… ale také feministkám, profesorkám a studentkám genderu a dalším proklatě emancipovaným: dámy, když už neslyšíte laskavá varování (nás mužů), co kdybyste si aspoň přečetly, co tvrdí zkušená psycholožka, která měla to štěstí, že v roce 1970 z tohoto závistivého a zpátečnického údolí emigrovala, a žila a pracovala v Německu (a byla teď vyzpovídána českou novinářkou, která dlouho žije a pracuje v kapitalistické cizině)? Dnes téměř devadesátiletá Jiřina Prekopová se totiž také snaží varovat: Nároky žen na muže se zvyšují. Nejsou schopné dělat kompromisy. Hromadí se mi případy, kdy se rozpadají vztahy vzdělaných, velmi inteligentních a empatických lidí. Oni jsou empatičtí, ale bohužel jen sami k sobě. Každý prosazuje to svoje. A ženy, místo aby toho svého dosahovaly tajemnou silou pohlazení, hudrují, chovají se jako muži. Nikdy dřív nebylo tolik žen, které se chovají jako muži.
A tak v rámci jakéhosi Pyrrhova matemašte hojně (předčasně pomlázkově)ocituji a doporučuji k podrobnému a sebezpytnému pročtení (ostatně napsal jsem řadu fejetonů na toto téma, a vydal je např. v knize s všeříkajícím názvem Ukryté ženství). Vy opravdově zvědavé (anebo pokud jste masochistické, flagelantské nebo ctižádostivé), neobávejte se rozkliknout mé dávné blogy naznačená témata rozšiřující: snad vám varovně dojde, že nekritizuji vás samotné (nemůžete za to), ale to, co svým mužům a nakonec samy sobě a společnosti děláte. V poslední době často přemýšlím nad tím, co řekl papež František. Mluvil o tom, že muž je pevný bod a žena, cituju ho, žena má tajemnou sílu, kterou muže ovládá. Moc se mi líbí ten jeho výraz tajemná síla, konstatuje Prekopová, a má na mysli ne výčitky, obviňování nebo roli bitevní kočky, ale, dámy, prosté pohlazení (protože to hýbe světem mužů). Viz také P. S. šťastné to ženy na závěr…
Všímal jsem si a lehce komentoval příklady rychlokvašeného emancipování mnohých českých žen už v 80. letech min. stol., ale byl vždy (většinou kuřačkami) rychle umlčen. Jako noční hlídač jsem měl přes den volno a tak jsem se staral o dvě dcery: na pískovištích jsem coby jediný muž široko daleko učil chlapečky čurat ve stoje, ale hlavně smutně slýchal, jak se dámy nad hlavami svých dětí trumfují, která tomu svému vícekrát zahnula. Zatímco socialistické ženy pracující na dvě směny měly přece jen důvody ke stížnostem na život (nic moc nebylo k dostání, a samet pro ně přišel pozdě), mnoho žen i z té další generace rychle přeskočily na Západě přece jen postupně se vyvíjející zvyk na hezké (a kvalitní prací prostředky, šampóny a odívání), – mnohé české začaly v novém tisíciletí sex a luxus hromadně zneužívat svých tzv. práv, a automaticky konzumovat vše od svetříků kabelek, aut a manželů: pálí je dobré bydlo. Výsledek ilustruje hořký čerstvý vtip: Dva sedí na lavičce a zamilovaně se dívají do očí. Ona: Na co myslíš? On: Na to co ty. Ona: Ty prasáku!
Jiřina Prekopová o současné a bohužel všeobecné fake emancipaci také ví své: Hranice emancipace? Mezi pohlavím přece. Mužský je odjakživa silnější. Od muže se očekává, že když hoří, zasáhne a pomůže. Že nějak vyřeší problém. Muž uvažuje jinak, jinak mu funguje mozek. To nejsou nějaké filozofické úvahy, to je prostě fyziologicky dáno. Muži mají jiné myšlení. Ne nadarmo se říká, co muž, to slovo. Zatímco žena je slovník. Když muž chce něco říct, řekne to jednoduše. Žena složitě. Ženská kecá a kecá, zatímco mužskému by stačilo jedno slovo. /
Už jsem pamětník a tak mohu tvrdit: zažil jsem totiž až příliš často ženy, které byly přemoženy nezvládnutými hormony (chtěly si jen užívat), podlehly svému mužskému vzdělání (lékařky mnohem důvěřující bílým plášťům a skriptům než selskému rozumu). Sociální mozky mnohých podlehly tikotu biologických hodin, rozvedeným kamarádkám a vlivu dominantních autorit. Znal jsem a vídám těhotné ženy, které podléhají porodnické rutině (a často pak skončí na heroinu, takže nakonec bývají pro své rodiny nejen velké tyranky, ale také nejdokonalejší lhářky). Jinými slovy, kdyby tyto ženy a jejich kamarádky poslechly (varovných rad a selskému ženskému rozumu), mnohé z toho dalšího společensky a individuálně nešťastného (jako u většiny špatně porozených současnic a současníků) by se nestalo.
Dnešní děti si myslí, že je normální se při prvním konfliktu či nedorozumění rozejít, rozvést. Když jsem napsala v Německu knihu Malý tyran, brala jsem ji i jako varování pro Čechy. Protože v Německu je už v tomto směru dekadence opravdu pokročilá. Generace dětí, která si v dětství mohla dělat, co chce, a neviděla v rodinách vzory, se stala generací egoistů. Ta generace už má děti. Dnes jim kolabují manželství, takže jejich děti opět nevidí vzory. A je tu další generace egoistů. Dnešní děti jsou chudáci, konstatuje psycholožka.
Znal jsem a slýchal v tramvajích ženy, které se před zrcadly kritizují, anebo vzájemně trumfují popisy hrůz které zažily v porodnici, nebo které při prvních vztahových potížích (rozumějte: začaly se vzájemně, do mobilů, anebo s cigaretou v pusách přesvědčovat, že to jejich partneři jsou vinni jejich neukojitelnou nespokojeností) a okamžitě žádaly o rozvod (jejich mužové jim prý nerozumí). Děti dokonce mají některé rády a umějí to s nimi – také protože bývají stále ještě rozmazlenými holčičkami, uprostřed mezi ego tatínky, kteří je nikdy nepochválili, a diktátem strakatých ženských časopis: dnes emancipovaně stále víc vyprodávají kurzy Bohyně sexu za víkend anebo létají na zážitkové ženské semináře na Srí Lanku (a když už jim dojde, že je možná něco špatně s nimi, brání se změně výčitkou: Ať začne on).
Když si představíme obrázek rodiny, měl by to být muž, žena a vedle nich dítě. Nyní je to ale muž, žena a dítě uprostřed, mezi nimi. Když se dítě narodí, žena mu začne dávat přednost před mužem. Muž se ocitá na vedlejší koleji. Ať se snaží, jak se snaží, všechno špatně, všechno málo. Pár by tady měl být především jeden pro druhého a společně fungovat pro dítě. Ne tak, aby dítě bylo v rodině hlavní osobou a vše se podřizovalo jemu. Ne nadarmo bylo dřív běžné, že když rodina usedla ke společnému stolu, vždy dostal jídlo jako první otec, hlava rodiny.
Na rozdíl od státu a většiny odborníků souhlasím i s názorem Prekopové na ADHD děti: Často se mluví o hyperaktivních dětech. Rodiče s nimi chodí po lékařích, ti se u nich snaží objevit neurologické poruchy. Ale to jsou prostě děti současného životního stylu. Na osm hyperaktivních chlapců připadá jedna hyperaktivní dívka. Téměř vždy jde o případy, kdy v rodině chybí otec nebo tam nemá autoritu. Jací mají ti chlapci být jiní než zdegenerovaní, když jsou často vychováváni matkou, otce vidí jednou za čas a od matky slyší, jak je ten otec nemožný? Na obranu nic netušících manželů seminářových bohyň, které opouštěly rodiny s malými dětmi, aby odjely na Moravu nebo do Indie za tím či oním guruem, jsem napsal celou řadu blogů, které tyhle ženy nejprve velmi vulgárně komentovaly, a pak odmítaly číst.
Celé roky píši o naší toxické (jedovaté, poškozující) kultuře nakřivo zapnutého prvního knoflíčku, tedy např. o traumatizujících porodech v našich porodnicích, a o emancipaci nakřivo, abych varoval. Marně. Především emancipované ženy nechtějí ani slyšet, že by bylo něco špatně na jejich právech. Tak teď snad zpozorní, když jim totéž v bleděmodrém vzkazuje ctihodná a úspěšná dáma, poučená životem a poradenskou praxí psycholožky: To, co se dělo v Německu, došlo do Česka a právě to tady vrcholí. Tam je současná generace dětí naprosto příšerná, učitelé jsou z nich úplně vyhořelí. Oproti tomu jsou české děti ještě úžasné. Takže já bych, dokud mám ještě sílu, o tom všem chtěla mluvit. Abych přispěla k tomu, že tady taková situace nenastane. Aby si mládež uvědomila, co se děje, a stala se z ní generace, která přinese určitou obrodu. Tak buďme optimisté.
Hm, o totéž se celé roky také snažím: dodávat optimismus, radit zbytečně vystresovaným těhotným, aby neposlouchaly a nečetly (době a diktátu mužů porodníků poplatná) dávno jinde neplatná dogmata, a naznačovat nespokojeným ženám, že sice něco je špatně – mění se v chlapy – ale někde hluboko v nich (a hlavně v těch, co děti ještě neměly) je stále ukryto ryzí magické ženství…
P. S.: Svět se vrací na svůj začátek a ženy dále inklinují k sociálním, komunikačním a obslužným profesím bez ohledu na kvóty, veřejné pobídky, instruktážní filmy, podobně jako se muži vrhají do bitev a zápasů, milují zbraně, akční filmy a nebezpečí. Co na tom, že podporujeme brzké návraty do práce po mateřské, zkrácené úvazky a soukromé či firemní školky. Nic z toho přes všechny vynaložené snahy a investice nefunguje. Stejně většina žen považuje mateřskou roli za svou životní náplň, minimálně v prvních sedmi letech života dítěte. A navzdory povzdechům o krizi mužství většina žen ráda přenechá silové aktivity mužům a očekává od nich ochranu. A většina mužů se ve vypjatých chvílích této role ve skutečnosti zhostí – možná nikoliv s nadšením, ale prostě proto, že je osud, příroda či bůh k této roli předurčili. Vlastně je to trend hluboce uspokojivý a kdo večer usíná vyděšen zprávami, by možná jen mohl změnit program nebo čtení před ulehnutí. Žijeme totiž v bláznivé době, která právně nařizuje mnohé hlouposti: přikazuje nediskriminovat, ačkoliv reálně tak nelze nečinit, potlačuje mezi lidmi rozdíly, jež jsou zjevné, popírá mezi pohlavími odlišnosti, které jsou biologického původu a přirozené, rodičům ukládá povinnost chránit potomka tak, až to děťátku škodí. Advokátka Daniela Kovářová, LN 13. 4. 17
