Ještě jsem se nevzpamatoval z dávky jobovek ze své bývalé rodiny, a raději jsem další den jen přežíval v očekávání poslechu rozhovoru na Rozhlase Plus, když se začaly chumlat věci. Odepsal jsem dvěma studentům na jejich zprávy, že je znovu opustily ženy (nebo jim znovu naplno došla marnost pokusu znovu navázat vztah), po více jak půl roce se ozval člověk, který natočil a nakonec přece sestříhal video z workshopu na Transpersonálně psychologické konferenci v dubnu, a když jsem si pak náhodou pustil Souvislosti Jana Pokorného (diskusní pořad na ČT 2), filosofové a politologové zrovna diskutovali na téma konspirační teorie. Přičemž na všechny tyto a v jiných filosofických a mediálních řečech tak propírané otázky jsem (přiznávám, pro normálního posluchače zvyklého na bláboly anebo nedůležité plky, páni a dámy prominou, asi příliš překotně a jinače) naznačil odpovědi v odvysílaném rozhlasovém rozhovoru, od kterého jsem, původně zklamán z povrchnosti otázek, celkem nic nečekal.
Teoretici již před lety matematicky prokázali, že chaos, jakkoli zdánlivě živelný a neřešitelný, je (tak jako život) proces, a stačí začít pozitivně harmonizovat třeba jeden malinký proud vody ve řvoucím odtoku právě vypouštěné přehrady, a za chvíli se zharmonizuje i značná část celku. Dnes na podobném principu řeší dopravní zácpy v obrovských megapolích Latinské Ameriky: pomocí vrtulníků a družit snímají z výšky, kde vzniká nebo vznikne nějaká dopravní kalamita, a najdou jedno místo, které začnou řešit. Za relativně krátkou dobu se doprava pomalu rozjede po celém městě.
Televizní matadoři v Souvislostech opakovaně, i když jakoby mezi řečí, přiznávali, že ani oni neznají řešení současného stavu světa, a že neví, co se to děje se současnou, nejen politickou, realitou. Mluvili o bezmoci utlačovaných, zmateni pojmů a historických souvislostech, o tom, že netuší, jak konspirační teorie vznikají (podobně jako nikdy neví, jak vznikají vtipy), přičemž jeden filosof náhodně (synchronicitně?!) připomněl film (Spiknutí s Melem Gibsonem) na toto téma, který právě běžel na soukromém kanále. Ale v podstatě je slogan pořadu V diskusi s předními odborníky se dostanete k jádru věci klamavá reklama: tak jako většina lingvisticky jistě dobrých překladů taoistické či buddhistické duchovní literatury, poslech Souvislostí je z hlediska našeho českého klidu a zápecnictví (při vší úctě k odborníkům) bezpečný: k podstatě problémů se ani odborníci, natož posluchači, nedostanou.
Naznačuji, že současný překotný chaos stále složitější doby přitom ale způsobuje, že v tom zmatku náhod vznikají malá rodinná či lokální ohniska pozitivních deviací, která mohou být a jaksi stále častěji bývají počátkem harmonizace daleko větších celků. Že šance na vznik těchto potenciálně transformativních událostí a jevů (čínský znak pro krizi má radikál, který znamená šance) je stále větší a pravděpodobnější. Za podmínky, že aktéři nepodlehnou rétorice dobových politických a kariérních či stranických tanečků (levohemisférových spekulací podobných konspiračním teoriím), a budou schopni něco, cokoliv, jakkoliv miniaturně vypadající, začít měnit. Nekecat, nespekulovat, ale dělat. Proto tak rád sleduji nedělně předpolední ekologické pásmo krátkých dokumentů Nedej se na ČT 2: vždy na konci (v rubrice Občanské noviny) vždy promítnou nějakou zprávu o aktivitách party maminek, sousedů z paneláku, o umanutých mladých ženách, nosících po Praze v batůžcích vodu na zalévání a opečovávajících náhodné trsy rostlin (plevele) v zapomenutých litinových a prachem za desítky let naplněných odtocích již neexistujících pouličních pump, guerillových zahrádkářích starajících se o divočinu na brown fieldech, či o nelhostejných občanech a dotčených sousedech protestujících proti záměru developerů vybudovat tu či onde přehradu a zničit překrásné údolí plné chráněných rostlin a živočichů…
Postesknutí filosofů, že dnes už v jeho složitosti nikdo svět neřídí, jen se to řítí neznámo kam, jejich přiznání neschopnosti nalézt světýlko na konci tunelu, a konstatování bezmoci i těch dnešních mocných, o kterých si dav dole na sociálním žebříčku vypráví různé konspirační teorie, nepřímo vybízí k opuštění globálních výzev, a namísto toho k obrácení směru zájmu do sebe a k sobě (už Ind Vívékánanda na počátku minulého století věděl, že moudrý člověk má boha v sobě, ti ostatní vzpínají oči a ruce k nebesům) a k počátku drobných lokálních aktivit: k návratu k lidské, evolučně dané perspektivě malé skupinky těch, kteří se znají, a které spojila a spojuje puzení alespoň něco, sebemenšího, aktivně (vy)řešit.
Právě ono zdánlivě nerozumné nadšení nadšenců a nadšenkyň zažehává a zažehne první pozitivní řádem se projevující šance nejen na přežití, ale dokonce i na změnu do budoucna. A paradoxně čím větší chaos, tím častěji se jakoby náhodně scuknou ti správní naivní nadšenci na těch správných místech. A nečekané a skryté se projeví i navenek: jako v onom znaku, uvnitř chaosu je vždy nějaký řád, jen jej, jako v sobě, objevit.
P. S.: Pro ty, kteří by si chtěli poslechnout rozhovor se mnou na Rádiu Plus:
http://media.rozhlas.cz/_download/3754251.mp3