Buddha i jógíni a zenoví mistři měli pravdu

9.12.2016

… když kromě toho, že se vlastním úsilím odvážně a moudře dostali přes iluze mozku a smyslů k pravdě osvícení, také empiricky a geniálně prakticky prokázali, že většina různých vizí a náboženských extází jsou jen iluze, makya, výplody vlastního mozku. Teď to potvrdili pomocí moderních technik i vědci: Ve chvílích, kdy se věřící cítí být „Bohu blíž“, zjišťuje magnetická rezonance v mozkovém centru odměny aktivitu charakteristickou pro uspokojování žádostivosti, tvrdí výsledky výzkumu. Podle nich by pochopení motivace a chování náboženských komunit mohlo přispět k omezení zla a utrpení ve světě. 

Spirituální prožitky mocně stimulují centrum odměny. Joj, matemašte, na to jsem půl života čekal: ne kvůli sobě, ale kvůli zbytečnému trucu těch nevěřících, kteří popírali a stále popírají i vlastní zážitky. Přestože skeptici mohou váhat, co bylo, pokud se týká extatických zážitků přesahu dříve (problém vejce nebo slepice), a i když to jsou jen první vlaštovky změny paradigmatu, stejně to pro českou a světovou duchovnost může být nikoliv big bang, ale radostné big wow! Ve chvíli náboženského obřadu, když sami účastníci uvádějí, že prožívají duchovní zážitek, se účastníkům experimentu v mozku při modlení „rozsvěcovalo“ centrum nucleus accumbens v levé i pravé polovině mozku.

To by to ale nesměli být současní a kriticky, rozuměj negativně myslící vědci, aby se nepokusili objev podat i korektně, tedy kriticky, a proto dodali: Prakticky stejné reakce mozek vykazuje také ve chvíli, kdy si drogově závislý udělá dobře. I euforie narkomana po „šlehnutí“ či „tripu“ aktivuje oblasti ve ventromediální prefrontální kůře, o nichž je známo, že jsou zapojeny do sítě zapamatování si příjemného a zacykleny s příkazem „činnost opakovat“, pročež se mu také někdy říká „cyklus odměny“. No jasně, jinak by to nedělali. Ale drogy přece fungují, protože podobně nastavila naše tělo a mozek i evoluce: šleháme si při každém jídle (jinak bychom nejedli), milování (jinak bychom se nerozmnožovali), v rámci zamilovanosti a lásky, ale i při delším běhu či jiných sportech (jinak bychom se netrápili). Denně si děláme dobře kávou, pivem, cigaretou, mnoha jídly aj. A iluze je to tak dokonalá, že nikdy nepřipustíme, že iluzí jsou i všechny naše smyslové vjemy, a tedy že kromě  našeho nitra neexistují (jak praví třeba i Sútra srdce) barvy, vůně, city.

Vzpomínáte na nejen má tvrzení, že každý alkoholik vlastně jen touží po duchovnosti (špiritus – spirit)? Nebo na zenové tvrzení Potkáš-li Buddhu, zabij ho? Indický jógín Vívékánanda na počátku minulého století také věděl, že moudrý člověk má boha v sobě, ti ostatní vzpínají oči a ruce k nebesům. Nebylo trošku pravdy i na tvrzeních psychiatrů před půl stoletím, že mystické zážitky některých zakladatelů velkých náboženství byly spíše patologickými případy?

Ukazuje se ovšem také, že většina ponorů do hlubin podvědomí zvláště u hledačů duchovna ze Západu, od půstu, hladovění, jógické a jiné askeze, až po drogové a houbičkové pokusy nebo zážitky blízké smrti, využívají tendenci mozku promítat na monitor mysli zkreslené a falešné signály a vytvářet nereálné, fantaskní vize. Mnozí abstraktní malíři (i František Kupka) čerpali z rychle se střídajících geometrických obrazců náměty svých obrazů, mnohé domorodé kultury tyto vize zobrazovaly na své keramice nebo textilu. Jenže západní kultura ještě sto let od objevu kvantových fyziků zatím většinou odmítá přijmout koncept, že svět je iluze. Že nevidíme svět, ale jeho obraz, jak nám jej promítá na monitor mysli mozek. A ten bývá často zmatený jak nedokonalostí smyslů, tak umělou intoxikací, anebo vlastními nezpracovanými emocemi. Ostatně, jak nahoře tak dole, sami o sobě nevíme o moc více, než, jak napsal spisovatel Bryson, že žijeme ve vesmíru, který nemůžeme spočítat, obklopeni hvězdami, jejichž vzdálenost neznáme, v prostoru vyplněném hmotou, kterou nemůžeme identifikovat, a řídíce se podle fyzikálních zákonů, jejichž vlastnostem nerozumíme.  

Není nejvyšší čas, aby se o iluzi vnímání učili už středoškoláci? A není na druhé straně vrozená schopnost víry (a dosažení osvícení) jakousi evoluční pojistkou, aby se těkavá agresivní opička (ne)rozumu sama nezničila? Pokud je pravda, že jsme (opět) na křižovatce dějin, hrozí, že směřujeme spíše k dystopickým představám cyberpunkových spisovatelů a scénáristů (viz film Blade Runner), kdy svět budou ovládat obrovské korporace, řízené příliš velkou mocí zkorumpovanými a špatně porozenými dědečky, a v megaměstech budou v nejvyšších patrech a paprscích slunce bydlet ti nejbohatší, zatímco dole v šeru, věčném dešti a špíně budou živořit zbylé, důmyslně vykořisťované masy lidstva. 

Pokud ale dokážeme rodit přirozeně a učit žít buddhisticky a duchovně, pak vlastnictví a plody z robotické práce rozhodnou o dopadu digitální revoluce. Pokud ze strojů poplyne užitek všem, zamýšlí se i Jan Klesla v článku Jedna firma vládne všem (LN 3. 12. 16), bude možné realizovat utopické vize spokojeného života bez nedobrovolné práce a například se základním nepodmíněným příjmem. Nejde tedy o ovládnutí světa pomocí digitálního pokroku, mířícího k diktatuře monopolu. Nejde o novou verzi korporativismu, ani o nějaký postkapitalismus, ale v podstatě o třetí, hlavní vývojovou fází kapitalistické společnosti, ke které by ve smyslu duchovní revoluce mělo dojít v hlavách co největšího počtu přirozeně porozených a tedy empatických a spolupracujících, nikoliv konkurenčně soupeřících, tedy duchovně probuzených lidí. 

Vraťme se ale k úvodním úvahám nad výzkumem fungování mozku. Nejsou myšlenky a vědomí také možnosti jakýchsi alikvotů, důsledky způsobu interference stále většího počtu původně náhodných, leč pravidelně se opakujících shluků elektrických signálů v mozku? A neplatí i v tomto ohledu rčení o tom, že rozhodující je úmysl, a že„jak dole, tak nahoře“? Kvalita obyčejných, leč k duchovnosti směřujících lidí má zřejmě schopnost spoluvytvářet větší ad hoc spolupracující celky. Pokud by byly stimulovány pozitivním úmyslem a inspirovány buddhistickým stylem ekonomiky, pak to může v následných třech generacích stále ještě dopadnout jako nějaká téměř utopie.

Změna k lepšímu by tedy mohla a měla začít drobnou každodenní prací na sobě samých, třeba, i když nejen, známými a ozkoušenými nástroji vnitřní transformace (např. mantrami, uvolněním hlasu i cvičením umění zpěvu alikvotů), každopádně něčím nehmotným, duchovním. Takto aktivované neuronové spoje v mozcích lidí by mohly skutečně vést k vytvoření spíše duchovní a ekologické, přesto a právě proto, že digitálně nasměrované společnosti, i když tato vize může strachem zkoprnělým a zmateným současníkům připadat jako nějaké další, dystopické náboženství… A začít mohou a měly by nejlépe ženy, vzpomenou-li si na své ukryté ženství a začnou (jako) doma rodit příští buddhy…

Dá se samozřejmě předpokládat, že svou (v tomto ohledu slepou, i když uklidňující) víru v boha, k níž se v různých variantách ve světě hlásí 5,8 miliardy lidí, naprostá většina aktivních věřících nepřehodnotí a tyto úvahy raději nebudou ani číst. Pro miliony lidí, kteří již dnes meditují, zdravě jí a žijí, je to ale jen další potvrzený dobrý krok na Cestě k poznání sebe sama. Vědci svým způsobem totiž neříkají nic menšího, než že v náboženských zkušenostech jim vyplnilo přání centrum odměny (rozuměj: jejich vlastního mozku)! Což je vlastně revoluční zjištění, i když jen potvrzující zkušenosti všech velkých duchovních osobností a kultur, a odpovídající jak titulku tohoto blogu, tak logice bdělého vědomí a čistého rozumu. A navíc použitelný a ověřený návod (i s dopravními značkami slepých uliček) na použití západního člověka. Ách! Hurá!