Už se těším, navzdory negativním recenzím, jak si pozitivně vychutnám film Ridleyho Scotta Vetřelec – Covenant, který dále spekuluje, jak asi mohl vzniknout původní vetřelec (nezničitelný biozabiják). První část dnes legendárního filmu jsem si užil v Tokiu v roce 1979, a přinejmenším od té doby umím i nechutné a kruté scény vnímat spíše esteticky: dokonalost filmových záběrů mne uchvátila už tehdy (jako pilný student a posléze učitel zenu umím svět vnímat harou, třetí čakrou, takže nenamočen v emocích a indoktrinovaných postojích). Přesto jsem další Scottův pokus vnímal opět jako varování, a o tomtéž asi bude i poslední počin osmdesátiletého režiséra. A protože krize všeho, zvláště lidských vztahů a chaoticky fungujících společností, je všude kolem, alternativně a snad inspirativně se rozepíši, jak mi zobák špacírujících myšlenek dovolí… na téma, jak moc jsme, přes rostoucí počet dat o skutečném stavu našich lidských věcí, ve vleku falešných signálů a iluzí, produkovaných našimi znečištěnými těly a mozky, naivně přehlíželi démony, které jsme snaživě vytvářeli a spouštěli.
Coby duchovní učitel šířím zvěst o jednoduchých (převážně meditačních) metodách i fíglech rozumu, jak si poradit s většinou nevědomou závislostí na evolučních programech mysli (a závislosti na hormonech): tedy např. jak nebojovat s emocemi, ale umět je vychutnávat a využít. Jako dvakrát rozvedený muž jsem pak měl příležitost žasnout nad nepochopitelností chování a jednání žen jako takových. Poslední dvě dekády přednáším (a dnes už jen píši) o skutečných příčinách a závislostech člověka velmi málo sapiens, ale o to víc emočního. A také o cestách z naznačených pastí. Přidám další hypotézu, jak se na slepých uličkách iluzí o pokroku vyvíjíme, a jaká je i v tom apokalyptickém rozvoji naděje…
Zvláště v posametové (i když dnes postfaktické) době by mělo stát za to umět hledat, nacházet a šířit pravdu. Ale kariérní a konkurenční důvody nutí všechny spíše stále více lhát a nevěřit nikomu, zvláště ne autoritám (zato podléhat populistům). Zvláště pak ve věcech vztahů mezi muži a ženami panovala doposud tendence raději do toho nešťourat, a prodlužovat panující mýty a iluze – jenže důsledky se v průběhu času začínají projevovat v nečekaných souvislostech. Předpokládejme, hypoteticky, že nepřeháním: že muži jsou stále ochotnější kvůli ženám zapomenout na své mužství, a ženám stále více vyhovuje (až mužsky) si nárokovat práva, ale nehlásit se k povinnostem: že celkově muži ženští a ženy mužní (články plné informací o důsledcích např. poškození spermatu nebo větší počet umělých oplodnění jsou všude kolem). Nejen vzhledově a v důsledku diktátu módy a dobových zvyklostí se svět i v tomto začíná prudce měnit a navíc nikoli tak, jak jsme doufali: protože nejen v oblasti filosofie idea předznamenává realitu.
Vědci nelhali, jen cosi zamlčovali: konečně neochotně přiznali, že do studií o mozku člověka (revoluce poznání díky novým zobrazovacím metodám začala až před dvaceti lety, ale od té doby se musí každých několik let přepisovat učebnice neurologie) raději nezahrnovali mozky žen, protože by jim v tom dělaly zmatek – ukázalo se, že mozek ženy je neustále jiný, tak jak je v průběhu menstruačního cyklu zaplaven různými hormony. Změny probíhají prakticky každý den, a některé části mozků žen se mění každý týden o 25 %. Z optimistky je rázem pesimistka, která začne sama sebe nenávidět. Jinými slovy, ženský mozek se strukturně mění v pubertě, v průběhu těhotenství, ale i při (nemedikalizovaném, tedy přirozeném!) porodu zvětšuje a obrátí o 180°, a česká a západní společnost vymírá.
Jenže tím se také evoluční vývoj (a jeho praktické důsledky, např. překotná emancipace, rozvoj korektního, z kloubů normality vymknutého genderu atd.) obrací proti přirozenému, evolucí nastavenému směru. Zatímco mužský mozek bývá přirovnáván ke skále, která je časem obrušována vlivem počasí, ženský mozek je počasí samo. Přes znatelné úspěchy a snahy mnohokrát otitulovaných emancipovaných žen předstírat, že je menstruační cykly (a pravidelné hormonové šoky) nemění, a přes úkorné snahy mužské učené společnosti učit a vychovávat dívky a ženy jako chlapce a muže, a pro stále vylepšované snahy a umění holčiček učit se (a psát v diplomových pracích) jen to, co si paní učitelka přeje, jsou řízeny a ovládány hormony – jako před desítkami tisíc let.
Co když skutečným původním posláním ženy, a svědčí o tom jak tvar a funkce ženského těla, tak i současné objevy skutečných vlivů hormonů a těhotenství, je prostě mít děti (a být šťastná při péči o ně)? Příklad Marie Terezie je příznačný: co když je dnes fakticky celoživotní menstruace (oblíbený strašák dívek, a lukrativní výdělečný nástroj gynekologů) něčím, s čím evoluce nepočítala? Kdysi ženy měly od okamžiku první menstruace děti, neustále byly těhotné anebo kojily a staraly se o rodinu (průměrná délka života bývala maximálně 40 let). A dokud panoval matriarchát (rozumějte: nikoliv jen opak patriarchátu), společnosti se většinou vyvíjely přirozeně, harmonicky. Jenže pak nadvláda kočovníků a bojovníků (děti se traumaticky rodily téměř za jízdy) začala měnit poměry, vznikl kapitalismus, a konkurence místo kooperace. Změna poměrů navodila epigenetické změny v myšlení a ve společnosti.
Je láska ve skutečnosti jen testosteronem a ženskými hormony vyvolané poblouznění, aby se člověk rozmnožil a (předal geny)? Kdysi tak fungoval, a intuitivně trénoval logiku myšlení, matematiku a rozum, ale souběžně i poezii, tanec a jiné pravohemisférové způsoby, jak být v harmonii (rovnováze). Dnes, zvláště po minulém století bez skutečné lásky, plném násilí, diktatur a válek (rozuměj: nepřetržitého poškozování každé další generace původně k harmonii mířícího vývoje lidstva) se hladina testosteronu zvyšuje u mužsky vzdělávaných a emancipovaných žen, zatímco u stále ženštějších mužů se snižuje… podobně jako se zvyšuje znečištění ovzduší, moří a flory a fauny, a už včera bylo na záchranu toho našeho, egoisticky lidského světa, pozdě.
Jaký je skrytý smysl vývoje života na Zemi? K čemu směřuje (směřovala) evoluce člověka moudrého? Co když celkové vyznění kultury určují spíše negativně myslící a patologicky agresivně vnímající a jednající (rozuměj: špatně porození a v dětství zneužívaní) jedinci? Co když jen tím, že začneme některé jevy a vztahy nazývat jinými pojmy, změníme i nástroj, kterým ovlivňujeme to, co pozorujeme (a měli bychom častěji užívat slov jako kvantový, alikvotní)? Nemají duchovní učitelé všech dob a současní spisovatelé a filmoví režiséři sci-fi pravdu, když píší a vizuálně básní o teoretické a futuristické možnosti nakonec přejít ze světa hmoty do prostorem a časem neomezené dimenze nehmotné (energetické, světelné) existence? Jak a proč došlo k postupnému zabočení do slepé uličky vývoje (k překotné snaze zajímat se jen o individuální moc a ukojování závislostí), ke zvířátkovství a dnes už tak velkému a nerozpletitelnému klubku příčin, že na to ke kritickému myšlení povzbuzovaný lidský mozek (tedy jedna jeho část, navíc brzděna nezvládanými emocemi) sám nestačí? Ostatně píši o tom, včetně pokusů o návrhy pozitivních alternativních (i když dlouhodobých mnohogeneračních) řešení, dosti dlouho.
V každé společnosti totiž vždy (pod rozlišovací schopností stávajících paradigmat) existuje (viz Gaussova křivka) několik procent rejpalů, oponentů, disidentů (existuje vůbec pozitivní synonymum slova disident?). Evoluční pojistka takovýchto rebelů bez příčiny nabízí útěchu i současným realistickým pesimistům: i v době dystopické je tu relativně dost přirozeně (trucovitě, instinktivně) rodících maminek, které přirozeně nezapomněly hladit a chválit své muže a syny. Rodí se sice pomalu, ale přece jenom stále víc malých buddhů (doma porozených dětí) se spoustou vrozených schopností nalézat ve všem optimální střed, harmonii, rovnováhu.
http://blog.baraka.cz/2010/10/kvantove-preskoky/
http://blog.baraka.cz/2010/09/alikvotni-vesmir/
http://blog.baraka.cz/2012/11/toxicka-kultura/ (mega)
