Dopadlo to nakonec celkem dobře (až na záhadně neopravenou záměnu jména autorky děkovného doslovu, ale takto to dělá z obyčejné knihy, která vyšla v nákladu sta výtisků, jakousi unikátní, i když ne filatelistickou) modroumauricijskou raritu, která se v budoucnu, když to s námi a klimatem dobře dopadne, bude vyvažovat zlatem), kniha Situace je na světě a listovalo v ní už několik přátel. Fotografie jinak, ale v naprosto stejném duchu, naznačuje, oč jde ve fejetonech uvnitř, a oč jde v životě v současnosti. Zjistil jsem ale pobaveně, že ani oni nevidí, co by měli a mohli: jako všechny jiné titulní strany mých časopisů a knih, i tato (ve zdánlivě obyčejné rodinné fotografii) skrývá celou řadu pro knihu i individuální situace důležitých (a běžným způsobem vidění většinou lidí nevnímaných) detailů a jejich důsledků. Naznačím hned šest, z nichž každý vede do dalších potenciálních vesmírů holografických souvislostí.
Malý buddha, střed obrazu i veškerého dění teď a tady, s výhledem do budoucnosti, doma porozený a neustále svět radostně objevující a smějící se klučina, velmi lehce přidržovaný svým neustále doma chváleným tatínkem, zvednutou ručkou zdraví nádherný svět božské hry Líla a tím také nás ostatní často již malomyslné zve z příšeří do světla (snad až k osvícení?). To za prvé.
Zadruhé, ven (do budoucnosti, do světa) je vidět skrz tibetské modlitební praporky lungta (ve čtyřech základních barvách buddhismu): jen tím, že ve větru vlají, pomáhají udržovat bdělou a soustředěně vděčnou mysl. I klučina obvykle vlaje a povlaje životem jako rozběhnutý koník ve větru: je přirozený (ostatně jako většina dobře porozených dětí) a díky lásce a startovnímu optimu je a zůstane přirozený, neomezovaný ve svém rozletu ke svobodě.
Zatřetí, celé to jasně naznačuje, kudy by se zodpovědně se chovající, protože vědomě svět kolem sebe vnímající člověk měl vydat: nemůže změnit politiky, bankéře či generály a náboženské fanatiky, jediné, co změnit může, je vlastní způsob, jakým svět a lidi a události v něm vidí. Všichni jsme totiž oběti obětí (přinejmenším psychiku poškozujících porodů v posledním století bez lásky), vnějších podmínek a blížících se sociálních protože klimatických protože ekologických kolapsů. Naznačuji, že bychom měli převzít zodpovědnost za to, co můžeme změnit, či udržet: harmonickou rodinu a své nejbližší okolí. Optimální ničím nepřerušovaný vývoj stále inteligentnějších ale i emočně vyrovnaných dětí. Ostatně, už asi všichni víme, že média špiní: co takhle založit nějaké pozitivní duchovní stránky a (po)dělit se o způsoby, jak být a zůstat pozitivně tvůrčí, hraví a zvědaví, jací jsme byli v dětství?
Začtvrté z toho vyplývají téměř automatické sebeobranné metody: nemusíme se (především my ženy) snažit hledat co dělat, takové (navíc doma porozené) buddhovské dítě dodá tolik námětů a příjemných povinností, že nebudeme mít čas a roupy na nějaké stěžování si: začneme dělat co je třeba, na 100 % (a tak meditovat každodenní péčí o budoucnost). Budoucí situace, jakkoliv vypadají negativně, snadno převrstvíme přítomným časem teď a tady.
Zapáté, pro otce na fotce je to také snadné: stačí jen přidržovat a pobaveně žasnout (užívat si). Neřídit, či dokonce nařizovat, koupat se jak v přízni a chvále manželky, tak ve zjištění, že život a vesmír může být (bez nutnosti mít zapnut jinak většinou cenzorský rozum) a je, jako pro malého buddhu, jedna nepřetržitá vesmírná Radost (Big Wow!)! Přitom často stačí jen přehodit hodnotové znaménko (před závorkou): z mínus na plus! A vydržet! A původně náhodné součásti, ozdoby či vylepšení bytu (či životů) zapadnou do původně nezamýšlené souhry atmosféry klidu a pohody: indické bubínky a mantry provibrovávají byt na starobylém náměstí, kde vzadu za domem na dvoře rostou stromy, a tibetské praporky rezonančně pročišťují a udržují vibrace klidu a míru ve všech ročních a denních obdobích.
Zašesté, i když je tatínek pekelně soustředěný na to, co právě dělá (nemá na hladině mysli nic než okamžitou podporu syna) a je tedy zatím možná v tom cunami jasných věcí a akcí šťastný přece jen (z hlediska nějakého duchovního učitele) poněkud nevědomě, matka děťátka, která situaci zvěčnila na fotografii, chebská dula Jana, si své mateřské, učitelské a pečovatelské štěstí vychutnala a vychutnává vědomě! Když je dítě přirozeně šťastné, je to dokonalé, ale když umí být vědomě, protože zkušeně a intuitivně šťastná maminka, která to vyfotografovala, je to přímo buddhovské. A pozitivní souvislosti pak vznikají jakoby samy. A fotografie, zvěčňující to zdánlivě světské, zve i nás ostatní, všechny, kteří to snad vědomě (u)vidíme a později třeba i dokážeme, ze samsáry do nirvány.
P. S.: Mnohé ostatní je rozvedeno mezi řádky, odstavci a fejetony (i vztahově), umístěné v knize Souvislosti.
