O tom, že je s českou společností (školami, porodnictvím i českými emancipovanými ženami) něco (zbytečně) špatně píši již hezkých pár roků. Teprve teď, když už je poněkud pozdě, začíná reagovat i zábavný tisk. Hlavní téma obrázkového týdeníku (Reflex 9/16) Supersvobodné matky (nechtějí muže, chtějí spermie) je už asi dostatečně šokující, a tedy mediálně vděčné. Několik novinářek a socioložek komentuje výsledky zatím nepublikovaných výzkumů, které si, zvláště pokud jde o důsledky, princezny a emancipované bohyně za rámeček nedají. Opakuji: z toho, že (nejen) na má slova dochází, radost zrovna nemám. A tak ocituji, okomentuji, přidám varování jiného muže, a na závěr se pochlubím vzácnou, protože ojedinělou pochvalou.
Rok od roku roste počet svobodných matek. Desetina z nich si dokonce život bez tatínka dítěte naplánovala. Obstarat si dítě už není pro osamocené ženy nepřekonatelný problém. Nastupuje první generace mladých mužů, kteří vyrůstali bez mužského vzoru v rodině, a první silná generace žen, jež mohu následovat vzor emancipovaného života svých matek… V roce 2013 bylo u nás 39 % svobodných matek, a přidáme-li k nim ty, které žijí nesezdané (na hromádce), bylo by to 50 %. Netušíme, co to se společností udělá, píše socioložka Simona Weidnerová v článku Kam ti muži zmizeli.
Série článků je uvedena citátem: Ženy čím dál tím méně potřebují muže, snad kromě aktu početí, a kromě jiného i konstatuje: V matce přírodě to nějak drhne. Nějak se nedokáže vypořádat s úbytkem testosteronu u tloustnoucích pánů tvorstva, neumí ohlídat ani chuděry spermie před zvýšenou koncentrací ženských hormonů kolem nás (rozumějte: hormony ve vodě a přírodě z hormonální antikoncepce). Když k unaveným spermiím přidáme ještě vajíčka, která u žen před čtyřicítkou nejsou zrovna v kondici, nevypadá to tady na Západě s lidstvem růžově, varuje Jana Bendová.
Důsledky se totiž už zjevují i u nás: Třetina studentů na středních školách žije v rodině bez otce, a při stejné inteligenci mají horší studijní výsledky a méně často aspirují na vyšší vzdělání. Výzkumy žáků devátých tříd (z rodin bez otců) ukazují jejich mnohem častější deviantní chování. Tedy, je jen otázkou času, než se z původně jistě příznivého emancipačního trendu stane těžko řešitelný společenský problém. Současná politika generové korektnosti problém neodstraňuje, jen zakrývá to, s čím si nevíme rady.
Příroda a evoluce se totiž, navzdory veškeré emancipaci a osvobození ženy, nedají ošálit. Výzkumy systematicky ukazují, že děti, které nevyrůstají s oběma biologickými rodiči, na tom bývají v řadě oblastí hůře než děti z úplných rodin. Týká se to nejen školního prospěchu, problémového chování či citových problémů, ale i jejich vlastního partnerského života, konstatuje socioložka Dana Hamplová, a dodává další supersvobodnými ženami jistě nečekané souvislosti: Ženatí muži a vdané ženy žijí v průměru o deset let déle a největší rozdíly v úmrtnosti jsou přitom ve středním věku, kdy by si ti nezadaní měli užívat svého úžasného svobodného, flexibilního a sebevědomějšího života.
Na Freudovu otázku co ženy chtějí, odpovídá všeobecněji antropoložka Elisabeth Cashdanová, že vlastně chtějí všechno – muže, kteří jsou bohatí a silní a investičně aktivní, jenže (naznačuje i Pyrrhův paradox současných trendů) – takoví muži jsou atraktivní i pro jiné ženy a tak žena musí vstoupit do soutěže, ale tím soutěží i s muži, kteří se cítí ekonomicky nezávislými ženami ohroženi. Hm, kde asi udělaly české genderové inženýrky a nikdy nechválící emancipované bohyně chybu?
Nemohu v téhle souvislosti neocitovat jiný (mužský) názor, komentující jednu z příčin jevu, který řeší výše zmiňovaný časopis: Feminismus se dopustil fatální strategické chyby tím, že chtěl muže přebít. Na jedné straně se chtěl mužům vyrovnat, vítězit profesně, finančně i mocensky, na druhé je začal nenávidět a ponižovat. Místo aby se učil, jak muže ochočit, aby si zachovali přirozenou klukovskou hravost a tvořivost, aniž by měli potřebu být agresivní a aniž by z toho měli mindrák, který pak agresivitou potřebují kompenzovat, řekl v rozhovoru o své poslední knize Jak zabít civilizaci v Anglii žijící spisovatel Benjamin Kuras (Regenerace 2/16).
Potíž je ovšem v tom, že všechny ty, kterých se to týká, pro samou emancipaci nevidí a neslyší (ony kromě péče o svou pleť a nákupy asi stihnou maximálně twitterové větičky). Jejich mozky jim na povrch vědomí pouští jen to, co zapadá do konceptu emancipace a vyžadování a užívání práv na štěstí. Viz i některé mé blogy z poslední doby (např. Knížecí rady, Děděné poruchy, Najít si partnera, Nedivím se jim). A pokud by někoho zajímaly i skutečné důvody nejen soudobé české pasivity a zloby, a nebojí se textu delšího než 150 znaků, klikněte zde.
Ne že by se stále ještě nevyskytovaly ženy, které se nedaly zmanipulovat ani emancipací, ani porodníky. A doufejme, že jich je stále víc… Děkuji za článek Mediální osmero pro domarodičky, napsala mi jedna čtenářka. Úžasně se to čte, zvláště od muže. Obecně nikomu nepíši, ale Vám jsem neodolala. Potěšila mne, moc. Článek četlo za tři dny asi 1700 žen, napsala tahle jediná (na všeobecný nevděk jsem za ty roky zvyklý, před patnácti lety psaly jen ty potrefené, teď se ozvou tak dvě ženy za rok). Navíc poskytla jak odpověď na otázku na obálce Reflexu (kam ti muži zmizeli?), tak i recept do budoucna, na který socioložky v Reflexu nepomyslely: Musím s Vámi souhlasit, můj doma rozený syn je Osobnost, už v těhotenství byl. Možná proto, že jsem ho nezatěžovala zbytečnými vyšetřeními a mohl růst tak, jak uměl. Je jiný, je svůj (a děkuji za to), je přesvědčen o všem, co dělá, že je to dobře. Má se mnou neuvěřitelnou trpělivost a i když se mi zrovna nevede jeho počínání v té dané době chápat, učí mne stále dokola, stále dokola mi udává ten správný směr a čeká, až to pochopím a najdu správnou cestu. Přirozený porod doma je naprosto úžasný, fascinující, neskonale posilující, bezbolestný proces, při kterém žena děťátku pouze pomáhá. Je mi i líto, že trval takovou chviličku. Jak mě syn přesvědčil, dítě si vše řídí samo a žena mu může pouze pomoci. Moc Vám děkuji za veškerou podporu ženám, domarodičkám. Znám jich ze svého okolí několik a vždy s pozitivními ohlasy.
Uff, tetelím se. Jaká to příjemná výjimka (protože princezny a bohyně přece nechválí), a naděje do přece jen smysluplnější budoucnosti, o které hovořil i pan Kuras v odpovědi na otázku, jestli má ženská energie v dnešním světě mužů šanci vzít světovládu do svých rukou: Na světomoc raději zapomeňte. Musí to být vyrovnaná hra muže a ženy, nikoliv boj o nadvládu. Protože a přestože už více jak dvacet let píši o tomtéž, pro ty porodníky, učitele a ministry, ale i lékařky, bitevní kočky a jen o sebe pečující princezny a emancipované bohyně, kteří a které stále nechápou, naznačím víc: zatímco staré psy novým kouskům nenaučíš, doma bezpečně a přirozeně (rozuměj: všestranně nepoškozeně) porození synové a dcery si za dvě tři generace poradí.
