Přiznávám, pošmourné podzimy v zaprášené a hlučné Praze (v domě se navíc stále kutá a vrtá, výtahové dveře hned u bytu, ve kterém mám pronajatou celu, jsou už čtyři roky neseřízené a protože sousedům to asi přijde normální, s gustem nechají dveře vždy vší kovovou silou dopadnout do kovového rámu, a ta část bytu, ve které bydlím, se otřese: zvláště v hluboké noci občas přemýšlím, co je to za lhostejné lidi). Tělo už neregeneruje tak jako kdysi, a protože se přes léto relativně nová špaletová okna zase o něco rozeschla, mám tu průvan a musím spát jednak se špuntem v uchu, a druhak v mikině s kapucí přes hlavu: průvan mne zebe ve vlasech na zátylku. To je má všední vnější realita. Zároveň ale naznačím, jak se z takových stavů a pocitů (iluzí) dostávám, a hlavně, že i to je součást začátku konce mého blogování: i tuhle aktivitu vypouštím.
Po nějaké poruše systému mi navíc přestalo fungovat wifi (a já nemohl poslat tazatelům pracovní verze blogů k připomínkám): užíval jsem si dnů blbců do alelujá. Ve tři ráno jsem pak šel na záchod, ale v předsíni v naprosté tmě mne překvapil bytný, jenž obvykle mlčí a nechce se probrat z mrákot, protože hned poté opět zalehává a pokračuje ve spaní, a šibalsky oznámil: Jsem první… a usadil se na míse. Já se začal pochechtávat a ve své cele jsem pak vypukl v hurónský smích: a vypustil jsem se.
Absurdita chaosu vně i iluzorního podlehnutí situacím (a pocitům) mne konečně, po několika dnech, ve kterých jsem nefungoval (na výtah jsem musel vždy čekat, až přijede z 6. patra, v obchodě občas neměli, co mít měli, anebo noviny nebo můj chleba v půl sedmé ještě neměli) opustila: zpotil jsem se sice ve vlasech po každém teplejším jídle, a samotnému mi také nebylo nejlépe, ale vše po tom směšném vypuštění hezky rychle zmizelo. Po chvíli mne to napadlo, zapnul jsem počítač, a taky že jo, wifi fungovala (a já rychle vyřídil poštu a pročetl článků na oblíbených a prověřených adresách)! Joj, i já zase funguju! Student přijel z Moravy a přivezl knihy (urgovaná ale neopravená záměna jména ze zadní strany obálky sice nezmizela, ale nešť, nikdo není dokonalý). A dva jiní mi promptně přispěli, takže dluh nějak zamažu. Na fotce z dubna z workshopu o nástrojích vnitřní transformace se vypouštím zpěvem alikvotů…
Mé oblíbené sloveso naznačující připravenost k ukončení té které činnosti zní: odfajfknout. Když jsem ještě připravoval své velmi složitě koncipované knihy, nebo časopisy Mana a posléze Baraka, proces odfajfkovávání (sestavených, napsaných, opravených a odsouhlasených citací a doplňků nebo dalších popisků do každé knihy a každého čísla), jsem přímo miloval: znamenalo to úspěšné završení nejméně čtvrtletní práce (tehdy, milé děti, nebyly googly ani chytré mobily, nebyla možnost si materiály xeroxovat, a články, které jsem dostával nafaxované od přátel z USA, postupně bledly, až vybledly docela).
Ostatně, podobně jsem všechny plány, co všechno musím zmáknout a udělat (tehdy, milé děti, i pouhá cesta vlakem do Varšavy byla dobrodružství, například mi vždycky na hranicích celníci prohrabali batoh a čichali do všech papírových krabiček čaje, které jsem vezl, a bylo pro ně velmi snadné prohlásit ten čaj za drogu, vytáhnout mne a čaje z rychlíku a pár dnů vyšetřovat), a všechny emoce s tím spojené, vypustil v roce 1981, když jsem během zazenu ve varšavském zenovém centru rozluštil jeden otevírací kóan (několikrát už jsem naznačil: Ó, jaká lahoda!). Tehdy jsem mezi ostatními usilovně meditujícími nemohl vypuknout ve smích, to bych je rušil v meditaci, ale z očí mi kanuly potoky slz úžasu a štěstí, a Sherry, tehdy Rochesterová, mne uviděla, a protože měla totéž již za sebou (viz blog z února 2012, zopakujte si, studenti stále začátečníci), najednou jsme byli zenem a štěstím spřízněné duše.
Jinými slovy, vážení pokročilí, před těmi pětatřiceti lety, po několika letech nácviku správné meditační pozice těla i neusilovného úsilí mysli, po několik měsících vědomého zintenzivňování sezení v zazenu, a po několika intenzivních dnech a pak i nocích sezení v atmosféře třeskutého hledání smyslu toho všeho mezi dvěma stovkami podobně determinovaných okimonovaných hledačů sebe sama, mi to v postupně uvolněné mysli (naučené a navyklé tak novým kouskům) najednou jakoby samo od sebe došlo: vždyť já jsem, teď a tady, i když visím, jako v kóanu, nad propastí za pouhý kořen nějaké rostliny, svobodný! To co se má stát a co se pomyslně (v situaci kóanu či rány holí) stalo, jsou opravdu jen iluze, vytvářené myslí samotnou! Šlo o to, aby mysl (i tělo) byly tou možností upgradu zasaženy – navíc mi právě bylo 35 let a byl jsem (dle Indů) v poslední, sedmé, duchovní čakře! Složil jsem pomyslné zkoušky lidskosti jak tělesně (schopností sedět v zazenu či jiné efektivní meditační pozici), tak v mysli (luštěním kóanů, tedy uměním nepadat do pasti jazyka a rutiny).
Čímž bilančně a znovu vzkazuji těm mnoha stům meditačně zkušených českých a moravských zazenistů a buddhistů, že zazen je jen metoda, nikoliv cíl. A přestože jsem hlavně v počátcích nejraději přednášel pomocí jiných zvuků a jiné hudby, mezi těmi dvěma tisíci mých blogů je hned několik s celkem jasnými náznaky směru a metod Cesty k onomu pro západní mysl spásnému vypuštění všeho matrixového, a tedy k probuzení. Jde totiž o přežití života lidského na planetě. Už víme, že osvícený, respektive realizovaně duchovní člověk funguje i v mozku efektivněji, multitaskingověji, takže i při letmém prognostickém pohledu do budoucnosti je jasné, že budeme muset zapnout víc než jen intelekt. A učit se už dnes vidět ZA věci a povrch, používat rozum jen v symbióze se soucitem a duchovností.
Ostatně, pokrok přece jen existuje, zatímco v roce 1981 (a pak v rámci rozvodu v roce 1987) jsem se vypustil pomocí pláče a slz (a pochopením kóanu), poslední dekády (a už ve vězení v roce 1986) jsem se téměř automaticky i v dobách absurdně krutých vypouštěl pomocí smíchu (třeba po povedených a časově a společensky dobře umístěných vtipech): i teď jsem se vypustil (a uvolnil a regeneračně zharmonizoval i své okolí) pomocí uvolňujícího hlubinného smíchu.
Takže: už jsem se k tomu chystal delší dobu, protože jsem už vše, co jsem, chtěl, napsal a dokonce několikrát jinak zopakoval. Čtenost blogu stále nezadržitelně, ale vzhledem k tomu co se děje kolem logicky, klesá, čtenáři už téměř vůbec neklikají na odkazy (což znamená, že blog v lepším případě přelétnou očima, v horším přečtou jen úvod a závěr, téměř jako beletrii na jedno použití), a pasivně očekávají, že je budu nadále pravidelně třikrát týdně bavit alternativními názory. No a co? Navíc denní tisk a některé časopisy přinášejí stále častěji a více článků, nad kterými bych před pár lety skákal radostí (a křičel matemašte!): varovné statistiky, korupční odhalení, zábavné plky politiků, vědecké objevy, které stále více lidí sice zná důvěrně z praxe, ale věda zatím popírala, či dělala mrtvé brouky (sebeodhalení alopatické medicíny že to a to očkování dětem v megadávkách prokazatelně škodí, nebo že stále zvyšující se počet císařských řezů v posledních generacích poškozuje genofond celé populace, nebo že v mozku jsou mezi krátkodobou a dlouhodobou pamětí velké počty neaktivních a neurovědou zatím zcela přehlížených neuronů, jenž se ovšem teď ukázaly jako životně důležité, aby nám paměť vůbec fungovala)…ano, už začíná být tak zle, že může začít být lépe. Už mohu přestat citovat (ve výpiscích): ať si čtenáři dají tu prácičku a vyhledávají si informace, na který (nejen jim) záleží, sami.
V poslední době jsem navíc byl (sice začátečnicky, ale přece) vyzpovídán v rozhlase Plus, byl dostříhán a na Youtube umístěn videozáznam mého workshopu Nástroje vnitřní transformace pro Českou transpersonální konferenci z dubna t. r., a konečně mi byla, viz výše, doručena kniha Situace (fejetony o životě, ženách a cestách k duchovnosti za časů brexitu z tohoto roku). Čímž oznamuji: počítadlo blogu mi oznámilo, že tohle je můj článek číslo 2000. A protože systém blogu umožňuje vyhledávání příslušných termínů či slovních spojení (a poslední roky jsem psal i tzv. megablogy, ve kterých bylo větší množství dalších linků na další s tématem související blogy), máte, milí současní i budoucí čtenáři, co dělat na další dekády. Nemám už co psát (aniž bych se opakoval). Jsem, co se týká návodů na použití člověka a (zen)ových metod, vedoucích k očistě ducha a těla, už docela vypuštěn, a tedy vysvobo(zen). Můžu si se chechtat a odfajfknout. Budu si jen užívat…
Kde jsou k dostání a objednání mé knihy:
mail@zelvi-doupe.cz (Antikvariát v Mělníku melnicky-antikvariat.cz má navíc v sekci duchovní i pár mých starších titulů)
www.dajanapraha.cz (i starší tituly)
Záznam rozhovoru na Rozhlase Plus:
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3754251
Záznam workshopu Nástroje vnitřní transformace:
https://www.youtube.com/watch?v=QDrF4iUIrXA
Mí studenti současní i snad budoucí si mne stále mohou najít na živo, rád (Quo usque tandem abutere?): z očí do očí (případně i v malé skupině) zodpovím ty správné otázky. A asi namluvím pár posledních blogů.
