CEU je anglická zkratka Středoevropské univerzity, na které jsem v roce 1992 absolvoval trimestr History of modern art. A byl jsem nadšen: mohl jsem v prostorech původně odborářských na Olšanském náměstí užívat školní počítače, měl jsem neomezený přístup do knihovny, neuvěřitelně zásobené všemi světovými kusthistorickými časopisy a knihami o umění (nejen tom klasickém, ale i tom tehdy současném!), na přednášky jezdili světoví filosofové, architekti, skuteční odborníci ve svých oborech a osobnosti, a s profesory jsme chodili na exkurze do jinak nepřístupných prostorů (třeba na tehdy zavřeném Karlštejně v rekonstrukci, na ochozy katedrály sv. Víta na pražském hradě, k varhanám v kostele sv. Jakuba, do vily Tugenhat v Brně), a my, studenti ze všech bývalých zemí socialistického tábora, jsme si užívali naprosto otevřené atmosféry, ve které jsme mohli studovat a psát o čemkoliv, a dokonce si přiťuknout se zakladatelem CEU, George Sorosem.
Jako Čech, plnými doušky si užívající svobodnou post sametovou atmosféru společenskou i akademickou (nikdo mi nevyčítal, jako později už zase, že jsem v šestačtyřiceti letech na studium příliš starý), jsem se postupně začal stydět za klacky, které univerzitě začali házet pod nohy mnozí čeští úředníci a profesoři kazisvěti (podezíral jsem je ze závisti a maločeské žárlivosti, protože to najednou i v Praze nějakou dobu šlo, a naivně jsme doufali, že to tak už půjde, a nejen ve školství, pořád).
Ale pak se ukázalo, že zvláště jeden žárlivec a arogantní megaúředník, škodící jen proto, že škodit mohl, začal zasahovat: Nevraživost Václava Klause k prostředí disidentských intelektuálů, se kterými si školu spojoval, působila spolu s dovnitř zahleděnými zájmy převládajícího univerzitního establishmentu, jemuž byla cizí konkurence nepříjemná… Klausova vláda vypověděla závazek daný předchozí vládou a Středoevropskou univerzitu z Prahy vypudila (Jiří Zlatuška, V Budapešti se bojuje také za Prahu, LN 6. 4. 17). Chtělo by se napsat, že arogance a neschopnost přiznat jakoukoliv chybu se u spoluautora politického podvodu jménem opoziční smlouva projevila od té doby mnohokrát (hned v roce, kdy vyštval CEU z Prahy, sice vyhrál volby, ale za rok se provalily volební podvody a vláda ODS skončila), ale lid voličský nikdy nedbal.
Diskutovali jsme už tehdy na CEU se studenty z Rumunska či SSSR o (negativní) roli jedince v dějinách: když pak Klaus kandidoval na prezidenta, všichni rozumní a soudní tehdy tuto možnost komentovali jako naprostý nesmysl: lidi snad nejsou tak blbí, říkalo se. Ha, totéž platilo i před Klausovou druhou kandidaturou: blbí jsou a navíc opitelní rohlíkem či volební koblihou propagandy. Nikdo nikdy nespočítá, o kolik nás jen tento arogantní šprt zpozdil a poškodil. Ten (a jemu podobní) je ale nenapravitelně arogantní takže si to nepřipouští: neumí jednat a chovat se jinak. Patologicky vztahovačného lháře napravit argumenty nelze: mohli a měli bychom ale nastavit systém tak, abychom se konečně kariéristů a jinak morálně poškozených rádoby politiků zbavili. Oni za to, že jsou jací jsou, vlastně až tak nemohou a nevnímají se tak.
Skutečná vina je na jiné straně: naznačuji neustále, jak důležité pro jedince i společnost je, aby ti rozumně moudří a soudní nebyli zticha a nestávali se pouhými zbaběle mlčícími svědky nehorázných činů snaživých a pilných patologů politiky (viz pak Klausovo v přímém přenosu ukradené pero, ale i další slavné činy následníků, včetně našeho současného majitele Hradu a velkých červených trenýrek). Poučíme se z historie a zvolíme konečně nekompromisní odpor vůči nehorázným slovům a činům patologických lhářů a kleptomanů moci? Obávám se že důchodce z Vysočiny bude zvolen a bude moci škodit všem znovu.
Zpět k věci, a bráno osobně: teprve za deset dvacet let mi postupně docházelo, jak výjimečný byl rok 1992 i pro mne. Poprvé jsem byl pozván do české televize, která na svém druhém programu živě přenášela můj koncert na tibetské mísy ze Zrcadlové kaple Klementina. V Praze se konala 12. mezinárodní konference transpersonální psychologie, na kterou se sjelo na 600 hostů z USA a západní Evropy (z předešlého roku jsem osobně znal Ruperta Sheldrakea a jeho teorii morfogenetických polí, i jeho ženu Jill Purceovou, která mne naučila alikvotní zpěv, a na jinak běžně nepřístupné zahradě Národní galerie jsem zorganizoval soukromou přednášku Ram Dasse o umírání, později jsem přeložil a připravil k vydání knížečku Na vlnách změn s texty přednášek světově proslulých a u nás prakticky neznámých myslitelů atd.).
Zatímco ostatní studenti tehdy mezi sebou sbírali podpisy pod žádost, aby studium na CEU nebylo zakončeno povinnou písemnou prací, já je musel stydlivě odmítnout: práce na tehdy velmi vzácném počítači, a v bohatě zásobené knihovně CEU, mne tak nadchla, že jsem ji již měl napsanou… Jenže, nejen mé naděje ohledně pokroku celého národa byly tehdy naivní: za rok nás dva ego politici rozdělili, a za další čtvrt století jsme ani ve školství moc nepokročili… a nejen kvůli negativní roli osobností typu Klaus, Mečiar, Sládek, Rath, Zeman, a dalších politiků minulých i současných, ale hlavně díky obyčejné lidské zbabělosti jejich kolegů a voličů (uvidíme, jak se vyvine diskuse mezi redaktory Britských listů a panem Bělobrádkem, který napsal, že aktivity George Sorose jsou kontroverzní). Jinými slovy, kdysi jsme se možná mohli vymlouvat, že jsme pod železnou oponou a bigotní ideologií marxismu leninismu celkem nic nemohli, na co se ale vymluvíme dnes?
Důsledek? Témata mé práce jsou bohužel dodnes na našich univerzitách (pedagogického, lékařského či filosofického směru) neakceptovatelná, a stále nesmím být mými studenty citován v diplomových či bakalářských pracích. Na CEU mi ale tehdy nikdo neřekl ani popel (jestli to nebylo také proto, že všichni tamní pedagogové, než se vrátili do Prahy, žili a přednášeli nějakou dobu v cizině a svobodu akademického bádání i diskuse si ozkoušeli na vlastní kůži). Nadšeně jsem a záměrně mimo oficiální akademické kruhy studoval život, a v mnoha aspektech, přes mnohé omyly a chyby, absolvoval co se dalo… ale o to víc jsem byl a jsem smutný z promarněných šancí společenských (roky 68, 89, a zmíněný rok 92), které se většinou neopakují…
Také proto je mi tak líto osudových možností (kde mohlo české školství jako celek za těch pětadvacet let být?!), a jsem rozhořčen, protože causa zapšklosti mocných žárlivců se po letech začíná jako deja vu opakovat v Maďarsku, kde se nad CEU stahují mraky. Sorosovo jméno je pro mne symbolem totální dezinterpretace slova občanská společnost…a velké nebezpečí pro budování demokracie (Václav Klaus: Orbán činí odvážný krok, LN 7. 4. 17)… píše bezostyšně a lživě ten, který aktivně celé roky házel klacky nejen pod nohy Václava Havla, kdykoliv byla řeč o občanské společnosti. A co na to česká společnost? Opět mlčí anebo jen tak kavárensky plká. Už ale měla být dávno v ulicích, pod okny magistrátů, ministerstev, a přestat se nechat oblbovat patologickými lháři (viz i narůstající možnost, že se z toho všeho, co natropil, vyodvolá i Rath). Ať po roce 1990, nebo později a dnes, šlo o to, aby jim (porodem a výchovou poškozeným) aspoň zatrnulo…
Totalitně vychovaný a reagující (mocí zkorumpovaný) Orbán nemůže CEU kontrolovat a řídit (je financována právě přímou demokracii všude na světě podporujícím miliardářem, za jehož peníze, mimochodem, kdysi vystudoval i sám maďarský předseda vlády), a je samozřejmě drážděn pro něho nepříjemnou otevřeností akademické diskuse, která se nebojí ani politických a občanských témat. Uff, to mne to tedy, jako rozeného bojovníka za spravedlnost, nadzvedlo… Ostatně, ani velmi vzdělaná a aktivní česká maminka dvou doma porozených kluků nemohla na absurdní situaci nezareagovat…
Kandidáta do tlaškalské vlády, zkušeného indiánského bojovníka, čekaly těžké zkoušky. Kromě pokřiku davu na náměstí šel na dva roky do politické školy, kde se učil, opět za fyzicky drsných podmínek, všem tlaškalským zákonům. Pokud to zvládl, vyšel ven jako jeden ze senátorů, kteří činili důležitá vojenská i hospodářská rozhodnutí. Nový vladař (president) byl vybrán ze zkušených, nejstatečnějších a odvážných bojovníků, nikoli však pijáků. Musel být prozíravý a vychován a patřičné školen. Bylo záhodno, aby se uměl dobře vyjadřovat, měl náležité chování a činorodost, píše o situaci v Mexiku v 16. století jeden ze španělských kněží (Vítejte v Tlaškale, Martin Rychlík, LN 8. 4. 17) Uff, kde mohli Češi být, kdyby politici museli projít psychotesty a podobnými zkouškami i v našem věku!?!
O nepřemostěné propasti, na kterou nestačila poukázat, natož ji přemostit CEU u nás v roce 1992, nepřímo svědčí právě i má tehdejší semestrální práce… odhodlání a směr jsou v ní již jasné, důkazy, které na mne řvaly z knih, jež mi byly předtím zapovězeny – k dostání nebo dokonce překládány tehdy samozřejmě nebyly (knihovna CEU posloužila jako studna poznání), potvrzující mé úvahy a varování, byly už tehdy těm, kteří měli oči otevřené a mysl svobodnou, očividné. V atmosféře těsně po sametu bylo možné téměř vše, a tak dlouho před veřejností ukrývaná mysl se mohla najednou rozkošnicky nadechnout, rozpřáhnout ruce, a letět…
