Po létech jsem se vrátil na jedno ze svých oblíbených míst. Jsem nedaleko za Brněnskou přehradou na nenápadném kopci za vesnicí Lažánky. Sedím právě na té skále, ke které se váže následující, pro mne jistě převratná, zkušenost. Sedm let jsem jezdil do místního meditačního centra, nejprve jako účastník a později jako lektor a tvůrce programů sebepoznávání a osobního rozvoje. Za tu dobu jsem zde přirozeně zažil mnohé. Nedávno mi však blog Vlasty Marka „Když frekvence ladí“ a zmínka o alikvotech pramenů a různých geologických zón připomněla právě tuto:
Ten den v rámci intenzivního čtrnáctidenního programu byl vyhrazen na hru „Strážní andělé“. Lektor nám vysvětlil: ve dvojicích se vydejte do okolí centra. Jeden bude mít vždy zavázané oči šátkem a druhý bude jeho strážným andělem. Znamená to, že bude na svého partnera dohlížet a dávat pozor, ale umožní mu zcela svobodný pohyb bez nadbytečného zasahování. Zakročí pouze tehdy, kdy by svěřenec ohrozil své zdraví nebo život. A po dvou hodinách se ve dvojici vyměníte. Po celou dobu smíte komunikovat pouze minimálně a jen dotykem. Beze slov a zvuků.
Zavázal jsem si oči, vložil s důvěrou svůj život a zdraví do péče svého anděla a vyrazil do terénu. Chtěl jsem na „kameny“. Cestu jsem znal dobře, takže i poslepu nebylo těžké na cca 500 metrů vzdálený skalní útvar trefit. Někdy jsme mu říkali také „čertovy skály“ asi pro jeho geologický původ a magickou atmosféru. To místo je skutečně kouzelné. Uprostřed polí ukrývá lesní ostrůvek skály vytvořené zřejmě jako vyvřeliny na nějakém geologickém zlomu. Široko daleko podobné místo není. Je to taková malá bradavička na tváři krajiny. Tlak nahromaděný v hloubi Země je zde doslova hmatatelný. Energie a atmosféra tohoto přírodního chrámu je zkrátka jiná. Tu změnu cítí každý, kdo sem vkročí.
Se zakrytýma očima jsem začal prozkoumávat místo prostřednictvím zbylých smyslů a jiných pocitových vjemů. S důvěrou v anděla jsem se mohl cítit v bezpečí. Odhadem po půl hodině jsem začal pozorovat první změny. Nejdříve se to projevilo na mém pohybu. Tělo se více uvolnilo, aby mohlo správně reagovat, vyrovnávat rovnováhu a přizpůsobovat se členitému terénu. Také jsem si všiml zvláštního tlaku, který jsem cítil okolo hlavy. Když jsem se přiblížil k nějakému stromu, větší větvi nebo některému z kamenů, jako bych je „slyšel“. Nebo snad cítil jejich tlak, který je obklopoval jako pole.
Když už jsem zcela ztratil pojem o čase, tyto pocity se dále zesilovaly a prohlubovaly. Postupně se měnily v jistotu. Stále jsem ale byl 100% ponořen v přítomnosti a zcela zaujat novou zkušeností. Nebyl čas přemýšlet „o ní“, byl jsem zcela „v ní“, v jejím prožívání. Dostavil se nápad, chuť, impulz vyšplhat na nejvyšší skálu. Ohromně jsem si totiž užíval ladně plynulé až fluidní tělo a pohyb při šplhání. Poslepu jsem lezl po kamenech a byl naprosto uvolněný. Dříve bych s pochybami řekl, že jsem nemohl tušit, kde se vůči mé poloze nejvyšší bod skály nachází. Nechával jsem se vést jakýmsi hlubinnějším vnitřním průvodce. Reliéf terénu jsem začal ve své mysli vidět. Mozek vytvořil z vjemů a pocitů nový obraz terénu a já se podle něj mohl orientovat. Věděl jsem kudy a kam se vydat. Zajímavé bylo také to, že vzniklý obraz neodpovídal úplně přesně ostatním smyslovým vjemům, například hmatu. Kámen či skála, kterou jsem nahmatal, byla totiž menší než její pocitové energetické pole. Kameny také nepůsobily zdaleka tak neživě jako vůči běžným smyslům. Jakoby sálaly podobně jako oheň. Pocitově působily jako fontány, tryskající přibližně do dvojnásobné výšky své fyzické podoby.
Postupoval jsem dál, přeléval se po kamenech a v průrvách mezi nimi jako horský potok deroucí se do kopce, až jsem nahmatal místo, které mi bylo více než povědomé. Ano, byla to právě tato skála, na které nyní sedím. Nejvyšší bod. Ladně jsem se vyhoupl na její vrchol a usadil se s tichým pocitem vítězného dosažení cíle. V tom okamžiku jsem se stal řešením neřešitelného úkolu. Jak dojdeš na místo, které nelze vidět? Nevím, jak to je možné, ale je. Seděl jsem zde jako živý důkaz. Úmysl, myšlenka, která jako inspirace vplula před chvílí do mé mysli, se zhmotnila. Vdechla život mému konání. Byla to ona, která mě sem dovedla? Nebo to bylo předznamenání, proroctví nevyhnutelného? Je to stejná myšlenka, která mě sem přivedla dnes?Nevím, sedím tady a dopisuji tuto příhodu. Ptáci zpívají a zesilují tak ticho přírodního chrámu. Napadá mě ještě další otázka: Kdo nebo co je vlastně strážný anděl?
Pavel D.
