…ale to nevadí, i tak se dá dobře žít, tvrdí ve svém úspěšném románu současný německy píšící spisovatel Daniel Kehlmann, a ve stejnojmenné recenzi filosofka Terezy Matějčkové (LN 10. 9. 16), která mezi řádky překvapivě souzní s hlavními cíli buddhismu (Ježíš to přehlédl, Buddha byl pozornější: nikdy není ničeho dost), tedy celoživotní práci na obrušování (či nepodporování) ega třeba pomocí fíglu pomoci ostatním živým bytostem (zbavit se utrpení). Jinými slovy, tímto plurálem jsme varování všichni my rozumem a intelektem se zaštiťující, včetně (při vší úctě k jejich erudici a mistrovství i v jiných oborech) Kehlmanna i Matějčkové – zatímco nejen já tvrdošíjně naznačuji, že od dob Buddhy existuje ta správná Cesta (i když ani on, ani od jeho dob do dneška žádný jiný skutečný duchovní učitel netvrdí, že to bude snadné a rychlé, jako naopak tvrdí nejen současné reklamní či předvolební kampaně, ale i mýty intelektuálů o tom, jak vypadá osvícení).
Kniha (konečně) nastavuje zrcadlo všem čítankovým myslitelům, kteří jsou (zde) líčeni nejen jako géniové, vůči jimž pociťujeme trapnost z vlastní nedostatečnosti, ale i jako lidé s malostmi na rozdávání… Přispěl k tomu senilní filosof Immanuel Kant, arogantní Gauss, ctižádostivý Alexander von Humboldt… přičemž i recenze uvádí, že Kehlmann určitě nechtěl pozvedat obočí nad poklesky velkých mužů (na konci velmi dlouhé éry zbožštění vědy, vědců a intelektuálů, kteří ovšem lidsky vždy a opakovaně selhávali). V každém případě je ale dalším důkazem, že se mění paradigma…
Ctižádost spojená s urputností nese plody a velká ctižádost nezřídka velké. Cesta k úspěchu je ale také poznamenána jednostranností, kterou vnucuje disciplína (např. provozní slepota a růst ega), i sebestředností, jež jde společně s péčí o sebe, schopnosti i úspěch. Má-li takový nadaný „omezenec“ dost štěstí, dočká se úspěchu, a i ten nese plody, nezřídka aroganci a pocit nadřazenost. Hm, ani Kehlmannovi není, konečně, nic svatého na ikonách vědy.
Zde se přímo vnucují Buddhovy (a v dalších tisíciletích jeho následovníky vynalezené a prověřené) metody očisty ducha i těla – jen kdyby se jim lidé věnovali. Jenže jde o pověstnou Hlavu XXII: lidé tvrdohlavě netuší, co to je nastavovat tvář, mluvit a myslet pravdu (a jak to po letech praxe mění charakter a naladění člověka), nebo naopak starat se o sebe (nejprve tedy vyčistit sebe a svou mysl, a až poté o tom vyprávět, nebo to dokonce učit jiné). Jinými slovy, to, co dnes prenatální a dětští psychologové ví o negativních vlivech traumatických porodů na celý život člověka, radikálně mění, nebo by mělo (z)měnit pohled na psychopatie všech druhů, i vinu a trest.
Zpět k románu F: Jakkoliv ohromné mohou být horizonty, jež vědec otevírá, úspěch a uznání zpravidla pečetí jeho zabedněnost… Je fakt, jejž bychom měli nahlédnout a přestat si vyprávět báchorky o velkých vědcích se zlatou v olympiádě lidskosti…
Jeden hrdina Kehlmannovy knihy napíše román, ve kterém popisuje myšlenkový experiment, který má dokázat, že já neexistuje, že to je jen chaos rozlévající se do nicoty, kde neplatí Myslím, tedy jsem, ale Nenávidím, tedy jsem. Autor si uvědomí, že je sice talentovaný, ale jen na jalové myšlenkové hry, jeho sebestřednost hraničí s posedlostí a znechucen vlastním já tvrdí, že žádné já neexistuje, ani jeho, ani čtenáře. Opět se nabízí připomínka, že Buddha již před 2600 sty lety kromě teorie o iluzornosti našeho vnímání učil i pozitivnímu myšlení: Kehlmann tak poctivě přiznává, že jakkoliv upřímná snaha nalézt řešení v rámci západního (a dnes globálně šířeného) matrixu negativní společnosti (jejíž média špiní, podvádějí a manipulují) nemůže fungovat.
Nenaplněná touha po výjimečnosti vede k tomu, že protagonisté ubližují sobě i druhým, upozorňují dále autor i recenzentka. Připomínám třeba Hérostrata, malého velkého vojevůdce Napoleona, malíře krajinek Hitlera, ale i Mohameda, který neuznán svými stoupenci v Mekce raději zatrpkle a pomstychtivě odešel do Mediny, a druhou polovinu života a Koránu nacpal krutostmi a étosem vražedné pomsty. Ano, Ježíš sice tušil, kudy vede cesta, ale byl to už Buddha, který byl pozornější a kázal nejen o příčinách (utrpení), ale také o způsobech, jakými utrpení rozeznat a potom i odstranit.
Recenzentka uklidňuje, že v románu nejde o žádnou tragédii, a spolu s tím se dostává také ke stárnutí, na kterém není nic tragického, jen směšného. Směšné, nikoliv tragické, je i selhání. Mé blogy se ale pokoušejí naznačovat, že rutinní medikalizace porodů (naproti snaze porodníků tabuizovat statistické důkazy o sebevražedné genetické politice pojišťoven a lékařsko-farmaceutické lobby) může být takovou lidskou tragédií, a kromě mnoha jiného se také občas zabývají i důsledky skrývání neúspěchu (mužů, ale dnes i stále většího počtu žen, které již začínají zjišťovat, že štěstí netkví v počtu svetříků, wellness pobytů či jako spotřebiče vyměněných manželů), tedy i nesnesitelnou snadností, s jakou muži i ženy podléhají iluzím právě panujících matrixů. Už staří Indové a Buddha totiž hovořili o iluzi (symbolizované bohyní Májou) našeho vnímání (na což západní vědy přišly teprve před půl stoletím). Ne náhodou opakovaně připomínám obraz René Magritta Dýmka, na jehož dolní části, pod namalovanou dýmkou, je nápis: Toto není dýmka. Jen výjimečně pozorný a vymeditovaný západní intelektuál dokáže prožít jak obraz dýmky, tak zároveň dýmku samotnou, a navíc to neplést a rozlišovat.
Jakoby se většina západní civilizace, včetně dějin rozumu a kultury, ale i sobectví a ega (tedy válek), motala ve slepé uličce a přes všechno úsilí řešení doposud nenašla. Jak by také mohla, když se, opakuji, nedokážeme probudit ze základní iluze způsobu, jakým nás (a to, čemu říkáme svobodná vůle) řídí a ovládají hormony. Jenže, a to také pomohl objevit Buddha, lidský mozek, respektive jeho evolučně dané a dnes již notně zastaralé programy, lze (ideálně již za tři měsíce!) přeučit (vyhýbám se slovu přeprogramovat). Tedy v rámci toho, čemu se říká neuroplasticita (mozek roste nejvíc tam, kde funguje ta právě neintenzivněji provozovaná činnost) jinak propojit neurony, a v důsledku toho jinak (efektivněji a adekvátněji technologickému pokroku a vývoji civilizace) reagovat a fungovat. Což ostatně přímo souvisí i se západní formální vírou (viz kdysi populární kniha Duchovní materialismus Chogyama Trungpy) a většinově tak snadnou konverzí v nic věřícího ateisty ve věřícího a praktikujícího křesťana.
Kehlmann se ale zabývá i všeobecnou snahou, jak narafičit život tak, aby příběh vyzněl jako osud, jehož nevyhnutelnost zahlazuje stopy osobního selhání. Vídám desítky rozmazlených dětí, které si např. zlobením vynucují pozornost, nebo žen, které jsou raději nemocné nebo přehnaně emancipované (protože jinak by se péče a pozornosti nedovolaly), nebo politiků, kteří dosáhli uznání, které nenalezli u svých manželek, až u spolustraníků a ve funkcích. Naznačuji, že zatímco běžná tituly a vzděláním posedlá civilizace touží po zdraví, mládí a štěstí, nejlépe hned a na půjčku, ale nehodlá změnit svůj styl života a myšlení (na čemž velmi vydělává např. kosmetický, módní, plasticko-chirurgický průmysl i média), buddhisté na téhle individuální změně trpělivě a funkčními způsoby pracují. Jen to zatím běžná média (a naše pozornost, zahlušená povrchním užíváním si) nevzala v potaz.
Naším osudem je naše myšlení a z něho vyplývající činy, a všichni jsmeupachtění vytvářením sebe samého, svého života a důležitosti, ví jasnozřivě i jedna z postav románu, z čehož vyplývá i autorův závěr, že totiž (tak, jak se pachtíme a žijeme) nikdy nebudeme šťastní, protože nikdy nemáme dost… a Kehlmann nakonec západně individuálně pragmaticky dodává: ale to nevadí, i tak se dá dobře žít.
Pravidelní čtenáři (a čtenářky) tohoto blogu ale (na rozdíl od většiny i dobrých spisovatelů a usilovných filosofek) dávno vědí, že tři měsíce meditací (a tři roky dalších kultivací těla a mysli), nebo u žen přirozený a nejraději i orgasmický porod ke zvládnutí umění být šťastný (ale ke štěstí nepřipoutaný) značně přispěje…
http://blog.baraka.cz/2009/01/duchovnost-je-cesta/
http://blog.baraka.cz/2009/01/ctyri-pravdy-pro-pokrocile/
