Paradoxů a záhad (přinejmenším pro racionálně vzdělaný – rozuměj: k přehnané kritičnosti zmanipulovaný bělošský a zvláště intelektuální mozek pro který jsou kulturní nedorozumění pod jeho rozlišovací schopnost) nabízí zen spoustu. Po celý život zvyklá na nepřetržitou kontrolu rozumu (racionality, ega) nemá mysl současníka důvod měnit to, dokud jí (mu) někdo nebo něco nenatrhne realitu. A změna bolí i samotný mozek. Je energeticky náročná. Zatím jsme příliš zaměstnaní svými hormony, touhami, egem, zábavou, životem, ale co není, může být: potenciály dřímají v každém dobře porozeném človíčkovi. V každém je tvor, který se před milionem let začal klubat do svých potenciálů… a zároveň i zárodek nějakého duchovního či dokonce zenového učitele.
I zenový mistr je (záměrně, protože umí se smíchem přiznat své slabosti) jen člověk, ale jaký! I on žije ve své době a musí reagovat na (a řešit) dobové problémy (u mistrů nehrozí sektářství). Ale dlouhodobým stále trénovanějším pozitivním myšlením a jednáním zoptimalizoval svou mysl v symbióze s tělem (ač nadále řízeným evolučně danými mechanismy) – přičemž s tím, co je dané (např. emoce) nebojoval: posiloval to kladné: uměl a umí užívat své tělo, a neustále očistně trénuje svou mysl. A ta (duch předbíhá hmotu) řídí směřování(rozhodující je úmysl). Jinými slovy, teprve pozitivně vyrovnaný i když problémů znalý člověk může vymýšlet lepší příští (včetně technologií). Snad to dojde i budoucím organizátorům a investorům výprav do dalekého vesmíru, a posádky mnohageneračních kosmických lodí budou sestávat z osvícených, tedy vrcholně duchovních kosmonautů.
A tak budu osobní (formát blogu k tomu přímo vyzývá) a současný. Z mých ironických a brblavých poznámek snad dostatečně čiší náklonnost k věčným začátečníkům i zenu. Rada: čtěte občas tak pomalu a zřetelně, jak mluvíval Osho.
„Nikoho příliš nezajímá, že zanedbáváním investic do vzdělávání ochuzujeme sami sebe v blízké budoucnosti, že nízké platy ve zdravotnictví a jeho tunelování parazitickými korporacemi ochuzuje společenský zdravotní fond, že tu někdo 27 let rozkrádal prostředky na infrastrukturu a proto dnes jezdíme po D1, která je vlastně jednou velkou stavbou, a nemáme jediný vysokorychlostní koridor na železnici. Zato jsou Češi k nevýslovné hrůze vyděšeni z muslimských uprchlíků, donekonečna přetřásají eet, zákaz kouření v restauracích a složení nutelly v Německu. Omlouvám se za kritický tón, jsem hrdý Čech a prostě mi vadí, že takhle sami sebe ohlupujeme. Pokud se nevzpamatujeme, změny nás během deseti let převálcují a spláčeme nad velmi ubohým výdělkem,“ nedávno konstatoval a varoval Bohumil Kartous.
Cituji a také brblám, abych pomohl důvtipnějším natrhnout realitu, a abych varoval: mé příspěvky nejen k téhle diskusi totiž mají již tři dekády formu nikoliv jen stížností (přesněji: pojmenovávání toho, co nefunguje), ale i shrnutí a výzvy k použití nejrůznějších ozkoušených nástrojů vnitřní transformace, viz i video záznam části workshopu na Transpersonální konferenci o ni v Praze).
Od prvních překladů zenových příběhů jsem před čtyřiceti lety věděl, že naprostá většina skutečné duchovnosti je v západních překladech duchovních spisků (jak jsme jim říkali) ztracena ve dvojím nebo vícerém překladu, ale také že jsem našel, co jsem hledal a co neexistovalo v pokrytecké společnosti, ve které jsem žil a žiji. Zjišťoval jsem také, že jsme jako chodící Rolls Royce, co se chovají a jednají jako Trabanti. Četl jsem si a pak zažíval ono moudré nenásilí v každém zenovém mistrovi. Živé důkazy nepřetržité kontinuity absence agresivity a zároveň lidské autenticity.
Nadšeně jsem četl, jak buddhističtí mniši vynalezli v Šaolinu základy aikida a karate (kara, bez, te, ruka), aby se ubránili lupičům a ozbrojeným přepadům, aniž by použili zbraně (každá situace a každý problém má řešení, jen do chce zeptat se docela jinak). A miloval jsem popisy, jak Jamada roši, mistr Kapleaua, jezdil každý den metrem do práce jako nějaký anonymní úředník, a představoval jsem si, jak na sebe v práci kláštera hodí kimono, vezme do ruky zenovou hůl a celý den suverénně a s plnou vahou své autority laskavě navádí mnichy k osvícení. A snil jsem že to budu taky umět a snad i nenápadně dělat.
Zenoví mniši, studenti, ale hlavně zenoví mistři jsou lidmi budoucnosti. Málokdo je tak šetrný k okolí a přírodě, jako oni. Málokdo jí tak zdravě a skromně. Málokomu stačí dvě kimona a tři misky na jídlo. Málokdo si tak umanutě pěstuje vlastní zeleninu, vlastní ovoce, málokdo je tak nezávislý na zpravodajských médiích a vnějších dodavatelích čehokoliv. Málokdo je tak pravdomluvný, upřímný, čestný. A kdo často umí a vydrží neprodávat sám sebe (ani když je úspěšný). Až na výjimky, samozřejmě…
Jinými slovy, málokdo si je naplno vědom, jak jsme pramálo svobodní, také protože odděleni od krajiny a přírody kolem nás, jak málo chápeme (sebe, jiné i souvislosti), jak si tím škodíme, a přitom jak moc jsme na světě kolem, který ničíme, závislí. Jiný příklad ze života: jak jsem tak sbíral kdejaké informace o duchovnosti, a někdy dokonce i o zenovém buddhismu, narazil jsem třeba na nádherně příznačný příklad kulturního nedorozumění a západního (zde původně ruského) školometství.
Ve dvoudílných Dějinách náboženství jistě velmi vzdělaného a sečtělého profesora Kryveljova (v prvním díle křesťanství, ve druhém napůl islám, napůl buddhismus) jsem se ke svém zděšení i udivenému pobavení dočetl jedinou informaci o zenu (cituji): zenový buddhismus je zvláště přísná sekta, ve které mladí mužové celé dny nehnutě sedí v lotosovém sedu, a když se pohnou, jsou biti holí. Ha, zenová hůl kyosaku je v rámci své aplikace dokonalým darem lásky a pedagogického soucitu (najděte si v mých blozích nebo knihách).
Málokdo totiž umí v krizi zareagovat adekvátně a ihned, tak jako zenoví mistři. Problém je, že o nich a jejich genialitě většina lidí prostě neví (a oni se z podstaty zenu a věci nepropagují). Přesně tyhle lidi mám na mysli, když tvrdím, že už v nejbližší budoucnosti budeme muset všichni, včetně politiků a lékařů, být daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec (z důvodů vztahových, sociálních, politických, migrantských, klimatických a tak vůbec).
Časy začínají být (co se týká kultury, úřadů a celkové situace zdravého rozumu ve světě) tak zlé, že ne náhodou poslední dekádu vzrůstá seriózní zájem i např. o pobyt ve tmě nebo o samotě: v dlouhém článku Samota v Čechách píše (ne náhodou geolog) Radek Mikuláš (LN 15. 7. 17) v kapitole příznačně nazvané Ego postižené tichem: Člověk, který žije o samotě, nemá šanci utvářet svoje ego tím, že dělá dojem na druhé. Tím, že tak nečiní, jednak přestává dostávat falešné signály o sobě a světě samém. A jednak je už z podstaty věci nucen zbavit se náhražkovitého uspokojení z hmotného a společenského úspěchu. Zatřetí, aby přežil, musí pozorně naslouchat signálům přírody, vrací se k tomu, co naši předkové před tisíci lety museli znát, píše se v článku o poustevnictví (ale v podstatě i o buddhismu).
Zen (respektive zazen) je dokonalým naplněním dávného buddhistického motta: Studovat cestu buddhy, znamená studovat sebe. Studovat sebe znamená zapomenout na sebe… Rozuměj, postupně vyčistit okapy ega, omezit matrixové cesty k němu vedoucí, které ač i duchovně vyhlížející, jsou je jen posilující. A mysl věčného začátečníka, tedy jeho mozek, se postupně učí zvyknout si na možnost, že všechno je iluze, a že smrt ega neznamená smrt zazenisty: naopak, co vypadá jako smrt pro housenku, je zrozením pro motýla. Jen bude třeba opustit starý způsob myšlení, jak odedávna naznačuje jeden kóan: dva mniši se přeli, zda je to vlajka na stožáru, která se hýbe, anebo vítr, který hýbá vlajkou. Šel kolem mistr, pokýval hlavou a komentoval: ani vítr, ani vlajka, to vaše mysli se hýbají…
Teď jsem asi věčné začátečníky na Cestě poněkud zmátl. Ale osvícení je také právě schopnost nenechat se zmást a poplést, neulpívat na daném a poznaném, vidět a jaksi cítit vše zároveň a rovnou z nadhledu, souhrnně, v souvislostech. Člověk budoucí bude muset jinak myslet (k čemuž mu dopomáhejte i kóany a zenoví mistři), a umět žít nejen v dobrovolné skromnosti, ale i v dobrovolné (ze)nové samotě, aby zvládl nejen tuhle efektivní tvořivou samotu, tak jako hýbající se mysl, tak jako kóany, ale aby se našel i v podstatě všeho (rozuměj, mysli, rozumu, života). Ale opět, nepoučitelnost si dnes žádá své: Neustálá obezřetnost je cenou za svobodu, věděli už zakladatelé americké ústavy. Každý, kdo tím prošel, ví, že teprve tehdy, po probuzení, začne skutečně cvičit (meditovat, zpívat mantry), teprve tehdy nebude moci nevydat se na obtížnou bodhisattvovsky pedagogickou Cestu k duchovnosti i těch jiných (na které je ovšem jedinou odměnou nevděk).
Neustálá pozornost a pružnost mysli udržuje svobodu i zen. Cestou k podstatě téhle svobody je třeba zvládnout jak spoustu pastí, pastiček a slepých i když lákavých uliček (přičemž tohle umění nelze než zkoušet a trénovat, tak i samotu a nepochopení většiny). Jinými slovy, samota zenového mistra je (pro něho určitě, ale možná i pro věčně začínající zenové začátečníky) ale zase jen pocit, tedy iluze. A tady v Česku je její příčinou až příliš často neochota lidí i studentů zenu a jiného duchovna být neustále obezřetní. Ale nepropadejte (ve světě, který se zase zbláznil) panice, studenti zenu, pořád je tu váš vnitřní svět, a na tom vnějším světě, i u nás, spousta nadšenců, ekologů, stavitelů domů ze slámy a hlíny, učitelek ve waldorfských a montessori školách, bezobalových prodavačů potravin i alikvotně přirozených zpěváků a zpěvaček – kteří se nikdy nedali a nedají zglajchšaltovat. Jen se mezi sebou zatím většinou nepotkali. Nevědí o sobě. Jsou zatím, protože se tak občas cítí, a protože je aktivně nepodporujeme, sami.
Ostatně, tuhle samotu jsem si jako řešení konce naší doby i osobního věku odnesl i do své cely tady na Smíchově, do hluku a smradu automobilové dopravy, do nevyvětratelného vedra bytů v rozpálených domech a ulicích, a absence zdravého rozumu bafuňářů a politiků na všech úrovních státu a v médiích… Ale přesto, že to může vyznívat smutně, smutné to není, protože lze být osvíceně v detailech nádherně sám (se sny a vzpomínkami, se studenty, s náhodně zahlédnutými miminky v šátcích, a jejich maminkami, které všechny podezírám z budoucí dokonalosti)… Moje (i vaše) samota je jako se sebou a dobou srovnané kvantové vakuum: nabité možnostmi.
Dosažení podstaty
Domů jsme šli příliš dlouho, ke zdroji jsme putovali příliš složitě. Snad by bylo lepší,
kdybychom hned na počátku cesty byli hluší a slepí! Nebe je mi cestou a vesmír domovem. Nezajímají mne zisky ani ztráty. Pokojně plyne řeka, vrby se k ní sklánějí, červené rozkvétají květy.
Od samého začátku byla pravda zřejmá. Obklopen mírem pozoruji, jak věci vznikají.
Obklopen mírem pozoruji, jak věci zanikají. Kdo není vázán na tvar, nemusí být přetvářen. Kde není forma, není ani reforma. Voda je smaragdově zelená, hora v modři spočívá a já se dívám na to, co tvořivě slučuje, i na to, co ničivě rozlučuje.
http://blog.baraka.cz/2010/04/mantra-pro-ego-na-ceste/
http://blog.baraka.cz/2011/09/neinformovana-nedochudcata/
http://blog.baraka.cz/2011/07/lahoda/
http://blog.baraka.cz/2016/03/kriticke-mysleni-v-matrixu/ megablog
http://blog.baraka.cz/2016/11/dvoji-mysl-zacatecnika/
http://blog.baraka.cz/2012/02/buddhistou-ve-smecce/
