… ďábla? Naopak, rozmnožujeme ho, a nejen ve formě utrpení syrských a jiných dětí, strádajících ve zbytečných válkách hlady a nezájmem velmocí (a velkoobchodníků, kteří denně vyhazují tuny neprodaných potravin) – také protože pravděpodobnost, že dítě z utečeneckého tábora v budoucnu sáhne po teroristickém činu, neustále roste. Japonci (a nejen buddhisté) odjakživa znají skupinovou sošku tří opiček, z nichž jedna si drží ruce na uších, druhá na očích a třetí před ústy (preventivně mnichům doporučují, že by o ďáblovi, zlu – pokušení, zločinu, podvodu – neměli naslouchat, mluvit či ho pozorovat). Obdivoval jsem dřevořez na průčelí chrámu Nikkótošógu v Naře v roce 1979 osobně, a vždy když opičky vidím na obrázku, zastydím se za tu zbytečně temnou stranu státu, doby a světa. Protože často děláme pravý opak ověřeného a doporučovaného: ochotně nasloucháme demagogům, koukáme na porno, střílečky a thrillery, ve kterých vítězí ti nejsympatičtější padouši, a nejen bulvárem, ale všemi médii propagujeme ty největší zločiny a teroristy.
Lhostejnost těch, kteří na osobní rovině záměrně (v pražských tramvajích, úřadech, sekretariátech, redakcích bulváru, na zfušovaných a předražených českých dálnicích atd.) raději nevidí, neslyší a nemluví (i třeba o tom, co se děje ve člunech, zástupech a táborech imigrantů), nezůstane a nezůstává neodměněna (viz i stále zhoršující se situace v současném světě, ale i dění v naší kotlince). Jak dole tak i nahoře – nechceme vidět a nechceme slyšet ty, kteří nám připomínají naše chyby, případně varují před z nich vyplývající možnou budoucností. Exemplárním negativním příkladem je dnes velmi sprostá mluva dívek, posedlost médií zlem a terorismem: lidé tak už nehledají informace v médiích, ale na sociálních sítích potvrzení toho, co si stejně už mysleli. Naznačím i další souvislosti (nejprve současné, drobně lidské, a poté ty všeobecně společenské)…
V rámci nutnosti pubertálního zklidnění, sebepoznání a umanutého učení jsem si, když nás, máničky, chytali na Václaváku a tupými nůžkami se iniciativně snažili ostříhat, nemohl v době, která šílela, nenajít jógu a univerzálně lidskou moudrost zenové meditace (zvláště umění žít teď a tady, pomocí hary na 100 % soustředěn jen na to, co právě dělám). Naučil jsem se i nespěchat, jenže ať dělám, co dělám, ona slavná česká zaprděnost tu stále je a znovu vystrkuje růžky: jinak slušní bývalí (a dnes mediálně naivní) známí mi občas nadšeně přeposílají k přečtení škváry nejhoršího populistického zrna (které, přiznávám, nechci vidět a slyšet). A teď se objevilo i tohle svědectví: Jedu si takhle tramvají přes zastávku Hlavní nádraží. Sedím za řidičem a najednou přistoupí do dveří cizinec, který se ptá: „Ticket?“ Z kabiny řidiče se ozve: „Já ti dám tyket ty imigrante zasranej, táhni do islámska“.
Když se v novinách objevil nečekaný výsledek britského referenda (o brexitu), opět mi hluboce zatrnulo: holt už jsem takovej´, že ve vteřině vidím dlouhodobé důsledky zbrklých, politicky krátkozrace motivovaných a ve víru všedních dnů brzy opomíjených událostí, které korektní komentátoři blahosklonně zlehčovali a stále zlehčují. Důsledky v lidské rovině už jsou tady: „Mluvila jsem svým jazykem s babičkou z Litvy a oni mi do tváře vychrstli coca colu. Nadávali mi. Co tady prý v jejich zemi hovořím svým zasraným jazykem.“ Reportér: „Stalo se vám tohle někdy předtím?“ Litevka (rozuměj: v pobrexitové Anglii): „Ne, nikdy. Nikdy. Mám tři děti, kteří mluví líp anglicky než litevsky, víte. Těžké časy. Už to tady pro nás není bezpečné.“
Uff. A to ani raději nezmiňuji stále hrozivější výsledky ekologických studií, které naši prezidenti a politici nevidí a neslyší, a tedy zlehčují. Jako rozinky proto vyzobávám z mediálního koláče těch pár autorů a věcí, které se dají číst, abych nezblbnul a srdce mi nezkamenělo. Těším se jen na sobotní přílohu Orientace, která mne opět potěšila výbornou recenzí. Kniha německého myslitele Oswalda Spenglera (1880 – 1936) Zánik Západu je úmyslně nepřipomínaná, a svět o ní (o své konečnosti, o svých chybách a kolapsech, a cyklech, na rozdíl od starých Indů a šamanů) raději mlčí, jak naznačuje maďarský ekonom László Bogár (Západ je prázdný, LN 20. 8. 16). Nic nového pod Sluncem, myšlenku podobnosti cyklů života (zrození, dětství, dospělost, zánik) a společností (jak připomíná Bagár) připomněl již Platon, Machiavelli, a v moderních době A. Y. Toynbee a dnes egyptolog Bárta a další. Ostatně hned vedle měla redakce potřebu zveřejnit hned dvě (úlisně kritické, rozuměj: maločesky zlehčující a relativizující reakce, ty ale doporučuji nevidět a nečíst, protože jsou jako obvykle nakažlivé samolibostí).
Slyšet a vidět pravdu o zbytečně zfušovaných porodech (nebo o marnosti marnivosti, s jakou mnohé české emancipované ženy kouří a odmítají kojit nebo dokonce rodit, aby si nezkazily postavu a mohly stále užívat, na což přece mají právo) běžně u nás odmítají jak porodníci, kteří jsou na stávajícím (všechny kromě jejich kont) poškozujícím systému finančně zainteresováni, tak ale i samy těhotné ženy a rodičky…
Už sice víme, že zvláště psychopati, kteří tvoří většinu vládnoucích elit lidstva, sebereflexe prostě nejsou schopni, jenže když něco nevnímám, odmítám vidět a slyšet, neznamená to, že to neexistuje a je (vy)řešeno. Ostatně o následných hlubokých důsledcích mělkých příčin jsem také psal…a nedivím se, když naši zasloužilí vědci (ti nejkovanější obhajují své paradigma v Klubu skeptiků Sysifos) brání tu svou vědu proti kacířským tvrzením: Věda ze sebe učinila v rámci západní modernity vědecký ateismus, a jako takový pak dokonce to nejnesnášenlivější a nejkrutější náboženství. Moderní věda se prezentuje jako jediná možná forma poznání…psal také o nich výstižně (jako by je už v roce 1918, kdy kniha poprvé vyšla, znal!) Spengler.
Je to odjakživa přirozeně lidské, nevidět a ignorovat vlastní chyby (viz biblické rčení o břevnech v očích svých), ale zvláště v dnešních tak turbulentních časech stále méně rozumné a nebezpečnější. Bogár cituje: Všechny války, všechny krutosti a hrůzy by bylo možno vysvětlit atavistickou úzkostí, již prožíváme pokaždé, když musíme čelit faktu, že ten druhý (ta druhá) nevidí svět tak jako my (a první běžná reakce je až logická): Je to blbec, darebák, nepřítel, ignorant nebo cynik. Přitom také (finančně zabezpečen a celý život soukromě bádající, píšící a vnějším světem nerušen) Spengler užasle tušil, že existuje tolik světů, kolik je na světě bytostí, a onen údajně jediný, univerzální a věčný svět, o němž si každý myslí, že je společný i pro ostatní, je v existenci každého vždy novým, jedinečným a nikdy se neopakujícím prožitkem.
Vzpomínám, jak jsem po úprku z rodného maloměsta chodil v polovině 60. let min. stol. po ulicích Prahy, byl nadšen existencí tolika dokonalých vesmírů (rozuměj: lidí) a atmosférou pražského jara, ale jen několik let později naprosto konsternován schopností (rozuměj: tupostí) špatně porozeného člověka, schopného závidět, ohnout hřbet a rýt držkou v zemi. Jo, kdybych již tehdy četl, co si Spengler myslel o Západní civilizaci (první překlad jeho knihy u nás vyšel, příznačně, až v roce 2010!): Tato bujně vegetující, již neexistující, jen trvající, samolibá, ale ve skutečnosti prázdná civilizace, ve kterou se Západ proměnil, vytváří snad své nejničivější dílo, anorganické město založené na brutálním prostorově mocenském násilí, s jeho nekontrolovatelnou a tím naprosto fatální vegetací, připomínající rakovinné bujení.
Spengler byl a zůstal skeptikem: Narodili jsme se v této době a musíme směle urazit svou cestu. Nemáme jinou možnost, než vytrvat na svém místě, bez naděje, bez víry v záchranu. Svou knihu psal za 1. světové války a bylo logické, že viděl a slyšel (ďábla arogance bílého muže) spíše pesimisticky. Ale nezatajoval (psal o tom), co viděl a slyšel. Ostře a a skepticky, také protože neznal buddhismus a jeho praktické, v klášterech více jak dvěma tisíci lety ověřené a praktikované metody sebepoznání a organizace společnosti. Nemohl znát ani knihu Malé je hezké (E. F. Schumachera).
A tak se, inspirován správnými otázkami a poučen těmi správnými informacemi, již tři dekády (téměř sto let po Spenglerovi) pokouším naznačovat, že nejen naděje, ale i metody nápravy přitom existují (viz). I když my se výsledků transformace ke kolapsu směřující západní civilizace nedožijeme (odhaduje se to tak na tři generace), opakovaně připomínám, že jediná řešení jsou jak praktická buddhistická duchovnost (nemůžeš měnit svět, dokud jsi nezměnil sebe), tak (sokratovské a jógové, ale i šamanské) individuální sebepoznání: protože každá instituce, každé OSN a NATO, se skládá z (na Západě obvykle špatně porozených, v negativním myšlení vzdělaných a emočně nevyrovnaných) egoistů.
Nikdo jim totiž nikdy ani o Spenglerovi, ani o buddhismu, o pozitivním myšlení, ani o možnosti zvládnout emoce či porodit buddhu (na rozdíl od vás, mí většinou líní či roztěkaní protože užívající si dnešní čtenáři a čtenářky, kteří už můžete mít ty správné informace i důvody, proč neslyšet, nevidět a nemluvit ďábla), nejen neřekl, ale ani neukázal, že je to (i na Západě a pro Zápaďany) sice dlouhodobé a náročné, ale možné.
