A nemám na mysli most z kamene či betonu, ale imaginární most, který spojuje něco uvnitř psychiky traumaticky porozeného, a pak zbytečně trestaného či přímo zneužívaného dítěte, s výslednou formou toho či onoho zla: násilí či zločinu. A nemám na mysli mýtické, ďábelské nadpřirozené Zlo, ale to nepochopitelné selhávání malých i velkých, obyčejných i velmi vzdělaných lidí, kteří žijí sobecky a konají tak, že (často s dobrým úmyslem) páchají, co jiným přináší utrpení. Kolovrátkově a opět na soustředění náročně připomínám: chcete krutého nelítostného vojáka (jako ve starořecké Spartě)? Hoďte novorozence do jámy, a když se z těch zranění vyškrábe, bude krutý voják. Bez příčin bijte a trestejte nevlastního synáčka, a on z něho vyroste diktátor. Nazvěte se homo sapiens, rozumný, ale chovejte se (i jako společnost) pubertálně, a dostanete se ke každodennímu, běžnému, a jen občas (a díky scénáristům také k seriálovému) současnému zlu.
Třetí řada severského seriálu Most byla, od krutého leč uvěřitelného scénáře, přes přirozené herecké výkony, dokonalé kameramanské detaily a šerosvit záběrů, až po vlezlou a konejšivě pomalou úvodní písničku hudebně ilustrující jak dlouhatánský most spojující Dánsko se Švédskem, tak dusivou a podivně stísněnou atmosféru bohaté společnosti, vrcholné, ihned klasické a nanejvýš současné dílo, které je kruté (mládeži nepřístupné, protože až sur-realisticky reflektující detaily současné bohaté ale tržně, tedy nelítostně kapitalistické společnosti), a dystopicky sebenaplňujícím se proroctvím. Protože všechny formy zla měly a mají nejen v seriálu příčinu někde v raném dětství.
Jinými slovy, tak jako je jakákoliv agrese jen sebeobrana tvora zahnaného do kouta emocí a situace, většina zla na světě vzniká už někde na počátku života každého vraha či prolhaného podvodníka či oportunistického politika, tedy v těhotenství a při porodu, a do detailů dokonalosti dovedené nezájmem a nutkáním užívat si čehokoliv a nejraději hned o generaci předtím také zneužívaných dnes rodičů. Vývoj lidské společnosti v rámci nutnosti přežít za každou cenu je lemován (a v učebnicích dějepisu glorifikován) popisy válek, přepadů a krutostí (dějiny vždy píší vítězové), to nezměníme: ale dnes jsme poškozeni porody a vlivem cesty k temné straně síly, zcunamizované mediálními oslavami násilí – každé americké dítě vidí, než vyjde školu, stovky tisíc vražd (a co asi roste z obětí jugoslávských, a dnes syrských a iráckých válek, ale i rozvrácených manželství a chlapsky si užívajících emancipovanek)…
Zatímco zneužívaný chlapeček vyroste do podoby experimentujícího mučitele zvířátek a holčiček a spolužáčků ve škole a podřízených v zaměstnání, upozaděná a zároveň rozmazlená holčička doroste do podoby spotřebitelské zlatokopky, klientky císařských řezů na přání a nikdy neukojitelné ničitelky manželství. Hrubý národní produkt totiž, ke spokojenosti miliardářských majitelů dolů, továren na nesmysly a reprodukčních klinik či plastických chirurgů, vždy roste. Systém je na běžné (podnikání, konkurenci) i výsledné zlo nastaven. A záplava zla v médiích je jen posilována principem ukazovátka…
Do poloviny minulého století téměř nikdo netušil, proč to tak je. Dnes už víme, jak snadné je z obyčejného studenta vyrobit za pár dnů krutého sadistického bachaře – nikdo z nás není na nesnesitelnou lehkost, s jakou nezvládnuté emoce a poškozené nebo vůbec nevyvinuté spoje v mozku vypínají nebo vůbec nespínají rozum, evolučně připraven, – a ani není imunní. Kdo netuší, že netuší, a neví, že neví, je sice (ne)vinen, jenže daleko víc jsou vinni všichni ti různí odborníci (i ti na dětskou a lidskou duši), kteří přímé důsledky traumatických porodů, zneužívaného dětství a sarkastické výchovy tresty, oslepeni svými paradigmaty (ne)vzdělání, přehlížejí. Doba rodí, studuje, vyrábí a prodává zlo, a protože na propagaci dobra nedáváme ani korunu, nedivme se výsledku.
Materialistické zaměření společnosti samo sobě alibisticky opodstatňuje občasné výstřelky (volná ruka trhu dostává předem rozhřešení a řeší vše) – a slušní se stále více diví, jak to, že odborníci všech zemí tak selhávají (rozhřešení v závěru). Pravda a láska opravdu nikdy (bojem) nad zlem a nenávistí nezvítězí (řešení: není cesta k pravdě a lásce, pravda a láska je Cesta). Ostatně téměř každá metafora je mostem mezi světem frekvencí, a člověkem snažícím se pochopit (rozbitím světa či atomu), co ho ke zlu (do)pudí. Ale v tomto smyslu jsou výukovým mostem i bardo, bódhisattva, i různá ta zásvětí… ale i umění být a tedy žít teď a tady či buddhisticky pomáhat druhým.
Dnes už prokazatelně víme, jak vychovat násilníka a vraha, jak vydělávat na válkách (i my, mírumilovní Češi, prodáváme zbraně a náboje do míst, kde se válčí a kde hladoví a umírají děti, ze kterých vyroste další generace nelítostných žoldáků). Zapomněli jsme se omlouvat a přiznat chybu. A víme, jak bychom mohli (třeba jen šťastným těhotenstvím, přirozeným porodem a výchovou hrou a pochvalou) ve třech generacích vybudovat svět, ve kterém by neexistovalo násilí a nemusely se natáčet tak dokonale kruté seriály, jako je Most. Doporučoval bych pouštět jej maturantům (a hlavně maturantkám, budoucím matkám) povinně, ovšem včetně přípravné a následné diskuse o příčinách kriminality a třeba kurzu praktického cvičení z pozitivního myšlení teď a tady. (Připomínám: 20 let po válce, kdy část Holandska byla neprodyšně nacisty ohrazena a lidé tam umírali hlady, se tam začala prudce zvyšovat násilná kriminalita).
Snadnost, s jakou jedna sklenička vína či pár cigaret v těhotenství potenciálně smějící se a svět zvědavě objevující batole naprogramuje v hyperaktivně škodícího agresora, je tak neuvěřitelná, až přehlížená. Jak to, že nikomu zodpovědnému nedochází, jak moc nás ovlivňuje a vychovává prostředí? Jak to, že (ne)zodpovědní dál tak úspěšně dělají mrtvé brouky a řeší nepodstatné krize? Jak to, že společnosti kolem dokola se nechávají řídit psychopaty u kormidel? I ti všichni se totiž bojí vidět a slyšet pravdu. Platí výrok jedné americké psycholožky, že všichni jsme jen oběti obětí…
Mezi přehlíženou mini příčinou a konečným obrovským utrpením s maxi negativními následky (nevadí, že je zkratka delší, zato je dražší a méně pohodlná) jsou stále dokonalejší a strukturně složitější, a tím pádem i pro odborníky průhlednější virtuální mosty. Marné byly námitky některých žen, marné byly a jsou knihy a přednášky psychologů a porodníků, jako jsou Verny, Fedor-Freybergh, Odent, Wagner, marná byla a jsou doporučení Světové zdravotnické organizace, marné jsou teorie perinatálních matric a celoživotní tvrzení Grofa. Selhaly a selhávají celé západní elity… jediní muži, kteří jsou i v tomto rozumní, odjakživa byli a stále snad někde jsou duchovní učitelé a mistři dálného východu. Selhávají celé společnosti: většina se prostě o jakkoliv dobře znějící rady, nebo dokonce metody nápravy, nezajímá. Je to pro ně všechno složité a vyžaduje námahu – přičemž většina jiných zábav a mediálních poučení je instantní, už vyrobená a připravena k vložení do mediálních mikrovlnek.
Naznačuji, že imaginární, ale ve svých důsledcích krutě reálné mosty mezi těhotenstvím, porodem dítěte, jeho (ne)výchovou, a zlými činy budoucích človíčků či nezájmem společností, jsou stále běžnější, a stávají se, člověku žel, zvykem (Sheldrake tvrdí, že i fyzikální zákony jsou spíše opakovaným zvykem) a rutinou. Každá generace sice má možnost systém napravit, ale pro každou další je to těžší. Už Homér, Shakespeare či Swift vyprávěli dlouhé (seriálové) příběhy o zlu a dobru, aby varovali a katarzně sobě i svým posluchačům a čtenářům pomohli najít osobní, a poté snad i společenské řešení.
Jenže protože čtením o koláči nebo sledováním hororů ale i nekonečných (i když kvalitních) seriálů se nenajíš, nestali jsme se po tolika románech a filmech lepšími: jen jsme někteří stále náročnějšími konzumenty stále dokonaleji zpracovaných a vyprávěných thrillerů a pokusů Spielberga, Lucase, nebo televizních scénáristů ve formě tak dokonale zpracovaných seriálů, jakými jsou Ztraceni či Most. Realitu ne(z)měníme, protože ji už ani nevnímáme: jen se těšíme na další díl seriálu (jenž je zábavnější a barevnější než život). Lidstvo tak trénuje nikoliv jak se připravit na realitu (a vyhnout se nebezpečným pastem na Cestě), ale spíše jak snadněji spadnout do matrixových pastí iluzí (slov, obrázků a zážitků) mimo realitu.
Opakuji: sebelepší film či seriál není než chvilková onanie, jen další zážitek, který nepřináší praktická po(na)učení spjatá s prakticky použitelnými metodami, jak se vyrovnat se zlem: jak naopak předem podezírat ty druhé z dokonalosti, jak za každou agresí rovnou vidět úzkost a sebeobranu, jak umět neokecávat ale vždy prakticky trpělivě pomáhat. V 70. letech min. stol. jsem chodil do Klubu filmového diváka na japonské filmy, také protože v každé té filmové vesnici žil nenápadný bělovousý stařec, který v případě krize dokázal potřebné tělesně i duševně léčit.
P. S.: I dnes takoví žijí nenápadně mezi námi, ale nikdo o nich neví, nikdo se jich na nic neptá, a když, tak je nikdo neposlouchá… A pro média jsou nejlepší zprávy ty o zlu. Poučení navíc? Pradávné: zlí lidé prostě dělají (a než za tři generace případně očistíme svět, budou dělat) zlo. Jenže ke zlu možná přispívají ti dobří, kteří sice slyší, vidí a cítí, že je něco shnilého ve státě, ale (k věcem veřejným a špatným) mlčí… a kterým ti zlí říkají užiteční idioti… Co kdyby se ti dobří prostě nenechali otrávit a dobro víc hledali, užívali a prosazovali? Nad rozbouřenými vodami vždy existoval a stále existuje most (mezi angažovaným odhodláním a pozitivní budoucností).
