Občané USA si právě připravili čtyři roky pořádné politické výzvy. Demokracie, která se nekultivuje, snadno oslabí nebo zanikne, píše v závěru své dlouhé práce na téma Paradoxy demokracie (LN 12. 11. 16) psycholožka z Akademie věd a zároveň ze San Diego University Martina Klicperová-Baker, která zkoumá psychologii demokracie, občanskou slušnost, politickou kulturu, přechody k demokracii, demokratické občanství a nenásilí (vzpomněl jsem si na někdejší ságu Isaaca Asimova Nadace o psychohistorii). K mému překvapení a radosti přehledně a detailně popisuje mnohé skutečné příčiny stavu dnešní krize demokracie u nás i ve světě: uvažuje o politických mentalitách, varuje před krizí slušnosti a nevyhnutelnými konflikty, a k mému zadostiučinění uvádí i přehled nejnovějších psychologických pojmů, osvětlujících opakující se nepoučitelnost politiků ale i voličů a obyvatel všech demokratických i k demokracii směřujících zemí posledních dob. A tak s radostí ocituji nikoli sloganovitý, ale původně třístránkový a na čtení náročný novinový text zamyšlení na evolučně dané lidské reakce, jejichž neznalost se v politice opakovaně vymstí.
Autorka poukazuje třeba na to, že počet demokratických zemí sice vytrvale stoupá, avšak demokracie v žádné zemi není zaručeně stabilní. Navíc k mé radosti stručně vyjmenovává relativně velmi nové, z neurovědy a současné psychologie vycházející pojmy, které by měli znát nejen především všichni vrcholoví politici a ideologové politických stran. Například základní atribuční chyba Lea Rosse (svá selhání přisuzujeme okolnostem, kdežto selhání druhých jejich špatným osobnostním vlastnostem), teorie kognitivní disonance Leona Festingera (své postoje zpětně omlouváme a přizpůsobujeme již provedeným činům), nebo princip tragédie obecní pastviny ekologa Garetta Hardina (lidé mají tendenci propašovat svou krávu na obecní pastvinu, což vysvětluje mechanismus běžného sobectví, jenž v důsledku způsobuje také kolapsy ekologického, sociálního či politického systému). Jinými slovy, to ne ti druzí, ale my, každý z nás, vytváří iluze a bojí se pravdy. A jak zjistili i Češi po sametu, i svobody, protože ta vyžaduje, jako ředkvička či cibule, neustálou péči.
Sama lidská povaha se nezdá být pro demokracii disponována, tak jak to, že demokracie, systémy založené na konfliktu, existují a obecně prosperují, ptá se psycholožka. Člověk je tvor poněkud sobecký, a nejrůznější (rozuměj: evolučně dané) psychologické mechanismy nás svádějí, abychom sami sebe viděli v lepším světle, než vidíme druhé (což platí už od dob řeckých filosofů či Shakespeara obecně, jak pro muže, tak pro ženy), a zdůvodnili si, v čem vynikáme (což se týká především žen, k údivu a bezmoci mužů), a proč si zasloužíme víc, než ostatní.
O tom, že se musíme vrátit k sobě samým (sokratovsky –poznej sebe sama), svědčí i zjištění, že i z psychologického pohledu současných věd je zatím nejpřesnější návod na použití demokracie ten francouzský, z roku 1789: demokracii tvoří svoboda, rovnost a bratrství. Autorka ale vzápětí jako klíčový faktor přidává, což je zvláště teď aktuální (viz také už Masarykovo varování před Hulvátovem), i obyčejnou slušnost: Vše nelze pokrýt zákonem a policií, většinu lidských kontaktů regulují dobré mravy a dobrá vůle. A moderní vědomí, že konflikty v demokratických společnostech jsou hry s tzv. nenulovým součtem: neplatí, že získám to, o co druhý přijde, nýbrž že obecně nejvýhodnější bývá výhra společná (tzv. win win princip). Ziskem je obecný nárůst důvěry a blahobytu.
Zatímco politici a sociologové, podobně jako autoři předvolebních výzkumů, poplašeně pobíhají a hledají viníky v jiných, a zatímco nás poslední čtvrtstoletí pálilo dobré bydlo, všeobecné zjištění opět zní – demokracie není něco stálého, ale musí se dnes a denně (Masarykova drobná práce) opečovávat. Totéž platí pro vrcholové sportovce, umělce, artisty, ale i pro manželské vztahy.
Nenasytně zištní bankéři, psychopatičtí a po stále větší moci neustále lačnící politici a ekonomové, anebo erotomani, sukničkáři, xenofobové a misogynové, bažící po stále silnějším ukojování nezvládnutých pubertálních pudů, ale i mnozí porodníci a profesoři dělající mrtvé brouky, a všelijací profesně zaslepení odborníci, pamatujte si: Slušnost napravuje vztahy mezi lidmi a stává se i jakýmsi nárazníkem tlumícím potenciálně násilné srážky. Navíc přináší všeobecnou důvěru a blahobyt. A nedivte se, když to na rozdíl od nás, kde se blbá nálada ventiluje v hospodě u piva, bude v USA (varuje autorka) poněkud bouřlivější. Navíc, jakoby se (nejen slušnost, ale logicky s ní i) pravda (i u nás, že) pomalu vytrácela z politického života: podle údajů serveru Political Fact Clintonová lhala či mlžila v osmadvaceti procentech výroků, Trump v rekordních osmdesáti procentech. Svět se podstatně změnil: američtí politologové se domnívali, že systém dvou velkých stran je ochranou proti extrémismu a excesům. Letošek tuhle iluzi zboural.
Autorka pilně bádá a publikuje, takže kdekoliv a kdykoliv narazíte na jméno Martina Klicperová-Baker, zbystřete a užívejte si hlasu rozumu a pečlivé informovanosti. Poněkolikáté (svým čtenářům, studentům i našim politikům a filosofům či sociálním inženýrům a studentkám genderu) i ve výše zmíněných okolnostech připomínám odvěké zjištění šamanů: člověk nemůže změnit jiného člověka nebo svou ženu, svého politika nebo počasí, změnit může jedině vlastní postoje k jiným, k politice, době. A tak a pak neustále kultivovat, především sebe a své okolí. To jsou paradoxy, že?
