Beatles hráli jen na tři akordy, takže nejsou hudebníci), a extatický zážitek z hudby je buržoazní a náboženský nesmysl, stejně jako kybernetika, přestal platit rockem, a také vznikem steel drumu, objevem didžeridu nebo zážitkem z alikvotního zpěvu… o tom se mi tehdy ani nesnilo.
Když jsem v 60. letech min. stol. začal hrát na kytaru písničky Beatles (které jsem ilegálně večer venku s kamarády poslouchal z Rádia Luxemburg a Svobodné Evropy, z tehdejšího převratného vynálezu, tranzistorového rádia na baterky), a počátkem 70. let si koupil v bazaru bicí soupravu a o rok později už celé hodiny ve zkušebně na Hagiboru v improvizačním transu doprovázel kolegy při prvních nesmělých ale o to nadšenějších pokusech zahrát boogie či blues, byla to možnost být svobodný… a revoluce, o jaké se mi ani nesnilo. Nezměnitelná a cenzurovaná realita byla natržena, a už se to s těmi všemi, co jim srdce zkameněla, i když hráli hudbu, začalo hrnout… Objevil jsem trans v indické klasické hudbě (pořídil si indické bubínky tabla) a pak, abych mohl hrát jinak, založil Amalgam, a o pár let později začal sbírat materiál pro knihu Tajné dějiny hudby, ve které jsem použil citát pána, který se jmenoval John Cage: Když jsem začal skládat hudbu, myslel jsem, že tím pomůžu sociální revoluci. Teprve později jsem zjistil, že tak pomáhám i revoluci duchovní.
Když jsem v roce 1989 v Amsterodamu uviděl na nároží sedět vlasatce, který nehrál na kytaru, ale na podivnou rouru, jejíž zvuk mne (jako návrat k podstatě hudby) uhranul, hned jsem věděl, že tohle je další krok správným směrem k hravosti a nikým neomezovaným objevům, a že budu jednou umět hrát a právě pomocí zvuku didžeridu třeba uvolním i ty nejmaterialističtější manažery a ředitele konzervatoří. O pár let později jsem zorganizoval první týdenní kurs hry na didžeridu (který vedl spolu se svým tehdejším australským přítelem Ianem Woodem dnes nejlepší evropský hráč Ondřej Smeykal). A s přítelem Romanem Bendou jsme koncertovali, a zájemcům pak po sametu (s Romanem Ludvíkem) vozili z Düsseldorfu nejen ony nenaladitelné (jak se ošklíbali symfonici!) ale hudbou sfér znějící mísy, ale i CD s hudbu new age a… steel drumy. To už jsem objevil i zpěváka manter Henry Marshalla a začal s ním zpívat a učit Čechy zpívat mantry (rozuměj: znovu po padesáti letech je rozeznít). O tom se mi ani nesnilo.
Tam také, u Jörna Raecka (onoho Němce z fotky u stánku s mísami), jsem poprvé uslyšel i alikvotní zpěv, a právě on tehdy poprvé u nás ten zázrak předvedl překvapeným Plzeňanům. Byl jsem z těch dávných ale právě proto tak účinných nástrojů a vokálních technik (naučil jsem se i mručet jako tibetský mnich) tak nadšen, takže jsem o jiné hudbě vydal i dvě velké knihy (Tajné dějiny hudby a Hudba jinak). A ztuhlým konzervatoristům vyprávěl vtipy, například jaký je rozdíl mezi slavíkem a vrabcem (žádný, slavík je vrabec, který absolvoval českou konzervatoř). Pouštěl jsem pak jinou hudbu celé roky nejen na seminářích, ale i na různých veřejnoprávních rozhlasových stanicích (kde jsem měl zakázáno ji více komentovat). Marně jsem sice amatérům ale i konzervatoristům vyprávěl, že naše západní hudba neladí, ale tu skutečnou lze uslyšet právě ve zvucích didžeridu, tibetské mísy, nebo v alikvotním zpěvu v kostele při zpívání obyčejné samohlásky ááá, ale ani v těch nejdivočejších snech se ni nesnilo (čímž jsem rozesmával nevěřící důstojníky StB při výsleších), že v Česku budou vegetariánské restaurace a bufety, že jóga bude běžná, v obchodech s potravinami se bude prodávat tofu, že koncerty world, new age, ale i indické hudby a manter (stačí přestat vyvádět, klid a mír je rázem zpět…) se budou poslouchat na obrovských letních festivalech, že tisíce mladých budou extaticky bubnovat na africká džembe, a stovky jich budou chodit poslouchat a učit se alikvotní zpěv… a že na steel drum budu nejraději hrát v (ač ne katolických) kostelech.
Ještě před sametem a dekádu po něm byl tento původně z barelu od nafty vyklepaný nástroj plný alikvotních tónů velmi drahý a neskladný. V Radotíně se jej pokusil marně vyrobit Michal Sodja, jinak všeuměl, vyrábějící první kopie afrických bubnů. Vida, dnes už i v Česku existuje řada šikovných nadšenců, kteří se jezdí učit hrát na džembe do Mali a kurzy hry na tyhle bubny jsou běžné. A jiní šikovní majitelé zlatých ručiček vyrábějí mnohem snadněji přenosnou a přece dokonale znějící současnou variantu steel drumu, kterému říkají třeba hang nebo sun drum.
A že mladý muž z východní Moravy (!)vynalezne a kromě didžeridu začne vyrábět své unikátní, nikde na světě se jinak nevyskytující zvukově terapeutické a duševně povznášející nástroje, to už bylo a je nad všechny fantazie. Jinými slovy, celých těch čtyřicet let jsem umanutě hledal a nalézal cesty, jak se zbavit nátlaku režimu a systému, který ostříhal dohola každého vzpurného chlapečka, a cenzuroval každou jemu nepohodlnou informaci (třeba že hudba je víc, než nám říkají, a taky že rodit se dá orgasmicky). Snil jsem o tom, že se dá se vymotat z pasti jazyka a rozumu, a vytvořit alternativní, svobodně znějící svět: zázrak, ono se to na individuální úrovni nejen mně, ale i mnohým dalším, podařilo. A o tom se mi ani nesnilo.
Ale už mi to dochází: byl jsem se teď totiž po nějaké době podívat v centru Dajána, kde nabízejí zvukové lázně, desítky minut šumějící deštné sloupy (velké varianty deštných holí), hliněné sférické píšťaly (moderní varianty prastarých peruánských píšťal, viz předchozí foto), africké bubny a různé malé a pohodlně přenosné verze steel drumů (fotografie sun drumu). Hurá. V takovém počtu a kvalitě jako v Dajáně (v jakémsi koncentrovaném centru toho, oč jsem se celé dekády snažil) totiž nikde jinde nenajdete tolik tak efektivně niterně transformativních nástrojů, jako právě tam. Jenže číst o tom je právě tak k ničemu, jako si číst jídelní lístek (zen odjakživa tvrdí, že čtením o koláči se nenajíš, a můj kóan, kterým jsem svého mistra přesvědčil, že už jsem pochopil, zněl: Jaký je zvuk bubnu?). Kdo totiž, i tady u nás ale i v tomto čase chaosu, tyhle nástroje jednou zkusil a zažil, už ví, co je za hudbou. Tož tak. A o tom se mi ani nesnilo.
Dodatek toho, kdo se celý život snaží o dokonalost: a o čem ještě se mi nesní? O tom, že autor hudby bude zaplacen víc než úředník a OSA, a autor knihy bude zaplacen víc než její tiskař, skladník nebo prodavač, o tom, že české konzervatoře se cele otevřou mladým a jiným než šedivým profesorům (včetně cizinců z Indie nebo Afriky), a že povolí studentům hudby a muzikoterapie (ale i studentkám porodnictví) citovat z mých knih. Také o tom, že veřejnoprávní rozhlas nebude recyklovat třicet a více let starou popinu, a na druhé straně soukromé stanice nebudou omílat kýč, o tom, že dobří a úspěšní tvůrci čehokoliv budou společensky uznáváni (přinejmenším jako v Británii či Francii) a stát bude do toho, co nás jediné přežije (tedy nikoliv politici a ministři), tedy do umění, investovat víc než do úředníků a vojáků. O tom, že děti se budou rodit jako doma a orgasmicky, a i emancipované těhotné to pak budou šmahem vyžadovat (a pojišťováci a stát rádi platit, protože zjistí, kromě zdravotní výhodnosti, že přirozený a přinejmenším ten třetí porod je Cesta ke štěstí, zdraví a duchovnosti), o tom, že nejen hudbě se bude učit hrou a pochvalami (a učitel bude pomocník a kamarád asistent), a také o tom, že zvukaři budou muset pravidelně chodit na kontrolu sluchu a na festivalech a velkých koncertech nebudou zvučit folkové duo z Palestiny jako Led Zeppelin. Že světová ekonomika bude ta buddhistická.
A že si průvody úředníků budou v poledne a po práci chodit do dalších Daján zameditovat zvukem a užít současných tělu a mysli tak příjemných ale zároveň potřebných nástrojů, dokazujících, že hudba je lepší než slova, protože je přesnější a mnohem více harmonizující než slova… a potkají tam skutečnou hudbu, vnímanou srdcem, nejen rozumem. A že se konečně začne brát na vědomí fakt, že hudba a ticho jsou stavy vědomí… a že jak lidské tělo, tak celý vesmír zpívá.
P. S.: V rámci workshopu na České transpersonální konferenci v Národním domě na Vinohradech v Praze v sobotu 23. dubna od 14. 00 pomůžeme zájemcům zažít a ozkoušet si některé zmiňované transformativní nástroje (viz ctk2016.cz).
