Platí ovšem i princip zachování energie a její kvality, píše ve svém inspirativním eseji O digitálních platformách a amerindiánském perspektivismu Lukáš Likavčan (A2 10/2017). A protože v rámci pokusu varovat před pastmi zdánlivě lesklých idejí dochází k závěrům téměř zenově duchovním (ano, vážení uživatelé, ale především ajťáci všech kvalit, ale také naivní vyznavači všech digitálních technologií, viz níže), nechal jsem se inspirovat a alternativně a připomínkově doplním načrtnutá řešení: Narodili jsme se a žijeme ve společnosti disciplíny kde nás různé institucionální, diskursivní, nebo technologické aparáty nutí chovat se tak či onak – tedy nás doslova disciplinují. Proti pojmu disciplíny se staví druhá forma moci, jež nabírá na intenzitě v situaci pozdního kapitalismu – totiž kontrola. Ta jedince nejen subjektivizuje ve smyslu kladení jistých omezení a bariér, ale také jeho subjektivitu přímo produkuje. Nejenže obaluje individuum vrstvou aparátů (jak je tmu v případě disciplíny), ale proniká do samé podstaty formy života – společnost kontroly neusměrňuje naše tužby a pohyby, ale přímo je generuje.
Že by přece jen v našich starými způsoby neřešitelných podmínkách světa začaly výjimečné mysli (i ty digitální) klást ty správné a relevantní otázky, čímž asi nastartovaly zárodky správných odpovědí? O to víc zde platí pravidla uměleckých řemesel a veškeré lidské činnosti, hlavně pak dávné umění geomancie feng-šuej (máš-li bordel na pracovním stole, máš jej i v hlavě a v životě), ale i kybernetické heslo (kterému předcházelo zlaté pravidlo uživatelů LSD ve formě sloganu set a setting) pod zkratkou GIGO (garbage in, garbage out) – dodáte-li programu špatný vstup, nemůžete čekat dobrý výstup. Je-li odflinknuto porodnictví a školství, nedivme se rostoucím počtům narkomanů a gamblerů, následně pak voličů Zemana a Babiše. Proto je pravděpodobné, že i například umělé inteligence budou v područí tohoto systému stejnými psychickými mrzáky jako my lidé – ovšem v akcelerované podobě. Což dokládá katastrofální selhání experimentu Microsoftu s Twitter bottem Tay, jenž se za pouhý jeden den dokázal proměnit v hyperfašistického trolla (za vydatné pomoci trollů lidských).
Z pozitivní strany – lidské paralely kvality přece máme odedávna např. ve výuce a produkci japonského výrobce mečů nebo papíru, vyučovacího procesu tibetského lamy či zenového mistra. Podobně pak skutečně uvědomělými partnery, administrátory a uživateli digitálních platforem se stáváme, když jsme si vědomi základní politické intuice o nepřítomnosti kapitalismu. Jedině tehdy se můžeme přes digitální platformy učit principům sdílené postkapitalistické budoucnosti, uzavírá kostrbatě autor, a variuje tak nejen mé odedávné duchovní heslo rozhodující je úmysl (přesněji tedy jeho duchovní či morální znaménko) na počátku všech akcí a plán: viz onen první nakřivo zapnutý knoflíček. Mimochodem, hacknout se dá prakticky každá moderní naivně výrobci nezabezpečená dětská hračka (medvídek, autíčko), ale i televize, pračka, lednička atd.
Konečně se i v záplavě zábavných pop-prkotin začínají rodit, jak ve světě myšlení filosofů informací či designu, tak v interdisciplinárních skupinách mladých nadšenců, nové myšlenky – protože začínají být nevyhnutelně třeba. Google, Facebook, Amazon, Apple, Microsoft, Uber, Airbnb… to všechno jsou firmy, které kanadský filosof Nick Srnicek označuje jako digitální platformy, jejichž rozmach v poslední době mění nejen naše technologické možnosti a způsob nakládání s informacemi, ale také podobu ekonomiky a v konečném důsledku i fungování společnosti, tvrdí editorial již citovaného výtisku čtrnáctideníku A2 a láká na recenzi Srnicekovy knihy Platformový kapitalismus: Bez popsání obecných principů nových byznysových modelů jakožto digitálních platforem je totiž porozumění jejich specifickým projevům možné jen těžko – a tím je předem odsouzena k neúspěchu jakákoliv politická akce, která by cílila na zmírnění jejich negativních důsledků. Hm, totéž se přece dá napsat i o narůstajícím chaosu a neustálé neschopnosti státních správ a politiky napravit nejen obecné, ale i vlastní (stále absurdnější) chyby.
Tak jako je možná do samé podstaty vesmíru či atomu vetkáno (aniž si toho vědci dogmaticky vyznávající kritické myšlení ad absurdum všimli) pravidlo harmonie, chcete-li oktávy. Bez ohledu na to, jak jim říkají doboví špatně porození a k negativnímu myšlení vychovaní vědci a filosofové, v opačném gardu, tedy dobře porozeným myslitelům, vycházejí z týchž informací pozitivní směry vývoje lidského myšlení (předznamenané např. buddhismem): je přece logické, že stačí změnit způsob, jak a na co se ptáme, jak se rodíme a jsme vychovávání a učeni se učit… a počkat si na výsledek. Big Bang najednou překvapivě nebude velký výbuch, tedy automaticky něco negativního, ale Big Wow, velké užaslé protože obdivné Ách. Stále ještě není pozdě, jiného (než obvykle špatného, protože negativního) čtení a interpretování světa je nám třeba, vážení.
Opakuji a připomínám, že setsakra záleží na pozornosti ke každému detailu či knoflíčku, a na původním smyslu otázky či zkoumání: jak se totiž i do lesa digitálních světů volá, tak se z něj ozývá. Svobodou potenciálně nabitý někdejší internet je tak dnes hackersky vyděračskou hrozbou (a paměti počítačů jsou obranně nabité megadávkami příkladů virů a červů). Naivita, s jakou podléháme každé nové verzi sociální sítě, je životu nebezpečná. Jinými slovy, poté, co jsme si zasvinili politiku (a školství, bankovnictví, fotbal a dějiny a vůbec), i virtuální svět si aktivně kazíme sami, my naivně nezodpovědní a zbrkle za zábavou spěchající lidé (kteří byli ovšem traumaticky porozeni, rozuměj: poškozeni, vyrostli a byli manipulováni kasárenskou školou k nesamostatnosti a odmala se na ně volalo výčitkami a tresty).
