Mívám s nimi potíže: přesněji, ostatní kolem mne mívají potíže s tím, že reaguji jak očekávají (protože tak reagují a reagovali by oni)… jenže já se občas mračím, neusmívám a vypadám brblavě nikoliv protože bych se (to) nezvládal, nebo dokonce trpěl, ale protože symbolicky pláču (trápím se, lituji, jsem smutný) nad tím, jak si zbytečně škodí: nevidí tu krásu kolem, nežijí zázraky existence všeho živého (včetně trávy stromů mušek a brouků) a přírodního. Potácejí se v iluzích vlastních programů vnímání, jsou oběti toho, co jim řekli, že se má a nemá, viní svět a ty druhé, a baží po zážitcích. Není jim pomoci, a tak se soustřeďuji jen na vlastní pozitivní vjemy a zážitky. Nemohou za to, špatně je porodili, demagogicky a manipulátorsky (ne)vychovali a (ne)vzdělali, a tak prostě nevědí, že nevědí, jak by se mohli mít… Naznačím vlastní řešení, třeba bude inspirovat…
Co se týká olistěných stromů a zelených keřů a trávy, je jaro. Už si tak mohu občas sednout na balkón a nechat se v příznivém větru ovívat závany vůně rozkvetlé střemchy a jen tak si užívat. Ne že by venku na ulicích ubylo kuřaček a kuřáků, ne že by byl život stále nejistější (viz také ekologicko-filosoficky připomenutá střemcha ve tři roky starém blogu), ale díky šťastným závanům je nutnost zabývat se vlastním tělem a jeho neduhy snadněji snesitelná: pozitivních a jiných zkušeností pět centimetrů nad zemí (protože si umím vybírat) přibývá. A vědomě vnímám jen pozitivní vjemy, ty negativní jen přijdou a odejdou, bez jakéhokoliv namočení v emocích. Jak prosté, zenový mistře…
Je ovšem nanejvýš pravděpodobné, že tady v tom donedávna téměř ideálním podnájmu (trafika v domě, pekařství naproti, indické vege jídlo s sebou 40 m a nepřetržitě otevřená sámoška, lékárna a bankomat 150 m od domu, no kdo z vás to má, pánové a dámy), můj čas pomalu končí: kvalita všeho ostatního se neúprosně zhoršuje, prachu hluku a nervozity sousedů, jakož i rachotu sbíječek (tentokrát je to rovnou v sousedním bytě) přibývá, a tak jsem rozeslal inzerát na pronájem nějakého azylu… ozvala se desítka nabídek, tři z toho rozumné a relativně výhodné. Jen jedna ale je ideální (pokojík v dosahu městského autobusu od Smíchovského nádraží), a druhá výhledově nadějná (delší letní pobyt na Slovensku, v podhůří Nízkých tater, mezi partou alternativně žijících lidí středního věku, kteří mají zájem debatovat o duchovnosti?).
Souvisí to samozřejmě s tím, že posledních pětatřicet let žiji zaprvé tam, kde mohu pomáhat, kdy mne vnější okolnosti a tlak reklam nesrážejí do iluzí a malicherných výčitek co ještě nemám (když se chci pobavit, jdu do nějakého obchodního centra, a žasnu, kolik toho nepotřebuji!), za druhé se stýkám jen s několika pohodovými sousedy nebo studenty, zatřetí čtu jen pozitivní a zajímavé (protože nejen mne obohacující) informace, za další zvládám své tělo i jeho nároky (umím třeba tím, že se soustředím do hary zvládat tinitus, šumění v uších, a zvládl jsem i umění usnout na přání jen teď už musím častěji používat špunty do uší): spím vždy jen devadesát minus v kuse, pak se budím, a bez potíží usínám znovu, i přes den. Detail: chodívám nakupovat zásadně v dobu, kdy v obchodech nejsou fronty u pokladen.
Naznačuji již hezky dlouho, že to, co vidíme a na co reagujeme, nám předkládá (promítá na monitor mysli a podle toho reagují hormony) negativně naprogramovaný program v mozku, a jsme tak oběti dřívějších obětí. Jenže dnes víme, že mozek je dobrý v tom co trénuje, tedy co dělá nejvíc. Žijeme-li v pokrytecké společnosti, ve které je hlavním motivem života zisk a krátkozraké užívání si, jednáme tak aniž bychom připustili jinou možnost: když ale začneme trénovat pozitivní přístup (ke všemu, k lidem, přírodě, svému tělu a poslání), postupně se v tom zdokonalíme, mozek začne vnímat a jednat automaticky pozitivně, my se budeme neustále smát, a fungovat tak, jak jsme pro to původně byli stvořeni. A život nebude nepřetržitým sledem utrpení, ale naopak, plný (jako u šťastně porozených a hýčkaných dětí) závanů usměvavého štěstí. Jak prosté, výjimeční zenoví mistři nejen posledních šestadvaceti století, ale zvláště posledního půlstoletí…
Závany spokojené existence doprovázené pocity štěstí mají např. formu vůně střemchy hned pod balkónem (když už tedy nemohu chodit po parcích), a v rámci zenového umění přítomnosti formu vln po celém těle z vědomého privilegia bytí a žití, což vše bohatě vyvažuje rostoucí počet nepohod ostatních rovin důchodcovského bytí. Začíná to cukrovkou 2. typu: jak jsem již naznačil, zdědil jsem ji po dědečkovi, kterého jsem viděl v deseti letech poprvé a naposled: měl nohy v lavoru s vodou se solí, kouřil viržinko, a pomalu vyprávěl vnoučatům kolem, jak byl na Sibiři a v Japonsku. To mne zaujalo nejvíc, a tak jsem ho otravoval tak dlouho, až vytáhl z nočního stolku štos malých černobílých fotek, na který jsem užasle obdivoval kimona Japonek a divné šikmooké lidičky: rozhodl jsem se tehdy, že chci být jako on. Zdědil jsem tak nejen lásku k Japonsku a tedy i zenu, ale i cukrovku a po sto metrech bolavá lýtka na důchod. Co to je ve srovnání s životní vyrovnaností a zenovou moudrostí druhé půlky života?
I další závany pocitů zázraku přicházejí, resp. se zjevují (metodou wu-wei) samy: třeba se sýkorkou koňadrou, která si přilétla očistit zobáček o silonové šňůry sušáku na balkónu, anebo s dokonalostí jménem straka, která přistála metr ode mne. Když zahlédla můj nepatrný pohyb za oknem, lehce se odrazila a jako skokan do krásna, aniž hnula brkem, lehce překonala metrovou velkost sušáku, zapadla do hloubky dvou pater jako skokanka z věže, a plavmo stračím loopingem odlétla do svého světa. Na blízkém stromě zahnízdily dvě hrdličky, na vzdáleném ještě neolistěném už pilně bydlí rodina sýkorek (jednu jsem již zmínil). Naznačuji, že (moje) vnější forma často neodpovídá intenzivně tiché vnitřní radosti… a z podobné dokonalosti podezírám a usmívám se na všechny malé děti, které potkám, na většinu nekuřáckých maminek, na usměvavé řidičky tramvají, zamilované dvojice a další nádherné lidi, procházející se např. v neděli (to je na jinak rušné křižovatce klid) kolem lavičky, na které dědečkovsky usedám.
