…formují naše chování víc, než tušíme. Psal jsem kdysi o principu ukazovátka, a nedávno (a v připravované knize často píši) o formativní roli situací, ve kterých žijeme nebo se nacházíme. Synchronicitně se na síti objevil dlouhý rozhovor se slavným americkým psychologem Zimbardem, který v roce 1971 zorganizoval Stanfordský experiment a prokázal, jak snadno člověk sklouzne ke zlu. Příznačně, zjevil se s titulkem Každý věří, že odolá zlu. Pokusím se pomocí citací z rozhovoru a několika komentáři naznačit, že je už pár dekád nejvyšší čas začít i v běžném (zvláště politickém či vojenském) životě brát v potaz evolucí daná lidská omezení (např. uzákonit povinné psychotesty pro všechny, kteří se budou ucházet o vedoucí pozice ve veřejném životě) – nebo jinak, že i prezidenti všech zemí jsou jen lidé, kteří nebyli vždy zlí nebo pomstychtiví: to role, které hrají, a situace, ve který žijí, je změnily. Snad to není infekční…
Lidské chování je ovlivňováno a někdy zcela ovládáno situací, platí to, když je situace nová, neznámá a nemáme s ní žádnou zkušenost. Ale pokud se příště dostanete do stejné situace, nebude to stejné, protože za sebou budete mít zkušenost, říká opakovaně americký psycholog, který si to sám na sobě ověřil, když hrál roli ředitele imaginární věznice, ve které skupinka studentů hrála role vězňů nebo dozorců: Měl jsem dvě role. Byl jsem vedoucí výzkumu a u toho jsem měl zůstat. Ale já jsem zároveň hrál roli ředitele vězení. Jakmile jsem se jím stal, moje smýšlení se nastavilo tak, že mým hlavním cílem bylo zajistit bezproblémové fungování vězení.
Pokud jste ředitel, vždy vám leží více na srdci blaho vašich zaměstnanců. Pokud budu například ředitel školy, budu dbát o učitele více než o žáky. Pokud budu ředitel nemocnice, budu dbát více o lékaře než o pacienty. Pokud budu ředitel věznice, budu dbát více o blaho dozorců než o vězně. V roli ředitele vězení jsem tak umožnil, aby lidé trpěli, nezasáhl jsem. Nevnímal jsem jejich utrpení, jen jsem si odškrtával jejich jednotlivé denní úkony: snídaně, oběd, večeře, čas na toaletu. Role ředitele způsobila, že jsem nevnímal situaci, která by pro mě byla za jiných okolností neakceptovatelná, ví dnes psycholog a spisovatel Philip Zimbardo. Jak to, že to, jak moc na mocné mají jejich role a situace vliv, nevědí prezidenti, poslanci všech zemí, personalisté nadnárodních korporací a bank atd.? A jak to, že nikdo nealarmuje pedagogy a prognostiky i dalším zjištěním: Mladí lidé, vysokoškolští studenti, jsou dnes více konformističtí než v sedmdesátých letech a snadněji by dokázali sklouznout do rolí vězňů a dozorců.
Nebezpečí počítačových her, na které dnes marně upozorňují někteří psychologové (ale jsou vzápětí umlčeni nebo ostrakizováni výrobci a uživateli počítačových her), je stále aktuálnější. Politici, pedagogové ale i ti, kteří by měli nést, ale nenesou zodpovědnost, mlčí: právě tak jako lékaři celé dekády pragmaticky mlčeli v případu kouření (např. donedávna v USA, a dnes u nás pokud se týká třeba kouření dívek). Za našich mladých let bylo nebezpečné maximálně, když jsme se opili do bezvědomí. Z opice a kocoviny se člověk za pár hodin nebo dnů dostal. Jenže (kromě kouření, nebo hormonální antikoncepce rutinně předpisovaná na akné), a například stále dokonalejší virtuální realita (a hraní počítačových stříleček) mění a poškozují každou další generaci… a ti (ne)zodpovědní znovu mlčí: dělají alibisticky mrtvé brouky, nebo jsou tak hustě podmazaní? Jak dlouho necháme výrobce beztrestně a neomezeně vydělávat na něčem, co prokazatelně škodí lidem i celým společnostem? Do jaké úrovně jsme užitečnými idioty? Co všechno už je naší naivitou a arogantní blahosklonností (v bankovnictví, na internetu, v genetice, ale i ziskovými algoritmy v sociálních sítích) individuálně, zdánlivě beztrestně, ale společensky globálně škodlivě, neodvratně nastartováno?
Psycholog vysvětluje: V naprosté většině současných her jde o destrukci a násilí, což jsou mužské hodnoty. Proto si je mladí muži kupují. Čím více hrajete, tím více se s těmito hodnotami ztotožňujete, zlepšujete se, dosahujete vyššího skóre. Výsledkem je, že budete raději hrát než dělat jakoukoli jinou aktivitu na světě. Všechno ostatní je totiž nuda: škola, kamarádi, rodina.
A jiné plíživé nebezpečí (na které jsem také upozorňoval): Další závislost, která mladé muže pohlcuje, je pornografie. V naprosté většině zemí světa můžete, bez ohledu na svůj věk, dvakrát kliknout a otevře se vám nekonečný svět on-line porna – všech druhů pornografie, které si ani neumíte představit. Kluk hraje deset a více hodin videohry, pak přepne na porno, vrátí se k videohře, spí, nacpe do sebe jídlo z fast foodu, jde hrát videohry, přepne na porno a tak dále. Projevuje se to i na školních výkonech, chlapci v Americe v současné době dosahují horších školních výsledků než kdykoli dřív. A co chlapci u nás? A co příjmy z videoheren a internetových sázek pro opraveným chodníkem uplacené lokální bafuňáře?
Mají rovněž problémy v sexuálním životě, pokračuje o chlapcích psycholog, také pornografie je vytvářená muži, pro muže a založená na hodnotách jako je mužská dominance, podrobování a objektifikace ženy. V pornu není místo pro milostný vztah. Pokud kluk (zvláště muslimský) nikdy neměl přítelkyni a vyrůstá na pornu, domnívá se, že to, co vidí ve filmech, dívky chtějí, že chtějí být podrobeny. Žádné dotyky, polibky, mluvení, sex je pro ně pouze o fyzickém výkonu, který končí ve chvíli, kdy muž dosáhne orgasmu. Tímto způsobem se mladí muži stávají skutečně „odpojení“ od moderní společnosti. Raději žijí v paralelní realitě. Mimochodem nejvíce se děsím toho, až se rozšíří levné google brýle, které si kluci nasadí a najednou už nahé (navíc dokonalé, rozuměj: vyretušované) ženy a vesmírné lodě nebudou jen na obrazovce, ale budou poletovat všude kolem nich. Jeden čerstvě zjištěný důsledek: už je prokázáno, že chlapci, počatí ve zkumavce, jsou téměř neplodní a svou neplodnost předají dalším generacím.
Což nejen psychologa, ale i mne dovádí i k jádru pudla: k profesní slepotě a nezodpovědnosti za celek na jedné, k davovému mlčení, mrtvým broukům atd. na druhé straně. Také analyzujeme tzv. efekt přihlížejícího, dodává dr. Zimbardo: Paradox, že čím více lidí je přítomno nějaké kritické situaci, tím méně je pravděpodobné, že někdo zasáhne, pomůže. Přihlížející uzavřou tichou dohodu nedělat nic, nevměšovat se. Přitom kdyby tam byl člověk sám, cítil by tlak, že musí pomoci. Ale jakmile je na místě více lidí – stačí i tři – odpovědnost je rozptýlena a utlumena, což je důvod, proč nikdo nezasáhne. Copak se my tady už nepamatujeme na všeobecnou kolektivní nezodpovědnost v době, kdy všechna moc patřila lidu, a tím pádem nikomu? Jak dlouho ještě budeme jen davově (u zpráv nebo v hospodách či stranických klubech) nečinně přihlížet, jak rychle a kam se naše společnost řítí? A než nám dojde, že společnost se skládá z jedinců, a že jedině revoluce, osvícení, v hlavě individua, může zaregistrovat a pak někdy i pomoci řešit problémy společenské?
Zlehčujeme potenciální nebezpečí i posledního hitu, před kterým Zimbardo varuje: rozšíření chytrých telefonů je novou formou zla. Lidé (a nejen muži, ale stále víc i ženy) se neustále dívají do těchto magických krabiček a nevnímají špatné věci, které se dějí kolem nich. Muži se vzdávají sociální reality a mění ji za realitu virtuální. Je jim jedno, že nemají kamarády, že nemají partnery. Nezajímají se o své rodiče, nechodí volit, nezajímá je vzdělávání, sport ani koníčky…?!
Naznačuji, že svět teď už asi nemá běžně očekávatelné řešení (kromě duchovnosti). Chce to celkovou defragmentaci a reset. Chce to jakkoliv natrhnout pohodlné iluzorní reality (začít můžeme pozitivním úmyslem a některými vyzkoušenými buddhistickými metodami, s přihlédnutím k syndromu ukazovátka a snadné manipulace zlem, jak o tom píše Zimbardo), nenechat znovu rozjet tobogán postižení.
A vůbec, kde jsou všichni (naši současní) hrdinové, kteří se odváží aktivně namítnout, že císař je nahý (nebo že prezident je pomstychtivý ješita)? Musíme si je holt dobře porodit a vychovat. Zimbardo ne náhodou pracuje také na projektu, ve kterém učí mladé lidi identifikovat zlo, a vstát a v situacích, kdy ostatní jen přihlížejí, zareagovat.
Ani Zimbardo nedošel k základní příčině všeho (zla), tedy k traumatickým, a novorozence i celou společnost zbytečně poškozujícím, protože zbytečně zmedikalizovaným porodům. Stále (marně) tvrdím a tvrdit budu: chce to změnit porodnictví, začít rodit příští čestné nemlčící hrdiny, a dokonce i buddhy, a ve třech generacích dosáhnout osvícení (osvícený člověk, ale už i malý, dobře protože doma porozený buddha, umí přirozeně řešit konflikty tím, že jim předchází. Buddhistická ekonomika nesoupeří, nekonkuruje, ale pomáhá lidem neustále se učit a duchovně růst. Atd. Jak dlouho ještě bude třeba to připomínat? Opravdu ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe?
P. S.: A teď na dva dny vypněte všechna média, vypadněte z rolí, změňte situaci a okamžitě vyrazte ven, je podzim, padá barevné listí, přírodě jsme naštěstí šumafuk…
