Objímání stromů se kdekdo směje jako přehnanému, okázalému gestu. Jak je to s přejímáním jakési vnitřní síly od lesních velikánů, na to jsou zatím jen subjektivní názory, píše se v nádherně inspirativním článku na síti, ze kterého s radostí, ba přímo s nadšením (a tichým zadostiučiněním po desítce někdejších marných diskusí s tzv. odborníky, ale i s rodinou a kamarády), ocituji níže. Stromy opravdu komunikují a dokážou jiným stromům pomoci, což je teď čerstvě vědecky prokázané. Snad je nám teď nejen les, ale i Gaia, přece jen trochu blíž, a lidské poznání půjde ještě dál. Ostatně dole jsou odkazy na mé dávné příspěvky k tomuto tématu, také protože při objímání stromů na letních seminářích obvykle i ti nezabedněnější účastníci manažerského či psychologického typu (obou pohlaví) spolehlivě ztráceli fazónu a s vytřeštěnýma očima později vyprávěli všem ostatním o svých zážitcích. A díky za film Avatar, který mladší generaci usnadnil otevřít oči, nejen v lese…

Stromy jsou základem lesa, ale les, to je mnohem víc, než vidíte očima. Pod povrchem je další svět nekonečných biologických cest, které spojují jednotlivé stromy a umožňují jim komunikovat mezi sebou. Píše se v článku. Ekoložka a bioložka Suzanne Simardová z kanadské Univerzity Britské Kolumbie se již několik desetiletí specializuje na ekologii lesa. Svými pokusy zjistila, že stromy v lese tvoří složitý propojený komplex schopný komunikace a vzájemné pomoci, řízený tzv. mateřskými stromy. Jednotlivé stromy tak v rozporu se všeobecným přesvědčením nesoupeří o „místo na slunci“, ale spolupracují – posílají si instruktážní i varovné signály a v rámci skupin kolem mateřských stromů se navzájem zásobují potřebnými živinami jako uhlíkem, vodou, dusíkem či fosforem.

No to je ale (zvláště pro lesní inženýry a plánovače těžby dřeva) rána! Stromy v lese jsou skutečně jako lidské či jiné živočišné společenství, tvoří rodiny a příbuzenské svazky, prohlásila bioložka. Jedním z nejpřekvapivějších zjištění Simardové je existence mateřských stromů a jejich role v komunitě stromů. Jde převážně o zralé, starší stromy, fungující jako – antropocentricky řečeno – lokální organizační centrum, jakýsi místní úřad. Dohlíží na stromy, které jsou na ně napojeny, obstarává výživu semenáčkům a pomáhá jim překonat nemoci, napadení škůdci či přežít nepříznivé podmínky. Ideální prostředí pro jejich růst je různorodé společenství druhů i genotypů (souhrn genetických informací v DNA, jež se i v rámci stejného druhu mírně liší).

 Lesy jsou komplexní systémy s mimořádnou schopností sebeuzdravení, zdůraznila Simardová s tím, že její poznatky o fungování lesních celků by měly sloužit k přehodnocení současného pohledu na les. Je podle ní třeba nepohlížet na les jen jako na zdroj dřeva a ani jako na oblast rekreace. Dokonce ani chápání lesa jako ekologického celku s klimatickými a biologickými funkcemi není podle ní dostatečné. Ne, nepředpokládám, že se na Vysoké škole lesní okamžitě změní osnovy a pedagogové, kteří přehodnotí své zkamenělé názory na les a dřevo budou studenty učit umět mateřské stromy najít a chránit – to budou muset ti současní profesorští inženýři a ministři vymřít. Ale pro nás ostatní, kteří buď odedávna cítíme, že příroda a les a nejen pejskové a kočičky jsou právě takové zázraky života, jako i my, anebo ti, kteří už jsou v materialistickém světonázoru více či méně zvikláni, je to trumf a důkaz k tomu. Přitom logický… a snad i startovací? Co všechno o přírodě a o životě ve své aroganci a tedy zabedněnosti ještě nevíme ale ani netušíme?

Mateřský strom může být v jednom lese propojen se stovkami dalších stromů, upřesňuje ekoložka. Nepřímo poukázuje na problém tzv. výběrového kácení v druhově bohatých lesích, jako jsou deštné pralesy v Amazonii (a nejen tam, čeští pánové lesní inženýři!). Jejich mimořádně bohatá biodiverzita s sebou nese i problém hraniční vzdálenosti jedinců stejného druhu. Jestliže je takový strom pokácen, síť se naruší a vzájemný vztah je nenávratně přerušen, což může ohrozit existenci druhu.

Zdravý les přežije, i když vykácíte jeden nebo dva mateřské stromy, ale je tu hranice, uvedla. Pak hrozí, že když porazíte jediný další strom, celý systém se zhroutí a les kolabuje. Klíčem ke komunikaci a společným aktivitám stromů v lese je mycelium čili podhoubí. To je systém mikroskopických vláken, hyfů, které tvoří vlastní tělo houby. To, co běžně za houbu označujeme, je jen plodnice, sloužící k rozmnožování. Mycelium roste pod povrchem a jeho velikost je vzhledem ke struktuře prakticky nezměřitelná, může zabírat desítky i stovky čtverečních metrů.

Hm, tetelí se má představivost, už vidím, jak se studenti na příslušných školách (ale i budoucí architekti) budou učit pracovat s virgulí (aby si uměli najít nejen různé kvality vyzařování hornin, ale i jednotlivých stromů, a jak se změní pohled veřejnosti na houby a na les jako takový), a jak to zpětnovazebně prohloubí citlivost člověka ke svému okolí. A nakonec budou, tak jako zkušení hledači pramenů a studní, umět mateřské stromy najít pouhou rukou. Do té doby bychom měli pomoci stromům. Třeba se toho kromě ekologů a jiných aktivistů (a nejen v lesích, ale i v městských parcích) ujmou studenti, budoucí lesníci, přepošlou si původní článek, a bez ohledu na odpor starých lesáckých struktur (které novým kouskům prostě nenaučíme), vytrvají. Zadání je jasné: musíme si pomáhat…

Paul Stamets, významný mykolog a propagátor bioremediace (léčení pomocí živých organismů), přirovnal mycelia k přírodnímu internetu. Podle Simardové ale jde spíš o společný cévní a nervový systém lesa. Všichni milujeme své děti a víme, že to platí i o zvířatech, uvedla Simardová svou přednášku na konferenci TED. A já jsem si položila otázku: Může své potomky milovat i Douglasova jedle? Abych se dozvěděla odpověď, začala jsem před dlouhými lety experimentovat.

Ekoložka vysadila v kanadských horách pokusný lesík osmi desítek stromů, převážně Douglasových jedlí a bříz, k nimž přimíchala několik jedinců dalších druhů. K mateřským stromům, obklopeným vlastními semenáčky, zasadila i mladé jedličky, pocházející z jiného lesa. Mateřské stromy své ‚děti‘ poznaly. Obklopily je hustší a bohatší mykorhizní sítí (symbiotické soužití kořenových vláken a hub), jejímž prostřednictvím svým semenáčkům dodávaly více uhlíku, a dokonce i za cenu omezení vlastního růstu, aby semenáčkům zajistily více prostoru k jejich růstu, zjistila Simardová. Podle ní mateřské stromy, jestliže jsou napadeny, zraněny či se blíží doba jejich přirozeného zániku, předávají potomkům informace a zkušenosti. Taky vám běhá mráz po zádech a zježily se chlupy na předloktí? Taky vám dochází, jak moc se ignorancí k přírodě a v tomto případě k lesu, ochuzujeme? Pro profesionální skeptiky a namítače má navíc ekoložka pádný a neoddiskutovatelný argument:

Použili jsme izotopy ke sledování přenosu uhlíku z umírajícího mateřského stromu – putoval kmenem do kořenů a k potomkům. Nejen uhlík, ale i obranné signály. A změřili jsme, že tyto dvě činnosti mateřského stromu zvýšily odolnost mladých stromků vůči stresům. Mohu tedy prohlásit, že stromy skutečně komunikují, shrnula. Jásám s ní. Přidejte se a se změnou vztahu k lesu a stromům, houbám a dalším zázrakům přírody, začněte měnit své paradigma. Nic jiného vám (nám) nezbývá…

https://www.novinky.cz/veda-skoly/412734-stromy-v-lese-si-pomahaji.html

http://blog.baraka.cz/2011/08/stromy-pani-kvety/

http://blog.baraka.cz/2009/01/rostliny-jsou-inteligentni/