Podle současného průzkumu by kolem tří čtvrtin občanů naší republiky souhlasilo se zákonem, který by umožnil prokazatelně nevyléčitelně nemocným ukončit trápení spojené s čekáním na již neodvratitelný konec. Čekání velmi často spojené s bolestmi, tlumené různými léky, ale bolestmi nejen fyzickými, ale i psychickými, které postihují nejen samotného pacienta, ale i všechny blízké příbuzné, kterým nezbývá než útrpně přihlížet. Proti těmto třem čtvrtinám občanů stojí někteří poslanci, kterým je dána moc tuto občanskou většinu prostě ignorovat… Nikomu nepřejme dostat se do takové situace. Nikdo ale neví dopředu, co ho čeká. Přejme si ale, aby v Parlamentu zvítězil rozum a dal nám možnost důstojně zemřít, až náš vláček dojede do konečné stanice. Tento zákon je jeden z mála zákonů, který nikomu nic nezakazuje, nikomu nic nepřikazuje, nikoho v ničem neomezuje – jen občanům umožní, aby mohli svobodně rozhodnout o způsobu a času zakončení své životní poutě. Vlastimil Obereigner
Začíná fotbalový šampionát šejdířů, lhářů, podvodníků a sprosťáků, v němž má podlost navrch. Příliš tvrdá slova? Bohužel fotbal urazil od chvíle, kdy hráči gentlemansky a férově soupeřili o slávu a čest, velký kus cesty směrem do morálních bažin… Pokud někdo zahraje rukou, bude se do krve hádat, že to není pravda, a v nastalé pětiminutovce budou hráči pořvávat nepublikovatelné výrazy na sudího. A ještě horší výrazy budou šeptat protivníkům do uší, aby je vyprovokovali ke vzteklé reakci. Fotbalisté budu na sebe sudímu žalovat, budou nepokrytě simulovat, budou se zákeřně faulovat, občas na sebe nenápadně plivnou a možná se i pokoušou. A to ještě hrozí, že hráče, celý tým či rozhodčího někdo podmázne, aby vyhrálo předem určené mužstvo. Copak nám nevadí, že se na to dívají naše děti? Navíc se tento jev převaluje jako cunami na tribuny, do hospod a obývacích pokojů. A objevuje se už i v amatérských soutěžích a soutěžích dětí, už tam uvidíte a uslyšíte nadávky, simulování a zákeřné fauly. Rychlou změnu by přinesla totální revoluce, vyhození všech současných hráčů a nastolení nových pořádků, což, uznejme, se nepodaří. A tak musíme doufat v pomalou změnu: jak dlouho se fotbal kazil, minimálně třikrát tak dlouho se bude napravovat. Martin Prachař
Povahu a stav hospodářství určují nejbohatší a tudíž nejmocnější hráči. Ti se u nás etablovali jako vítězové kupónové privatizace. Podle svědectví Tomáše Ježka pochází bohatství první dvacítky nejbohatších mužů z Česka právě z ní. Ještě před rozpadem federace vznikly dvě konkurenční strategie – první představil tým kolem Jana Vrby, ministra průmyslu v Pithartově vládě, druhou volili lidé vedení Václavem Klausem. Poté, co se stal premiérem, Klaus všechny dosud nerealizované projekty z Vrbova okruhu smetl pod stůl, včetně smluv, které byly již před podpisem. A tak Vrbova skupina stihla privatizovat jen několik velkých podniků. Jeho postup se ukázal mimořádně efektivní, např. vstup Volkswagenu do mladoboleslavské škodovky, Vážný zájem o české podniky projevilo i mnoho dalších slovutných zahraničních značek, od Siemense po Mercedes. Ty, které se stihly privatizovat, jsou dodnes prosperující. Naopak drtivá většina těch, které byly privatizovány kupónově, zkrachovala, a peníze z nich, mnohdy vyvedeny na zahraniční konta, jsou nenávratně ztraceny. Bez nadsázky lze říct, že Klausův zásah do privatizace je jedním z nejrozsáhlejších hospodářských zločinů 20. století. Tomáš Samek, Česká cesta jako zločin, A2 12/16
Vedoucí prodejny potravin Ivo Rittig v téže době, kdy plat 3000 korun byl bohatstvím, nevěděl, jak zakrýt manko za tři čtvrtě milionu. Nezakryl, odsoudili ho na deset let do vězení, odtud ho však vysvobodila amnestie. To je kapka rosy, v níž se odráží vesmír našich nejnovějších dějin. Na prahu svobody odvalilo mnoho Rittigů balvan, vyzvedlo si z úkrytů základní kapitál a přihodilo k němu půjčky z hlubin Klausova bankovního socialismu. Ti lidé neměli v úmyslu úvěry splatit. Náš hrdina byl odvážnějším, od prodeje obleků od Versaceho a zapojení do sítě freeshopů na letišti dospěl až k podivnému úvěru od Komerční banky, v níž čirou náhodou pracoval jeho byznys partner a předlistopadový rozvědčík Jan Janků. Martin Hekrdla, Moc nestoudných, A12/16
Demokracie je zcela závislá na odděleném kolektivu, který o sobě rozhoduje. Menší národy se vždy snažily nějak oddělit (Slováci, Chorvati, Katalánci, Skotové atd.), aby nebyly ve společném celku přehlasovány většími. V otevřeném světě demokracie být nemůže, vládly by velké národy nad malými. Otevřenost bez hranic států vede k diktatuře zcela přirozeně a automaticky, protože není jiné řešení. Otevřenost dovolí vnějším silám silně zasahovat dovnitř států, státy ztratí schopnost o sobě rozhodovat a zaniknou. To je viditelné už dnes, lidé mohou volit libovolnou vládu, ale ta už nebude vládnout. Předzvěstí a urychlovačem takového stavu je Evropská unie. Záminkou k zasahování dovnitř států je mimo jiné obhajoba lidských práv. Aby byla dostatečně zdůvodněná, musí být vytvořeny menšiny, jejichž „práva“ bude vnější síla chránit. Zmizí-li identita s národem, je možno vytvořit uměle jakoukoliv menšinu z homosexuálů, invalidů, žen, rasově odlišných lidí apod. a přesvědčit ji, že je utlačovaná. Dále je možno vytvořit menšiny migrací. Vlastimil Podracký
Skutečnost je taková, že skoro všichni žijeme v jakési státní zoo. Péči o nás má v rukou stát coby ošetřovatel. Zbyněk Petráček, Vítejte ve státní zoo, LN 8. 6. 16
Dnešní společnost je společností černých pasažérů. Chovat se asociálně je životní strategií, která se vyplácí nejvíce. Na problému legálních drog se to dá hezky demonstrovat. Kouříte přestože víte, že to škodí zdraví? Jen si kuřte, na léčbu vašich rakovinek se všichni složíme. A jestli tím ubližujete svému okolí? No to je přece problém toho okolí. Pil jste celý život jako duha, takže potřebujete transplantovat játra? Žádný problém, my vám ta nová játra zaplatíme, jsme přece solidární. Aby kuřáci platili vyšší pojištění? To je přece nedemokratické, pak by měli platit víc i milovnici bůčku. Že jsou daňové výnosy z alkoholu a tabáku mnohem nižší než náklady na léčbu závislých? Vy hledáte v politice dnešního státu nějakou racionalitu? A léčíte se někde? Petr Zídek, LN 8. 6. 16
Policejní prezidium připravilo v utajení, a mimo jakoukoliv odbornou diskuzi a veřejnou kontrolu, zásadní reorganizaci kriminální služby. Fakt sám o sobě výjimečný a podivný. Už jenom proto, že v ústavním pořádku České republiky nelze vnímat kriminální policii jinak, než jenom jako součást „orgánů činných v trestním řízení“, kde konání policie je v každém kroku pod kontrolou státního zastupitelství a v předepsaných úkonech pod rozhodovací pravomocí soudu. Úmyslně nekonzultovat tak důležitou proměnu kriminální služby s policii nadřízenou soustavou státního zastupitelství a s justicí, mohl jen blázen. Profesionál, vedený nejlepším zájmem policie, tak nikdy jednat nemohl. Stejně tak byla vyšachována i jediná další ústavní pojistka, kterou je parlamentní dohled nad ozbrojenými sbory. Už jenom tento fakt by v právním státě musel vést k okamžitému odvolání policejního prezidenta a všech jeho podřízených, kteří se podíleli na utajování celé věci. Všichni si totiž museli být vědomi, že narušení rovnováhy a důvěry v části soustavy orgánů činných v trestním řízení, která se před několika lety začala konečně emancipovat a vymykat kontrole politiky, nevyhnutelně povede k radikální destabilizaci situace a k její stejně nevyhnutelné politizaci. Taková „neopatrnost“ se pak dá přirovnat jen k pokusu o státní převrat. Jan Urban
