Naštěstí se coby důchodce nemusím dívat do kalendáře častěji než jednou za měsíc, a na letopočet jednou za rok, když obracím list v kalendáři mandal. Jinak bych podléhal hluboké skepsi, protože kromě věšáku na prádlo sousedky a možnosti publikovat blogy nemám důkaz, že žiji ve třetím tisíciletí, v roce 2017. Nesmyslné vyhlášky a novely vyhlášek a prováděcích nařízení rámují a omezují život Pražana ještě víc, než za totality: vrchnost v podobě úředníka vládne, jako vládla odjakživa. Slouží lidu, voličům, všem: tedy teoreticky, ale v praxi ruka ruku myla a myje. Demagogie nastupuje, když v touze po společném jmenovateli princip rovnosti degeneruje v princip identity, napsal Saint Exupéry. Pojďte a poslyšte, co se mi stalo v rámci pokusu koupit si elektrokoloběžku (abych se mohl přesunovat např. z jedné linky metra na druhou, anebo dostat se pěšky na hlavním nádraží ten skoro kilometr od vchodu na příslušný konec nástupiště, od kterého odjíždí můj vlak). A jak pražští radí (ne)řeší pohyb pražanů a turistů v centru hlavního města.
Proč nevyužít pokrok, napadlo mne, a nekoupit si (s nemalým přispěním studentů nebo přátel) elektrokoloběžku, abych se tramvají dostal co nejblíže (vlaku, autobusu, nebo výstavní síně, ve které bych rád shlédl zajímavou výstavu)? A tak jsem měsíc pátral po internetu a kochal se obrázky ladně a současně vypadajících koloběžek, monokol či elektrošlapek. Marně jsem pátral po podrobnější specifikaci, všude psali, že to až při koupi v obchodě (nebo při internetovém nákupu při přebírání výrobku). Anonymní příslušník dopravní policie mi asi před třemi měsíci tvrdil, že po nástupištích metra a nádraží na elektro-koloběžce jezdit mohu. I nákup je bezpečný, tvrdila reklama, zboží přece mohu do 14 dnů vrátit. Pokrok existuje.
Podotýkám, že jsem celé roky bydlel v pronájmech v centru města, např. tři roky v Široké ulici poblíž Staroměstského náměstí, a další tři na Malé straně poblíž Karlova mostu, přes který jsem jezdíval na kole. Dnes musím chodit pomalu, a neujdu bez možnosti si na pár minut sednout více jak 100 metrů – pak se mi lýtkové svaly zahltí kyselinou mléčnou, protože s cukrovkou druhého typu je moje krev hustší a nedorazí až do těch nejmenších vlásečnic na okraji svalů. A tak jezdím jen tramvajemi a jen tam, kde mohu vystoupit co nejblíže cíli. Ujít delší vzdálenost bych sice také dokázal, ale byl bych tak unavený, propocený a s náznakem křečí v nohách jako po maratonu, že bych stejně z výstavy, setkání nebo koncertu nic neměl.
Nedávno se mi rozsvítilo: skládací elektrokoloběžka, kterou bych si odvezl tramvají a coby zavazadlo pak dal do šatny, by to, sláva, vyřešila. A tak jsem si nechal vyhledat tu nejvhodnější, a těšil se, jak si ji, již rozloženou a smontovanou (jak nabízel internet) vyzvednu a nenápadně pyšně na ní odjedu, kam se mi zlíbí. Možnost si koloběžku vyzkoušet byla vyloučena, mám si ji koupit, tedy zaplatit, a pak případně vyzkoušet (např. výšku řídítek, váhu): pokud mi nebude vyhovovat, mohu koloběžku do 14 dnů přece vrátit! Jakékoliv další upřesňující informace budou prý v návodu na upotřebení.
V prodejně Alza jsem koloběžku osobně objednal, na mobil dostal zprávu, že bude k vyzvednutí po páté hodině, a pak vyrazil. Před domem mi ale pípla sms zpráva, že se omlouvají, že koloběžka bude (pro příliš hustý provoz po Praze) k vyzvednutí až zítra. Druhý den dopoledne, aby tam nebylo tolik lidí, jsem si tedy koloběžku vyžádal. První překvapení: byla v krabici. No jo, namítal jsem, ale já jsem ji měl objednanou rozloženou, a doby, kdy jsem sedal celé hodiny nad stavebnicí skříně z Ikey, jsou už dávno ty tam. S kyselým obličejem, ale přece jen se jeden prodavač slitoval: nechal mne sice hodinku čekat, ale pak krabici rozdělal a předal mi složenou koloběžku, kousky řídítek a šroubováčky v igelitu, ať si poradím. Prý má moc práce. Tak jsem čekal dál, a mezitím se dostal k návodu a s překvapením se dočetl, po čem jsem marně celé ty měsíce pátral: hned na druhé straně stálo tučně vytištěné: Výrobek se nesmí používat na silnici a na chodnících.
Uff. Absurdita v Absurdistánu hodna třetího tisíciletí: tak kde mohu elektrokoloběžku používat? No na cyklostezkách, zněla odborná rada ajťáků. Když jsem se z té informace vzpamatoval, požádal jsem hned o možnost koloběžku vrátit. Byli slušní a ochotní, vše vyřídili rovnou v počítači, ale nevzpomněl jsem si na své číslo účtu. A tak jsem musel domů, ale právě před týdnem jsem dělal pořádek v papírech a všechny staré výpisy z účtu jsem zničil a vyhodil. Tak jsem si s kreditkou zašel do banky, ale tam mi řekli, že musím jinam (má pobočka naštěstí byla na stejné ulici, jen o 200 metrů dál), tam ale nechtěli kartu, ale občanský průkaz. Tak jsem musel opět domů a zpátky jak na pobočku mé banky, tak do výdejny Alza, aby si zapsali, kam mi mají poslat sumu, za kterou jsem si „koupil“ na půlhodinku elektrokoloběžku. To jsem se nasmál (a unavil)… Pokrok ale existuje, mám v mobilu sedm textových zpráv (a v počítači sedm mailů) o tom, jak mi ji rezervovali, omluvu že zpozdili výdej, oznámení možnosti vyzvednutí objednaného, jak poslali fakturu, a druhý den, když už jsem to vyřešil jinak, mi ještě poslali oznámení o dobropisu a výzvu, jak a kde si mohu dobropis a peníze vyzvednout.
Uff. Znovu připomínám: prožil jsem prakticky celý aktivní život v pohybu, hodně jsem chodil pěšky, ale právě tak jsem od dětství jezdil na koloběžce, na amatérsky z několika prken a koleček z kočárku vyrobených vozítcích… Jak jsem již zmínil, po Praze se na přelomu století dalo svobodně a jezdit na kole (znal jsem to z roku 1989, kdy jsem dva měsíce žil a jezdil na kole v Amsterodamu). Od té doby v matičce stověžaté přibylo lidí a hlavně turistů (už hned po povodni roku 2002 se pro davy nedal na kole přejet Karlův most), a hlavně zákazů, nařízení a omezení. Sotva pražští radní zakázali pohyb elektrických vozítek seqway (trvalo jim to, protože museli nechat vyrobit a umístit značky zákazu), ruští podnikatelé v turismu stihli vyměnit segwaye za elektrické koloběžky a jiná vozítka, na které se zákaz nevztahuje: navíc doporučené cesty cyklisty spolehlivě zavedly mezi auta a tramvaje, píše Jan Vitvar (Respekt 19/17), a uvažuje, že snad netřeba vše řešit jen zákazy: Stačilo by zakázat v centru auta, a chodci, uživatelé segwayů, koloběžek a jiných kol a koloběžek by tam mohli v pohodě fungovat. To bychom ale nesměli žít v době pokroku absurdistánu. Opakuji: Demagogie (a Absurdistán) nastupuje, když v touze po společném jmenovateli princip rovnosti degeneruje v princip identity (a nařízení či litera zákona je víc než člověk). Jinými slovy, pokrok podle mne není, když dokážeme s lepší protože dražší vaničkou efektivněji vylévat i lidi.
Pokrok existuje – na trhu jsou k dostání elektrokoloběžky, jen se na nich důchodci tam, kde by potřebovali, nesvezou. Kde udělali soudruzi z magistrátu chybu? České zákony a sbírky zákonů a nařízení a práv a hlavně povinností občana jsou dnes mnohonásobně tlustší, a ani právníci a úředníci se v nich nevyznají. Naznačuji, že jak nahoře, tak dole. Čím absurdnější dění nahoře v politice (a v soudnictví a bankovnictví atd.), tím absurdnější věci se dějí i nám lidem dole (a naopak). Ab surdus znamená v latině absolutně hluchý. Jak jinak to mohlo dopadnout (nejen u nás), když poslední půl století pilně ty druhé neposloucháme, a místo dialogů (viz pan prezident, pan ministr financí a koaliční a opoziční strany mezi sebou) se vůbec neposloucháme, a pěstujeme monology? Jsme (k argumentům či názorům toho druhého) už absolutně hluší…
.
