Pokud se chcete poučit o tom, jak se žije ve světě, nejlepší je prostě sebrat se, odjet a strávit nějaký čas mimo svůj domov. Ve finále jste odměněni hlavně možností srovnávat a pochopit lépe i poměry ve vlastní zemi. A přesně tak to proběhlo v rámci týdne, který jsem strávil na pracovní cestě ve Spojených arabských emirátech. Když jsem se dozvěděl, kam že to budu cestovat, ihned mi na mysli vytanula představa naprosto zbytečného a umělého konzumního světa, kam vyráží za zábavou různí zbohatlíci a který se bůhví proč stal ikonou turistického průmyslu. Vzápětí jsem si však uvědomil skvělou možnost poznat něco nového.
Nemám ambice napsat cestopis anebo se do detailu zabývat politickým, sociálním či náboženským rozborem, spíš se podělím o své pocity a dojmy spojenými s touto cestou. Pro ty, kdo neví o této části světa zhola nic, připojuji několik základních dat. Spojené arabské emiráty jsou federací složenou ze sedmi emirátů, kde každému z emirátů vládne jeden šejk, nad všemi stojí šejk Khalifa bin Zayed Al Nahyan, vládce emirátu Abu Dhabi. Oficiální náboženství je islám. Místní populaci tvoří až 200 národností z celého světa a pouze 20% obyvatel tvoří právoplatní občané. Všichni ostatní mají status rezidentů a většina nikdy nedostane trvalé občanství. Právoplatní občané jsou natolik bohatí, že se nevěnují běžným profesím, pracují většinou pro vládu. Většinu běžných prací, především těch manuálních, vykonávají rezidenti. Povinností každého rezidenta je, aby byl zaměstnán. V případě, že by došlo k jakémukoli porušení pravidel ze strany rezidenta, reakcí je trvalá deportace.
Osobně jsem se setkal především s lidmi z Filipín a Pakistánu, kteří zde pracují v hotelích jako personál. Jedná se o velice profesionální a vstřícné lidi, kteří se snaží Vám maximálně vyhovět, protože často na nich závisí jejich rodiny doma, a své práce si velmi váží. Vstřícnost, slušnost, tolerance a kultivované chování jsou všudypřítomné. Za celou dobu se nestalo, že by mě někdo jakkoli rušil, nezpozoroval jsem jediný konflikt, nebo jen hádku. Za zmínku stojí, že v SAE není téměř žádná kriminalita, jelikož pravidla jsou nastavena velmi přísně a nikdo si nedovolí zahrávat si se zákonem, riskoval by vysoký postih, nebo deportaci.
Odměnou za dodržování pravidel je například absence daní z příjmu, bezplatné zdravotnictví i školství. O projevech náboženské nebo jiné nesnášenlivosti se vůbec nedá hovořit. Celkově na mě SAE působily dojmem velmi pohodového a bezpečného místa, kde se není čeho obávat. Pokud mluvíte s lidmi o tom, jak jsou spokojení, drtivá většina si život chválí, a to včetně Čechů, kteří zde dlouhodobě žijí. Pokud se zeptáte, jaký mají místní lidé názor na vladaře, většina vám odpoví, že je pro ně požehnáním, a obecně celou vládnoucí rodinu velmi uznávají. Není divu, protože fakt, že SAE jsou jednou z nejbohatších ekonomik světa, a zároveň místem kde míra spokojenosti obyvatel je na velmi vysoké úrovni, je zásluhou nejen bohatých nalezišť ropy, ale hlavně místních šejků, kteří využili příjmy z ropy k vytvoření nablýskané architektury, na kterou se jezdí dívat lidé z celého světa.
Investice do turistického ruchu, umělých ostrovů, výstavby mrakodrapů, hotelů a dalších atrakcí, anebo do aerolinek a jednoho z nejmodernějších letišť na světě, dokládá inteligenci, pragmatismus a určité vizionářství místních vládců. Typicky českou námitkou je: „No jo, to se jim to staví za prachy z ropy.“ Místní šejkové však, na rozdíl od různých diktátorů a politiků z oblastí neméně obdařených přírodními zdroji, nevyužívají bohatství své země k nákupu zbraní, ale investují je do výstavby ještě vyšších, lesklejších či ještě neuvěřitelnějších atrakcí a staveb. To, že záměr funguje, dokládá i fakt, že město Dubaj i emirát, ve kterém se nachází, má 95% příjmu právě z turistického ruchu. Před nepříliš dávnou dobou to bylo území, kde se rozkládala pouze nehostinná poušť, a lidé si o současném luxusu mohli nechat pouze zdát. Dnes tam, kde nebylo nic, stojí důmyslná „past“ na peníze bohatých lidí z celého světa, jimž vévodí turisté ruské národnosti. Nutno dodat velmi efektivní past. Oblíbeným heslem vládnoucího šejka je: „Imposible? This word is not in my dictionary.“ Pokud chcete vyzkoušet, jaká je atmosféra v zemi, kde je hlavou státu člověk, kterého obyvatelé milují a který se projevuje jako vizionář a bořič hranic možného a nemožného, udělejte si výlet do Emirátů.
Zajímavostí, která by mohla překvapit leckterého českého islamofoba je, že zastoupení žen ve vládě například na postech ministryň je daleko větší než v České republice. Nechybí ani taková ministerstva jako např. Ministerstvo pro toleranci, nebo Ministerstvo pro štěstí, které vedou právě ženy. Na mé otázky na spokojenost a práva žen jsem se dozvěděl od Češky, zde žijící už 16 let, že ženy jsou tu velmi spokojené, nejen proto, že sňatky jsou finančně podporovány ze strany státu darem novomanželům cca 80 000,- Kč. V případě nevěsty starší třiceti let ještě výrazně vyšší částkou. Pokud mají novomanželé příjem pod určitou průměrnou hranici, dostanou od státu dům, aby měli kde bydlet. Podpora vzniku nových rodin je více než zřejmá. A pokud se někdo v ČR pozastavuje nad ubohými ženami, které musí nosit šátky, tak vězte, že nemusí, ale mohou. Navíc podobně, jak se emancipované Evropanky děsí zahalování ženského těla, místní ženy pobuřuje, když je žena „nemístně“ odhalená. Být zahalená a nosit šátek je tady prostě sexy. Pokud žena chce pracovat, může, pokud se chce věnovat pouze rodině, tak se jí prostě věnuje. Není pravdou, že žena je zde něco jako majetek: má svou jasně zakotvenou roli v rodině, svá práva a povinnosti a je s tím smířená. Slovo rodina zde totiž na rozdíl od České republiky znamená hodně.
Velmi příjemně jsem byl překvapen přístupem, jaký panuje v oblasti ochrany přírody, zejména oblastí nezastavěné pouště, kterou jsem měl možnost navštívit. Není dovoleno zde cokoli znečišťovat, natož poškozovat rostliny či zabíjet živočichy, kteří zde žijí. Místní lidé si velmi dobře uvědomují cenu přírody, i když ve srovnání s tím co máme my, se jedná o nehostinnou pustinu. Vědí, že pokud zachovají poušť krásnou, bude také velmi zajímavým zdrojem dalších příjmů.
Suma sumárum, pobyt byl pro mě velmi poučný a to i proto, že jsem neváhal své pohledy na věc prezentovat na Facebooku formou krátkého textu s fotkami. Chyba, velká chyba! Zvedla se vlna odporu ze strany různých známých, a chvílemi jsem si připadal, jako kdybych oznámil, že jsem se připojil k takzvanému islámskému státu. Musel jsem se stydět za xenofobní a nenávistné komentáře na konto místních Arabů, od kterých bychom se rozhodně mohli v lecčems inspirovat. Minimálně v jejich životaschopnosti a třeba i v přístupu k imigrantům, kde na rozdíl od evropského chaosu jsou nastavena jasná a nekompromisní pravidla. Možná, že by se Čechům vyplatilo přestat sledovat zaručeně pravdivé zprávy v našich skvělých médiích a občas někam odcestovat z naší krásné, ale poněkud zasmrádlé kotliny. Jak by to asi vypadalo v České republice, kdyby v ní takových 20 let hospodařil šejk Zayed a jeho lidé?
Ondřej Straka
